Afrika Afrika  
Dnešní datum: 28. 05. 2017  
Cestopisy

* Aye-Aye expedition II. - od Mosambického kanálu skrze deštný prales Ranomafana.

Vydáno dne 30. 07. 2010 (9766 přečtení)

N.P. Kirindi, Tana, Tsimbazaza, N.P. Ranomafana, prase na střeše, Fianar a Momoland u Isala.



mapka putování expedice

Pondělí 31.8.2009

Vstali jsme časně ráno a vyrazili prostorným vozem do N.P. Kirindi. Cestou jsme jeli skrze Avenue d Baobab a mohli nádherně sledovat, jak jsou Grandidiérovy baobaby střídány za baobaby fony. Původně otevřená krajina rýžových polí se proměnila v lesíky až hustý les. Písčitou setou plnou výmolů jsme se snažili dospat ranní deficit. Asi po dvou hodinách jsme dojeli ke kanceláři N.P. Kirindi. Při výstupu z auta jsme zjistili, že do zavazadlového prostoru vozidla se dostal minimálně metrák prašného písku. Musel jsem se tomu smát, jelikož jsem v kufru měl poslední, původně i čisté oblečení. Nicméně teďka bud za největšího špindíru, jelikož to, do čeho bych se mohl převléci je někde mezi Paříží a Antananarivem, zkráceně Tanou. Řidič nám s úsměvem ometl zavazadla a doprovodil nás k průvodci v kanceláři parku. Ten nám pak řekl, s čím vším bychom se mohli v parku setkat. „Trošku škoda, že je období sucha, jsou tu nádherní hroznýši, kteří loví křečky obrovské (Giant jumping rat)“. Avšak jsou tu tři druhy lemurů, které nám rád ukáže, a je zde nejlepší místo k pozorování fos, což mohu potvrdit. Asi po dvacetiminutovém výkladu o ekosystému opadavých lesů, malagašské ochraně přírody a úloze národních parků jsme vyšli z kanceláře a v tu nám přeběhla fosa přes cestu. Byla od nás sotva dva metry. Musím přiznat, že až do této chvíle jsem si myslel, že Madagaskar je bezpečný, jelikož fosu a lemura, na rozdíl od lva a gorily, přeperu, ale spletl jsem se. Zatímco u býložravců a všežravců se v zoologických zahradách lze setkat s daleko krásnějšími živočichy než v divočině, dravci jsou přesným opakem. Fosa byla zmenšená puma, zcela si vědoma své síly. Nohy, opatřené pěknými drápy, jen hrály svaly. V okamžiku střetu s tímto zvířetem by protivník utrpěl asi pěkný brutal-piercing. Překrásné zvíře, ze kterého bylo zcela jasné postavení mezi ostatními zvířaty ostrova.

Fosa v Kirindi

Obrázek: Fosa (Cryptoprocta ferox) v N.P. Kirindi.

Prohledly jsme si fosu a vyrazili na obchůzku parkem. V období sucha nevypadal nějak moc zajímavě. Opadané stromy mi připomínaly listnaté lesy v Pomoraví. Jen pavučiny napovídaly, že jsme na Madagaskaru. Prošli jsme okolo spadlého baobabu, prohlédli si ulitu obří achatiny a dostali se do hlouby lesa. V tu průvodce nás zastavil a poodešel do lesa. Původně jsem ho podezříval, že si jde jen ulevit, ale chrochtání mě odvedlo k jiné myšlence. Je to malagašský Bivoj a za okamžik vyběhne se štětkounem šedým na zádech. Chrochtání se přibližovalo a z ničeho nic nám něco přechrochtalo přes hlavu. Létající prase to asi nebude, tak jsme začali hledat ve větvích. Jednalo se o nádherné sifaky malé Verreauxovi - Propithecus verreauxi verreauxi . Pochutnávali si na plodech citrusů. Netrvalo to déle jak pár minut a vytratily se do hloubi lesa. Ještě jsme narazili na lemury rudočelé a u cesty na spícího nočního lemura makiho žlutohnědého.

Sifaka malý Verrauxův

Obrázek:Sifaka malý Verrauxův (Propithecus verreauxi verreauxi ) v N.P. Kirindi.

U cesty bylo znát, že sem jezdí američtí turisté. Průvodce zavolal auto, aby si pro nás přijelo. To se mi zdálo trochu zbytečné, jelikož kancelář parku byla vzdálena asi jen 1,5km. Nicméně z časových důvodů to docela pomohlo. Rozloučili jsme se a vyrazili zpět do Morondavy.

Kamión jedoucí po silnici ve směru Ave d Baobab

Obrázek:Naložený kamión, jedoucí po silnici vedoucí skrze Ave du Baobab.

Ve dvě hodiny měl odjíždět spoj na Tanu.

Doplňování paliva po malagašsku

Obrázek:Zastavení z důvodu prachu, který zvedal nákladní automobil před námi, využil řidič k dočerpání benzínu, který prodávali v petkách ve stáncích na ulici.

Sbalili jsme se a došli na autobusovou stanici. Zakoupili jsme si jízdenky, naložili zavazadla a vzhledem k vysoké teplotě na slunku, našli útočiště ve stánku s občerstvením. Asi po hodině čekání do taxi-brousse naskákali pasažéři a dali jsme se do pohybu. Cesta trvala asi dvě minuty, za které jsme urazili asi 500m k nejbližší bance, kde jsme strávili další hodinu čekáním až si jeden z cestujících vyzvedne peníze na jízdenku v bance. Jednalo se o dospělý dozor nad zpívajícími kluky. Z plánovaného odjezdu v 14:00 trochu sešlo a odjeli jsme až před pátou. Na čas se v Africe i na Madagaskaru moc nehraje, hlavně že byla všechna místa obsazena. Asi po třech hodinách jízdy mě začali brát šílené křeče do nohou. Při mých nadevropských rozměrech se v dodávce nešlo vůbec protáhnout. Úlevy se mi dostalo až kolem desáté, kdy jsme zastavili na večeři. Než jsme se dopotáceli do restaurace, byla všechna jídla vyprodána. Velice nás překvapil jeden z kluků, jenž s námi cestoval, který uměl trošku anglicky. Když se dozvěděl, že na nás jídlo nezbylo, usmál se a řekl ať si k nim přisedneme, že se s námi o jídlo podělí. Něco takového jsem opravdu nečekal. Poděkovali jsme a odmítli. Asi by jim toho moc nezbylo, pokud by jsme jejich nabídku přijali a tak jsme šli shánět večeři jinam. Kluk se zvedl od jídla a řekl, že naproti je vývařovna, kde bychom mohli ještě něco dostat. Měl pravdu. povečeřeli jsme naproti. Aby toho s námi neměl málo, asi po deseti minutách musel pro nás, jít, jelikož všichni ostatní již byli po večeři a netrpělivě na nás čekali v taxi-brousse. Ještě že jsme ho tam měli, nechtělo by se mi zůstat v tomto místě nikoho… Cestou nám zpívali různé písničky, jak z repertoáru malagašských hitů tak i písničku o USA. Zpívající kluci postupně odpadali a bus se uložil ke spánku (až na řidiče ☺ ).

Úterý 1.9.2009

Do Tany jsme přijeli kolem 10. Sehnat taxi nebyl problém, tentokráte jsme šli cenou na polovic a povedlo se. Jen jsme měli zase auto bez paliva, takže první co jsme udělali byla návštěva čerpací stanice. Tento řidič jezdil na petkový benzín. Asi byl levnější než točený do nádrže. Odjeli jsme na letiště Ivato, kde jsem doufal, že již bude má krosna. Na reklamaci zavazadel mi oznámili, že zavazadlo je v úschovně, což jsou dveře číslo 68 a že na informacích je slečna mající od oné místnosti klíč. Na informacích jsme slečnu našli, ale ta nás poslala za pánem mající klíč. Potom co pán nám oznámil to samé, napadlo mě, že .... (to ani nemohu napsat na tento web). Šli jsme opět na informace, ale slečna mezitím šla na svačinu. Mezitím nás napadlo, nejsou li klíče dva. Ještě že Regína zvládala s přehledem Angličtinu s francouzským přízvukem. Odchytli jsme slečnu s klíčem a šli ulovit zřízence s druhým klíčem. Klaplo to! Oba zámky odemkli a otevřeli skladovací komnatu. Pohled do ní mi doslova vyrazil dech, jelikož byla až po strop naložená zavazadly. Celkový počet by se s těží vešel do korby Tatry 815. Po sléze jsme našel svůj dlouhoočekávaný batoh a zmocnila se mě úleva, jelikož jsem si myslel, že tím to končí. Omyl! Zřízenec mě odvedl do svého kanclu a začal se mě vyptávat na zbraň kterou mám v krosně. I když jsem mu řekl, že se jedná o stativ, nepustil nás, dokud se nepřesvědčil. Při rozbalování jsem si všiml, že se jej patrně někde pokoušeli zneškodnit, jelikož z něj byli tři části odlomeny. Ani se nedivím, že po mě chtěl batoh vybalit, ještě abych chodil po letišti s odjištěným stativem. Po celkem dlouhé době jsme se vrátili na parkoviště před letištěm, kde na nás čekal Jenda s Romčou. Docela se divím, že vše přijali s klidem, jelikož nám akce trvala sotva dvě hodiny. Vzali jsme tágo a jeli zpět na autobusové nádraží, na kterém jsme se pokoušeli najít někoho kdo jezdí do Ranomafany. Byli jsme odvedeni k prodejci, kde jsme zakoupili lístky. Taxi-Brousse nám jel až v 16 hodin, měli jsme tedy asi tři hodiny volného času, který jsme využili k návštěvě ZOO Tsimbaza. Hned u vstupu se nám nabízelo několik průvodců, jelikož několik zvířat je bez popisu. Jedná se, ale o poměrně snadno určitelné druhy a tak se obejdeme bez průvodce. Zahrada je zajímavým uskupením velice popisně vypovídajícím o Madagaskaru, jak z hlediska flory a fauny, tak i třeba architektury, jelikož zde mají několik modelů chýší. Docela jsme se těšil na ksukola, ale na vnějších klecích bylo napsáno, že je v nově otevřeném noktunáriu, které bylo prázdné. Snad budeme mít štěstí jinde. Zajímavé bylo vidět štětkouna šedého a orla madagaskarského. Sbírka denních lemurů byla široká, ale v časovém limitu jsme to nedokázali tolika docenit.


Motýl v zoologické zahradě Tsimbaza

Obrázek:Motýl v zoologické zahradě Tsimbazaza.

Pomocí auta jsme se opět přesunuli na autobusové nádraží. Hledali jsme společnost, kde jsme měli zaplacené jízdenky. Prodejce ani společnost nikde. Navíc jí nikdo z nádraží ani neznal. Něco nám říkalo, že jsme se nechali napálit. Navíc jeden čórkař využil v tlačenici situace a pokoušel se dostat k penězům. Jeho smůlou bylo, že se mu tak nepovedlo. Zanechal však nesmazatelné stopy. Trošku otřeseni situací jsme si našli nový spoj, jedoucí blízko a ukecali jsme řidiče, aby nám zajel až do Ranomafany. Zprvu se mu to nelíbilo, ale pod tlakem úplatků podlehl. Tento taxi-brousse již nebyl dálkový a sezení v něm bylo o něco těsnější, čtyři vedle sebe. Vyjeli jsme opět z Tany a vjeli do zatáček u Antsirabe. Za šera jsme stavěli u nějaké říčky. Krajina zde byla lesnatá a kopcovitá. Svěží večerní vzduch svědčil o zvýšené vlhkosti. K večeři jsme se rozhodli pro něco lehčího a sice pro ovoce. Vybral jsem si zajímavě vypadající žluté bobule, o nichž jsem za okamžik zjistil, že jsou mišpule. Kyselo sladká chuť byla příjemným probuzením. Chvíli na to se auto dalo na cestu, Malagaši opět ulevili svým žaludkům a dali se ke spánku. Jen mi docela vadilo, že spolucestující sáček s večeří nevyhodili ven, ale skladovali někde ve tmě na podlaze. Docela adrenalin, nevědět, do čeho se dá šlápnout. Většina cestujících spala, mě to párkrát také napadlo, ale pokaždé co jsem se o to pokusil, jsem pořádně říznul hlavou do dveří, což mě a pár ostatních probudilo. Vzhledem ke zvyšující bolesti hlavy jsem si spánek odpustil a sledoval jsem noční krajinu. Moc jsem toho tedy neviděl, jen jsem si všiml, že leje jako z konve. Kolem druhé hodiny jsme se přiblížili ke vsi. Napadlo mě, že jsme u cíle a zburcoval jsem ostatní. Stejně jako já byli z deště štěstím bez sebe. Auto po chvíli zastavilo u jednoho hotýlku. Řidič a pomocník vlezli na střechu a jali se sundávaní našich batohů. V tom dešti mi jich bylo fakt líto. Kvůli nějakým fanatickým turistům moknou ve dvě ráno... mě by to v jejich kůži fakt štvalo! Sundali nám bágly, rozloučili se a zmizeli v dešti. Docela jsem měl vítr z ubytování, abychom sehnali ve dvě ráno v tomto zapadákově nějaké, ale nakonec nám otevřeli a za příhodnou cenu nám pronajali excelentní apartmán. Byl jsem vorvanej jak jetel, tak jsem po očistě tvrdě usnul. Litoval jsem ostatní. Musel jsem pěkně chrápat a jelikož nejsou zvyklí na zvuky traktoru s rozbitou převodovkou, asi se moc nevyspali.

Středa 2.9.2009

Ranní vstávání se proměnilo spíše v dopolední. Příjemným překvapením po východu z apartmánu bylo, že již nepršelo. Místo toho se nad říčkou zvedal opar a odhaloval skálu zvedající se z pralesa.

Ráno v Ranomafaně

Obrázek:Mlžný opar, zdvihající se nad řekou ve vesnici Ranomafana.

Bylo zde poměrně chladno a vlhko. Po snídani, nebo spíše obědě jsme vyrazili do nitra vesnice, najít kancelář ANGAP a sehnat dopravu do parku. Cestou nás zastavila zprostředkovatelka, která mluvila anglicky a byla jediná, jak sama říkala, která návštěvu parku dokáže zařídit. Nicméně cenová relace nám nepřišla zrovna férová, tak jsme ji nechali na pospas osudu. Pavučina, která byla napnutá mezi stožáry elektřiny, jako kdyby byla vyňatá z filmu Indiana Jonese. Byla na ní zhruba stovka pavouků. Vzácný pohled, protože pavouci na sebe obvykle útočí a moc se vedle sebe nesnesou. Kancelář národního parku se nacházela na druhém okraji vesnice a kopci. Cestou jsme chvílemi pochybovali, ale nakonec jsme jí našli, domluvili průvodce a odvoz.

Ceník návštěvy parku Ranomafana

Obrázek:Ceník výletů na N.P Ranomafana.

Vrátili jsme se zpět do apartmánu, abychom si zabalili potřebné věci. V jednu hodinu jsme měli domluvený sraz s řidičem před naším ubytkem. Samozřejmě se jednalo o renault, tentokráte dvoudveřový. Vměstnat se dovnitř nebylo lehké. Po desetiminutovém startování jsme se vydali na cestu do parku. Ve vesnici jsme stavěli u řidičových známých či příbuzných. Vesnice byla poměrně na rovince. Problém nastal až ve stoupání za vesnicí. Nejsem si jist, zda ho Francouzi konstruovali pro pět lidí. Ze začátku zpomaloval, pak škubal a začal podezřele smrdět, nakonec zcela utichl. Patnáct minut opravy a řidičův žalostný výraz nás přesvědčil o tom, že zbytek dojdeme po svých. Byla to správná volba. Cestou jsme měli neskutečné výhledy na prales. Kapradiny, divoce rostoucí všude kam oko dohlédne, dodávaly tomuto místu prehistorickou atmosféru. Asi po hodině jsme se dostali k jakémusi stavení, o kterém jsme se mylně domnívali, že je to vstup do národního parku. Hlídači nás poslali o asi kilometr výše, že to nemůžeme minout. Měli pravdu. V hospodě hnedka u silnice čekalo několik zaměstnanců, kteří by žádného potencionálního návštěvníka přejít nenechali. Našli jsme i našeho průvodce a po dokonalém zaizolování sebe sama proti pijavicím a dešti jsme vyrazili. Cesta vedla po schodech solidně upravenou cestou. Jelikož mi to trochu připomínalo lázeňskou kolonádu, doufal jsme že je to jen začátek a pokračování bude v jiném stylu. Před mostkem jsme narazili na kvetoucí orchidej. Za mostkem jdoucí přes sympaticky vzhlížející peřejky na říčce Namorona jsme mohli shlédnout ploskorepa (uroplata), maskujícího se za suchý list. Vlhkost se zde přiblížila jistě 100% a otírání objektivu se stávalo zbytečností. Požádal jsem průvodce, pokud půjdeme okolo kávovníku, ať mě na to upozorní. Zúkoloval mě Jarda Pražič, abych udělal nějaké hezké fotky pralesní kávy na Madagaskaru. Průvodce mi řekl, že cestou je jich hned několik, ale že to co je okolo nás je bambus. Spodní část byla již degradována na bambusový prales. Vidět bambusy 10m vysoké a vzájemně propletené v rostlinnou stěnu bylo dojemné. V následujících minutách jsme stoupali po bahnité pěšině a stavěli u každého druhého keříku, kde jsem protestoval, že to není káva a průvodce zase že je to kávě blízce příbuzné. Zastávka u eukalyptového stromu mě vyvrátila dojem o nedotknutelné madagaskarské přírodě. Mnoho rostlin z jiné domoviny zde zdomácnělo a zdivočelo. Velice se mi líbila ukázka nasákavosti kůry. Když se zmáčkla, což šlo docela snadno, prýštila z ní voda, jak z houbičky na nádobí. Ještě pár metrů stoupání a dorazili jsme na vyhlídku, kde se prý v minulosti začínali noční výpravy. Tato informace mě docela zklamala, jelikož za ní následovala další oznamující nám, že naše noční výprava povede po silnici po které jsme přijeli. Vědět to dříve asi bych na noční tůře netrval. Dali jsme si malou přestávku, při které nás opustil průvodcův společník o kterém nám průvodce tvrdil, že jej zaučuje. V následných minutách se návštěva parku změnila v bahnitý běh za lemury. Cestou jsme narazili na spícího nočního lemura drobnozubého (Lepilemur microdon). Vyfotit ho bylo skoro stejně obtížné jako ho najít. Už i proto, že průvodce hned spěchal dál. Když jsme ho poprosili o zpomalení, odvětil, že se nám čas krátí a pokud zpomalíme nic nestihneme. Co se na to dá říct?!! Přeběhli jsme hřeben a klouzali se na druhé úbočí. Když jsme uviděli ztraceného pomocníka oznámil nám, že o trochu níže můžeme vidět velice vzácného lemura širokonosého (Prolemur simus), dle mého názoru v angličtině lépe pojmenovaného „Greater bamboo lemur. Pokochali jsme se lemury a vyrazili zpět k bráně parku. Cestou jsme prošli okolo místa kam místní lidé dávali památné kameny na uctění svých zesnulých. Procházeli jsme bambusovým pralesem a podél banánovníkové plantáže se vraceli zpět k bráně. Průvodce nás odvedl do restaurace a řekl, že až bude čas přijde si pro nás. Při popíjení excelentního tonika a čekání na svačinku jsme našli prvního parazita. Hezkou malou pijavici.
Noční výprava byla stále v dešti. K vidění byli hlavně žabičky a chameleóni. Opět se nám zde projevil problém spěchu, a proto jsme se rozešli, kdy před námi byl průvodce, asi 100m za ním Jenda s Romčou, pak po pár metrech já a na konci Regína. Tento rozestup byl způsoben fototechnikou, respektive náročností ostření a délkou expozice. Regíně bych se v tomto článku rád omluvil za vzniklou situaci, bylo nezodpovědné takto se rozběhnout. Avšak tato situace nás poučila do budoucna, že jsme si průvodce drželi, že chceme fotit. Po asi dvou hodinách poklusu do kopce jsme otočili a vrátili se zpět k bráně národního parku. Zde na nás čekal opět renaultík, naštěstí již čtyřdveřový. Tentokráte jsme jeli v sedmi. Když jsme se loučili vyndával jsem si ze zavazadlového prostoru auta batoh a omylem jsem sbalil i řidičovu bundu, což jsem bohužel zjistil, až když jsme se dostali pod světlo. Bude mít mou vinou na Čechy asi pěkný názor...

Čtvrtek 3.9.2009

Na ráno jsme měli domluvený taxi-brousse přímo před areál ubytování. Řidičovu bundu jsme předal průvodcovi, který jel tímto spojem do parku, poprosil ho ať mu ji vrátí a vyřídí mou omluvu. Poté jsme nakládali na střechu krosny, ale zdálo se mi na střeše něco divného. Leželo tam živé prase, svázané do kozelce. Nedalo nám to nevyfotit si ho. Zajeli jsme do prostřed vesnice a do dodávky přistoupilo dalších dvacet cestujících. Plně naloženi jsme vyjeli k Fianaru. Cestou si vystoupil průvodce. V zatáčkách se prase silně ozývalo a přehlučovalo tak skřípot přetíženého vozu. Když jsme dojeli do jedné vsi na hlavní cestě z Tany do Toliary, sundávali čuníka ze střechy. Byl to ještě větší rachot než za jízdy. Asi za dvě hodiny jsme dorazili do Fianaru na autobusové nádraží.Řidič nám ještě našel spoj na Isalo a vysvětlil řidiči nového spoje, kde chceme vystoupit.

Fianarantsoa, zkráceně Fianar, je město na jižní části centrální madagaskarské vrchoviny. Průměrná nadmořská výška je 1 200m a počet obyvatel je více jak 144 000. V Malagaštině znamená slovo „fianarantsoa“ dobré vzdělání a dá se i dnes označit za centrum kultury a vzdělanosti celého ostrova. V okolí města se pěstuje káva a víno. Bohužel káva i víno, se kterým jsem se setkal, na mě dělalo dojem spíše exotiky, než nějakého příjemného chuťového dojmu. Je zde také jediný pivovar na ostrově (THB). Stejně tak i jediná zcela funkční železnice na ostrově jezdí právě mezi Fianarem a Manakarou. Železnice FCE (Fianarantsoa-Côte Est) je asi nejlákavější turistickou atrakcí této oblasti. Jezdí zde starší zrekonstruované koloniální vozy a trať je úzkorozchodná. V provozu je od roku 1930, projíždí skrze čajové a kávové plantáže, banánovníkový les, 48 tunelů, kopcovitou krajinu s výhledem na několik vodopádů a skrze 17 stanic. Kromě železnice je město známe i pro svou koloniální i předkoloniální architekturu, která se bohužel rozpadá.

Měli jsme víc jak hodinu čas a tak jsme si šli koupit oběd – bagetu, vodu a banány. Při jídle k nám přišli otřesně vzhlížející děti, tak jsme jim každému půl bagety nechali. S čím jsme nepočítali, že za deset minut přiběhnou další a další a.... Nemohl jsem vydržet nápor snaživých dětí i dospělých a šel jsem si koupit vodu. Nevím zda prodavačka uměla francouzsky stejně dobře jako já, ale nějak jsme si nerozuměli. Místo vody mi dala limonádu Bon-Anglaise. Viděl jsem, že místní nic jiného nepijí a tak jsem se rozhodl, že jí ochutnám též. Litoval jsem tohoto rozhodnutí. Něco tak umělého a sladkého šlo polknout pouze za studena, ale čas teplotu patřičně upravil a tak se limonáda stala nepoživatelnou. S jakou chutí jsem jí nechal na jedné ze zastávek. Cesta vedla členitou krajinou, teplota stoupala a vegetace se postupně velmi redukovala. Asi po čtyřech hodinách jsme stavěli ve vesnici na oběd. Přestávku jsme jako jediní nevyužili k občerstvení, ale šli jsme se projít po vsi Ankaramena. Docela mě zaujalo místo pod stromem, kde bylo několik menhirů, jejichž význam se mi doposavad nepodařilo zjistit. Co jsem zde obdivoval byl přístup k vodě, jelikož uprostřed vsi byl veřejný hydrant. Krajina působila aridně, takže bez vody by zde jistě moc obyvatel nežilo. Na opačném konci vsi jsme narazili na děti drtící obilí. Dalo by se to označit jako klasický případ dětské práce. Jak si nás všimla jedna z žen přítomných jako dozor, ihned se jala cíle odehnat nás.

Pracující děti

Obrázek:Děti drtící obilí.

Po půlhodinové přestávce jsme nastoupili zpět do taxi-brousse a uháněli dál. Krajina byla plochá deska, porostlá travou, místy prosvítala rudá lateritová půda a široko daleko nebyl jediný stromek v dohledu. Asi po dvou hodinách jsme zastavili uprostřed vsi, za kterou se zvedal masív Isalo. Po převzetí batožiny jsme se vydali hledat Momo-hotel. Momo mi docela připomínal místního kmotra, který má celou dědinu pod palcem. Proto, když jsme vyslovili před jedním týpkem opírajícím se o papayu, "Momo", odvedl nás k němu. Momo byl zkušený obchodník. První co nám nabídl byl studený nápoj. Po dlouhé cestě v místy až nesnesitelném horku to bylo vážně k nezaplacení. Sedl si s námi ke stolu a porozprávěl o našich představách. Řekli jsme si o ubytování a že bychom rádi absolvovali trek v Isalu. Poslal nás ať se ubytujeme v bungalovech a přijdeme na večeři, kde probereme podrobnosti. Vůči nám byl velice slušný, vstřícný a zdvořilý, ale byl z něho cítit respekt. Po zabydlení jsme se vrátili do Momorestaurace. Vařili zde opravdu luxusně. Cenově to zde vycházelo výše než jinde, ale vzhledem ke kvalitě a turistickému tlaku na toto místo se není ani čemu co divit. Vždyť většina cestovních kanceláři jedoucí zájezdy na Madagaskar jezdí právě na Isalo. Je sem výborná cesta a turisté zde uvidí opravdový Madagaskar.


Zípad slunce nad Isalem

Obrázek:Západ slunce nad Isalem.

Domluvili jsme s Momem podrobnosti ohledně tůry na další dva dny. Připojili se k nám ještě dva Holanďané. Poprosil jsem Moma ještě jestli nemá madagaskarský rum, který jsem chtěl ochutnat. Myslel jsem, že mi přinese skleničku, ale přinesl mi celou láhev (PET). Bylo to něco jako výčepní lihovina, ale vychválili jsme mu rum až do nebes. Byl spokojen a nechal nás našemu osudu. Dopili jsme, nikoliv však rum - to by z nás patrně moc nezbylo, a šli se vyspat do bungalovů. Zítra nás čekal Momotrek skrze Isalo.





[Akt. známka: 5,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Vladimír Zikán | Počet komentářů: 40 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Foto: R.+J. Grodzovi, V.Z.

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Uganda - šimpanz východní
siesta v horku
zobrazení: 1651
známka: 0

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • Naliehavo potrebujú peniaze? Môžeme vám pomôcť!:
    "Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci! Jste v současné situaci v potížích nebo vás hrozí v . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • :):
    "Taky chci jet do Tanzáníe! Moc se mi líbí tento stát. Plus neustálé poznávání něčeho nového, jako zd . . . " (Chci jet do Tanzanie )
  • Re: TOGO-jak našli moje jméno?:
    "mam taky dedit ale moc tomu neverim i kdyz vamerice sem mel strejdu ktery mel konto v africe v togu, . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Moje svedectvo:
    "Ako som dostal môj manžel Späť svedectvo, silný kúzlo lásky, ktorá skutočne funguje ... my names je . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • bez titulku:
    "Text tohoto komentáře byl vymazán, jelikož porušoval základní pravidla slušnosti nebo nebyl k tématu . . . " (Nil (Bahr-Al Nil))

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Zeměpis států světa | Fotografie | Časopisy a předplatné | Školní vtípky | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC