Afrika Afrika  
Dnešní datum: 24. 09. 2017  
Lidé

* Rozhovor s Robinem Ujfalušim, autorem knihy Jak se hraje fotbal v Africe

Vydáno dne 17. 09. 2007 (11454 přečtení)

Od počátku 90. let se vynořuje v Evropě špička černého fotbalového ledovce. Nejprve Roger Milla, George Weah, v současnosti především Didier Drogba (Chelsea) a Samuel Eto’o (FC Barcelona). To jsou příběhy jen několika nejschopnějších. Ve skutečnosti si svůj fotbalový sen ale sní miliony jejich obdivovatelů a následovníků. Fotbal je v Africe fenomén, který hýbe širokými masami. Vítězství národního týmu často stmelí znepřátelená etnika, anglická Premiere League se v zapadlých koutech probírá do nejmenších podrobností a na autobusech v Nairobi můžete vidět Baroše v nadživotní velikosti. Pro malé kluky je kopaná často jedinou nadějí – když se prosadí, bude se jim jednou žít lépe…



Q: Kdy vznikl nápad na tuhle knížku?
První myšlenky na knížku přišly ještě v době, kdy jsem pracoval v Nairobi, tj. v létě 2005. V tom prostředí mi to nedalo, hodně jsem psal, deník, tematické texty, cokoli. Reálné to celé ale začalo být až loni na jaře, kdy se ozval nakladatel. To už jsme věděli, že na pokračování projektu pojede profesionální fotograf, takže k tomu budeme mít i atraktivní fotodokumentaci.

Fotbal_I

Q: Jaký byl úplně první dojem z Afriky?
Nic jako kulturní šok v pravém slova smyslu jsem nezažil. Ten stav bych spíš označil jako „nesnesitelnou mnohost dojmů“. Ocitnete se v jiném světě, všechno je naprosto odlišné, přepravit se přes půl města do práce je výkon sám o sobě, na ulicích všude spousta lidí, místní názvy zní jeden jako druhý, máte pocit, že v té velkoměstské džungli se nikdy nemůžete zorientovat. Zároveň ale všechny ty dojmy, zvláštnosti, vůně, jména rychle absorbujete. Večer jsem přišel na pokoj, nejradši bych se toho nákladu zbavil a pustil ho třeba na papír, ale jediné, na co jsem měl v té chvíli sílu, bylo svalit se na postel a spát.

Q: Jak se na Afriku díváte teď?
Především víc rozlišuju. Trochu jsem projel východní Afriku – Keňu, část Ugandy, Rwandy, Tanzanie. Dohromady možná 3% toho kontinentu – a přesto, těch rozdílů kulturních, geografických, jazykových atd. A co takové Maroko kdesi daleko, nebo Madagaskar na opačném konci? Pořád je to Afrika – ale co vlastně mají společného?
Kapusćiński říká: ten kontinent je příliš velký na to aby se dal popsat, je to zvláštní planeta, nekonečně bohatý vesmír. A že pokud existuje „Afrika“, tak jen jako zeměpisný pojem, užitečná zkratka. Ve skutečnosti ji nikde nenajdete.
Pokud na tom názvu trváte, tak Afrika je pro mě kontinent, kde jsem strávil jedno z nejzajímavějších období ve svém životě. I když jsem přišel o valnou část svého domácího komfortu, ani na chvíli jsem nezalitoval, že jsem tuto cestu – spojenou s prací na projektu – podnikl.

Fotbal_II

Q: Přiblížíte nám, prosím, fotbalový projekt?
Představte si plechové chatrče na rozloze pár kilometrů čtverečních, kde se tísní kolem 1 milionu obyvatel. Naprosto minimální materiální a sociální zázemí (1 latrina na 10000 lidí je dobrý indikátor), minimální šance získat vzdělání, či dokonce práci. Nulové životní vyhlídky pochopitelně plodí frustraci. Fotbal má v tomto prostředí tu přednost, že je úžasně populární a ne tolik náročný materiálně – potřebujete jen malý plácek, 4 kameny místo branek, 1 míč a můžete hrát celý den. Před 20 lety napadlo jednoho Kanaďana spolu s partou kluků organizovat v těchto bezútěšných podmínkách fotbalové soutěže. Dnes mají kolem 1100 týmů ve 100 ligách v různých chudinských čtvrtích Nairobi, mají dokonce 2 prvoligové týmy a polovina současného národního týmu Keni těmito soutěžemi prošla.
Nejde ale primárně o fotbal – to je jen prostředek, v daných podmínkách velmi efektivní. Na tento magnet se totiž snáze nabalují další projekty – vzdělávací (nejaktivnější mládežníci dostávají stipendia), úklidový (pravidelný úklid odpadků ve slumech, za něž dostává tým body do fotbalové tabulky!), osvětový (kampaň proti šíření HIV) atd.

Q: Jaka je každodenní africká zkušenost?
Navzdory té zoufalé materiální nouzi, není tak dramatická, jak si to zpravidla na základě mediálního zpravodajství představujeme. Na Africe vždycky přitáhne hlavně chudoba, beznaděj, nový válečný konflikt atp. Jenže to jsou ty výseky, které chceme vidět. Každodennost je mnohem pestřejší, v řadě ohledů veselejší, ne tak dramatická. Protože pracovních míst je nedostatek, každý se snaží přivydělat, jak se dá – ať už je to vlastní malý obchůdek s čímkoli, nebo třeba uklízení v zámožnější rodině. Nečekají se smutnýma očima, až jim něco spadne ze stolu bohatých států, jak by se někdy z mediálního zpravodajství mohlo zdát. Čekají spíš, jestli se nezruší nesmyslně nastavené obchodní subvence a limity, aby mohli pracovat a své zboží měli šanci prodat. A zkouší se uživit, jak to jde…

Q: S jakým záměrem jste psal knížku?
Těch ambicí je několik a jsou navzájem provázané. Chtěl jsem ukázat fotbal, jak ho v Česku zpravidla neznáme. Tady je fotbal hlavně zábava pro volný čas, ať už na hřišti aktivně nebo u televizní obrazovky. A zajímají nás hlavně góly, výsledky, vítězství.
V Nairobi, minimálně v prostředí, kde jsem pracoval, fotbal ale znamená něco dost jiného. Je to především šance na sobě pracovat, šance na vzdělání, a tím možná na lepší život. A to v prostředí, které prakticky žádné příležitosti jinak nedává.
I proto tu fotbal jako motivační faktor skvěle funguje. Druhým důvodem je to, že Afričané fotbalový míč prostě milují. Společenský potenciál fotbalu v Africe je neuvěřitelný, dá se to srovnat možná s Latinskou Amerikou, nikoli s Evropou. Pomalu každý zápas národního týmu je politickou událostí, úspěch spojí celý národ, neúspěch na mezinárodním poli může klidně ohrozit stávající režim. Co natropily v 90. letech v domovských zemích úspěchy a nezdary kamerunských Lvů a nigerijských Orlů na světových šampionátech, o tom je v knize pikantních příběhů dostatek.
Zajímá mě zkrátka „jiná dimenze fotbalu“. Když fotbal není jen fotbal, ale ukazuje svou sílu směrem do každodennosti a do společnosti.

Fotbal_III

Q: Jak si představujete zájemce o tuhle knížku?
Je to kniha o fotbale perspektivou africké každodennosti. A doufám, že si najde své zájemce v obou táborech – mezi fotbalovými fanoušky, které zaujala africká fotbalová magie na světových šampionátech a budou možná zvědaví, co všechno se za tím může skrývat. Ale stejně tak by si tu měli najít své zájemci o dálné končiny a jiné kultury. Ta kniha je v zásadě utkána z každodenních příběhů „z jiného světa“, jen je to celé viděno víc skrze jeden fenomén, který je pro Afriku hodně typický.

ROBIN UJFALUŠI (*1979) je hlavním koordinátorem projektu Fotbal pro rozvoj a publicista specializující se na subsaharskou Afriku. Knihu provází 200 barevných fotografií JANA LANGRA (*1978) a dalších autorů.
Předmluvu ke knize napsal TOMÁŠ UJFALUŠI (ACF Fiorentina).

Ukázka z knihy

Dívčí Champions of Mathare
To, co platí v Česku – totiž že „fotbal je mužská záležitost“ – neplatilo v Nairobi ani omylem. Mezi 1100 týmy registrovanými v MYSE jich je téměř třetina dívčích a tento podíl neustále roste. V Africe hraje fotbal každý – a dívky, které měly v chudinských čtvrtích nezřídka jen jedny šaty a nic na převlečení, v těchto kostýmkách vybíhaly i na tréninková hřiště. Obrázek svým způsobem komický, svým způsobem vůbec ne veselý, ale každopádně reálný.

Fotbal_IV

Druhý velký fotbalový svátek našeho pobytu byl naplánován na první zářijový víkend – Champions of Mathare, tentokrát pro dívky.

Poučili jsme se z předchozích chyb a připravili o něco lepší turnaj – a taky jsme si to tentokrát celé víc užili. Místo megalomanského podniku s dvaatřiceti mužstvy bylo týmů deset, zúčastněná družstva si zahrála více zápasů ve skupinách a všechno se to vešlo na dvě hřiště, stojící hned vedle sebe, takže jsme měli lepší přehled a jednotlivé týmy jsme mohli mnohem lépe poznat. Méně někdy znamená více – a v tomto případě to platilo do puntíku.

Napodruhé jsme se také vyhnuli nepříjemnému faux pas, které se nám přihodilo u chlapeckého turnaje. Vítězný tým dostal tehdy trojici nablýskaných míčů, stříbrné a bronzové družstvo sadu obyčejných rozlišovacích dresů. Měli jsme zato, že míč je pro fotbal to nejdůležitější a že hodnota cen má být právě v tomhle pořadí. Jenže chyba lávky – v Africe to vnímají jinak. Dres dostane každý hráč, a identifikuje se tak se svým týmem. Kdežto míč, ačkoliv je jich v tomto prostředí zoufalý nedostatek, je jen ohodnocení pro kolektiv jako celek, a vposledku se z něj stane erární materiál pro mužstvo. Horko těžko jsme pak vysvětlovali vítěznému týmu, proč vlastně byli odměněni něčím „méně cenným“…

Dívčí turnaj nám ale na oplátku připravil jiné zajímavosti. Jednak se nám nezdál věk některých hráček – řada z nich vůbec nevypadala na kategorii do 14 let, pro niž byl turnaj určen. Jenže to je tak v Africe vždycky – data narození tu znají lidé jen přibližně a fotbalové „registračky“ jako u nás se tu nevedou. Nemá cenu se tím tedy zvlášť zabývat, je nutno hráčům a trenérům důvěřovat.
Druhá věc byla ještě pikantnější – nemalá část dívek nosí v tomto věku velmi krátké účesy, pokud není vystříhána rovnou dohola. A poznat pohlaví jen podle obličeje je pro Evropana někdy velmi ošidná věc. Brzy se nás zmocnilo podezření, že v některých týmech tajně hrají i kluci. Nechtěli jsme to vykřikovat hned na začátku, ale po dvou třech podezřelých zápasech jsme to nevydrželi. Jdu za místním koordinátorem a říkám: „Za Genesis hrají minimálně dva kluci, podívej se na ně!“ Geoffrey se jen usmál a v klidu povídá: „To jsou holky, kamaráde.“ Podobné podezření mě pak v roli rozhodčího přepadlo během zápasů ještě několikrát. Nedalo mi to, vyhledával jsem pohledem Geoffreyho, a když se na mě podíval, kynul jsem mu směrem k dalšímu potenciálnímu mužskému vetřelci. Žádného jsem však neodhalil, Geoffrey se pokaždé jen vítězoslavně usmál.

S nairobskými začátky fotbalových akcí už jsme taky měli svou zkušenost a očekávali jsme ledacos, ale dívky naše očekávání opět předčily. Pozvali jsme týmy ze tří různých zón, které se jinak na hřištích běžně nepotkávají. Výsledkem bohužel bylo, že družstva se do Mathare trousily se zpožděním nikoli deseti- či dvacetiminutovým, ale pro jistotu hodinovým, případně větším. Čekání – to je něco, co Afričané ovládají dokonale, jsou tomu přivyklí a naprosto jim to nevadí. My Evropané, s časem zpravidla zorganizovaným mnohem efektivněji, jsme byli trpěliví méně, ale nezbývalo než „jednat“ po africku, tedy vyčkávat.

Nakonec se vše v dobré obrátilo – turnaj s citelným zpožděním odstartoval, po poledni se postupně začali potkávat kvalitnější týmy, podivuhodně rostl výkon a nasazení pozdějších vítězů True Colours, objevila se – sice prastará, ale kupodivu funkční - aparatura s hudebním a komentátorským doprovodem, a tak celé turnajové klání v pozdním odpoledni příjemně gradovalo. Na True Colours by v průběhu turnaje nevsadil nikdo ani pětník – dívky, ač technicky velmi šikovné, byly o hlavu menší než jejich hlavní soupeřky a vypadaly, že věkově patří spíš o kategorii níž. V průběhu turnaje se ale překonávaly, ve finále byly lepším týmem a v závěrečných penaltách strhly vítězství na svou stranu.

Fotbal_V

Coachesovo nadšení nebralo konce – byl to totiž právě jeho tým. Byl na svou družinu náležitě pyšný a celý následující podvečer, který jsme společně strávili na místní veřejné slavnosti, s uspokojením rozebíral výkon svého týmu a hodnotil jeho naděje do budoucna. Vítězný tým dostal sadu dresů s visačkou Champions of Mathare, k tomu pár míčů – a Coachesovy plány byly velkolepé. Konečně nebude muset co chvíli přešívat staré, sedrané a takřka nepoužitelné balóny a bude moct připravovat tréninky podle svých představ.

Po slavnosti jsme se rozloučili a do Coachesova příbytku tentokrát už nezavítali. Jsem ale přesvědčen, že tam byla ten večer atmosféra ještě přátelštější a spokojenější, než kdykoli jindy.

Jak se hraje fotbal v Africe, Robin Ujfaluši
Vydalo nakladatelství Gutenberg v roce 2007.
ISBN 978-80-86349-28-2, vázané vydání, 160 stran, cena 245 Kč
Knihu si můžete zakoupit v nakladatelství Labyrint.




[Akt. známka: 1,80 / Počet hlasů: 5] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Jaromír Němec | Počet komentářů: 30 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Rozhovor připravilo nakladatelství Gutenberg

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Namibie - N.P. Etosha
Napajedlo
zobrazení: 916
známka: 0

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • Další hodnotný článek k tématu:
    " Respekt; Kvíz pro pokročilé: Jak zastavit migraci z Afriky? " (Africká migrace do Evropy)
  • Kdy vyjednavat:
    "Anglie byla v 1940 v zoufale situaci. Vyhlidka ze by izolacionisticke USA vstopupili do valky znacne . . . " (Africká migrace do Evropy)
  • Re: Co chtel basnik clankem rici ??:
    "Myslím, že článků věnujícím se islámu a Erdoganovi je na netu mnoho. Článek se zabývá spíše tím, co . . . " (Africká migrace do Evropy)
  • Co chtel basnik clankem rici ??:
    "Mam dve roury :) ale i tak jsem vubec nepochopil co chtel autor clankem rict. Zcela byl vynechan jed . . . " (Africká migrace do Evropy)
  • best loan offer:
    "Ahoj Jste uvízli zakazující banku a nemáte výhodu bank, nebo pokud máte lepší projekt a potřebujete . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Fotografie | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC