Afrika Afrika  
Dnešní datum: 20. 08. 2017  
Cestopisy

* Jak jsem se v Africe zestárnul, ale nestal se starcem

Vydáno dne 19. 11. 2006 (11377 přečtení)

Nebojte se, nechci vám vyprávět něco o tom, jakože „každý je starý tak, jak … atd”. Já jsem opravdu v Africe zestárnul. Svědčí o tom výrok jedné mojí africké kolegyně, která mi před deseti lety řekla, že by si mě bývala moc přála vidět, jak jsem vypadal, když jsem byl mladý. Když jsem ji teď po letech v té samé zemi potkal, tak mi řekla, že mám oproti ní výhodu: viděl jsem ji, jak mladou, tak starou (je jí teď 30 let), kdežto ona mě viděla jenom starého a ještě staršího.



Chtěl jsem původně ten příběh pojmenovat „Kdo tančí s Masaji“. Ale to by znělo příliš vychloubačně a správně by to mělo být „Kdo poskakuje s Masaji“ a to by zase nebylo tak vznešeně. Pracoval jsem v Masajské stepi rok. Stavěl jsem silnici z města Arusha do městečka Minjingu - něco přes 100 kilometrů. Až přistanete na Kilimanjaro International Airport a pojedete se podívat na kráter Ngoro Ngoro, určitě pojedete po téhle silnici. Odbočovat z ní budete ve vesnici Makuyuni, odkud byla moje tehdejší přítelkyně Sára. Byla to Somálka, neuměla anglicky a zlí jazykové o ní tvrdily, že tam ve smečce se lvy lovila gazely. Byla krásná, vysoká, štíhlá a to o těch lvech, to byla nejspíš pomluva. Že se v noci kolem našeho tábora, vždycky když za mnou Sára přijela, objevovaly lvi stopy? To přece mohla být náhoda. I Sáru jsem po letech zase potkal, naučila se anglicky a stala se operátorkou rádia u jedné norské stavební společnosti v Moshi pod Kilimandžárem. A je pořád tak krásná, jenom snad trochu starší.

V případě, že vás Ngoro Ngoro nezajímá, nechcete vidět ani Lake Maniyara a tisíce růzových plameňáků, pokud nechcete pokračovat ani na Serengeti a dál směrem na Viktoriino jezero a Mwanzu, tou cestou, kterou jsem pak několik let jezdil pomáhat uprchlíkům, potom můžete ve vesnici Makuyuni pokračovat přes most směrem na Minjingu dál po mojí silnici a po takových 40 km odbočte doleva na prašnou cestu do národního parku Tarangire. Tedy, jestli vás zajímají sloni, kterých je tam přehršel. Když ani sloni nezaberou, máte ještě na vybranou řadu malebných masajských vesniček, ke kterým je ze silnice co by kamenem dohodil. Ale tam rozhodně nechoďte bez průvodce. My se tam za chvíli spolu vydáme.

Kdo kdy stavěl silnici, ten mi potvrdí, že i po letech si vzpomenete prakticky na každý metr, na každý propustek, na každý kámen. Určitě nezapomenete na místo, kde v noci sjel Vittorio s landroverem do příkopu, kde se převrátil a těžké náhradní kolo od graderu (podobný stroj buldozeru s radlicí mezi přední a zadními nápravami) mu přerazilo páteř. Vzpomenete si na malý hřbitůvek v Arushi, kde jsme Vittoria pohřbili, protože neměl v Itálii žádné příbuzné a Afrika se mu stala jediným domovem. Vzpomenete si i na ten grader, který jel Vittorio opravovat, na grader, který zabil malé masajské dítě. Na ten grader, který jsme potom rozmontovali na náhradní díly, přestože nejsme pověrčiví, báli jsme se třetího neštěstí. Dostal jsem tehdy za úkol vyřídit tu tragickou smrt dítěte s jeho rodinou. Nebyl to zas tak úplně přetěžký úkol, protože děti tam umírají poměrně často a i když na to nejsou místní lidé tak úplně zvyklí, berou to spíš jako součást jejich života. Kdosi mi tehdy řekl, že se vlastně zas tak moc nestalo, protože potomek začne být pro místní rodinu zajímavý až v momentě, kdy může pást krávy nebo nosit vodu. Do dneska tomu nevěřím, i když ta zkušenost, kterou jsem potom udělal, tomu trochu nasvědčovala.

Nechal jsem si přinést od policie protokol a tam jsem se dozvěděl, že se ten klučina díval, jak grader pracuje, asi se kolem nešikovně motal. V jednom momentě mu ujely nohy a on spadl pod stroj, který ho svým nožem usmrtil. Vyplnil jsem formulář na pojistnou událost, vyčíslil jsem škodu na 7 tisíc dolarů a poslal to pojišťovací společnosti v Nairobi. Za nějakou dobu přijel pojišťovací agent a povídá – člověče, vy jste se snad zbláznil, tolik peněz za jedno děcko. Proč, já na to, vždyť ta částka je v pojistné smlouvě a vaše společnost je snad ještě solventní. O nás nejde, povídá ten bíly agent, ale jestli jim dáte tolik peněz, budou vám házet děti pod stroje. Měl jsem sto chutí toho debila vyrazit, ale chtěl jsem té rodině alespoň něco poslat, tak povídám – kolik? Nanejvýš 1200 povídá on. Neměl jsem sílu se s ním bavit. Představoval jsem si, že tak nějak musel vypadat zlý otrokář z chaloupky strýčka Toma. Peníze jsme oficiálně předali starším té vesnice a za několik dní jsem dostal dopis, který krasopisně napsala místní paní učitelka a ve kterém mi rodina i cela vesnice velice děkovali…

I když jsou Masajové zvědaví, jsou velmi nedůvěřiví. Kdyby tomu tak nebylo, tak v dnešním světě by se stali obětí zachránců Afriky a turistů. Nechte si jednou vyprávět, jakou zkušenost jsem udělal s Pygmeji žijícími v horách Ruwenzori na hranicích mezi Ugandou a Kongem. Já jsem měl s Masejama už celkem styky navázané, byl jsem přeci ten, co přinesl peníze. K tomu se přidala ještě jedna příhoda. Dělali jsme nosné zkoušky vozovky a ty se dělají venku na silnici. V pracovní skupině jsem byl jediný bílý a tak se tam na mě chodily dívat dvě asi desetileté zvědavé masajské holčiny. Jen tak polehávaly v prachu násypu a koukaly. A tak povídám, chcete si vydělat 50 šilinků? (asi 5 korun). Holky přikyvovaly, ale co budeme dělat, my přece nic neumíme. Chtěl jsem si udělat hloupou legraci a tak povídám - zpívejte. To co jsem potom slyšel patřilo k těm silnějším zážitkům. Nádherné zvonivé hlásky, dokonalý rytmus a mimořádně příjemná melodie. Potom nám za pět korun příštích pár dní zpříjemňovaly život na silnici. Až do jednoho dne. Neměl jsem menší peníze a tak jsem dal zpěvačkám místo 50, celých 500 šilinků. Holky už nepřišly. Místo nich přišlo pár starších Masajů a čekali taky na peníze. Samozřejmě že je dostali, testování na silnici v podstatě končilo a nechtěl jsem si Masaje rozhněvat. Byl to jen další kamínek do důležité mozaiky sbližování s Masaji.

Masajové jsou chodci na dlouhé tratě. Ale strašně rádi se vozí. Bohatý Masaj má kolo a to je vždycky tak vyšperkované, že až oči přecházejí. Je to symbol, že když chce, nemusí chodit, může se vozit. Já měl v té době Landrover 110, kam se jich dozadu mohlo nacpat až dvacet. Vozil jsem občas jednu partu masajských mladíků, kteří zrovna měli období přípravy na dospěly věk. U Masajů je to něco jako povinná vojenská služba. Kluci mají černé deky, tváře pomalované bílou barvou a odhodlaný výraz v očích. Stopli si mě vždycky u základního tábora a vystoupili až tam, kde jsem zastavil já. Nejspíš to asi nebyl jejich cíl, ale oni byli šťastní za sebemenší kousek cesty v jakémkoliv směru a ten zbytek už došli, vždyť jsou to přece chodci na dlouhé tratě. Jednou jsem zastavil v místě, kde zrovna pracovali naši geodeti a italský geometr Giuseppe povídá – těžko dovedu pochopit, že by Češi vyhlásili někomu válku, ale že si na to objednají zrovna masajské bojovníky, to by mě ani ve snu nenapadlo. Masajové byli spokojeni a já měl další bod.

Další a jistě nejdůležitějším kamínkem do té mozaiky byl můj zástupce – byl jím vysloužilý důstojník tanzanské armády, co porazila Idi Amina, a ještě důležitější bylo, že byl Masaj.

Tak, a teď jsme připraveni vstoupit do masajské vesnice. Masajové mě znají, mám překladatele Masaje a všichni vědí, že za moji návštěvu zaplatím. Já měl zájem vidět iniciační rituály. Oni řekli, že jsem se zbláznil, ale že můžu vidět slavnost starců. Řekl jsem, že tedy alespoň slavnost obřízky a oni na to, ze jsem se zbláznil, že už to říkali, ale slavnost starců, to jo! Samozřejmě, bral jsem i to.

Když je Masajovi mezi 30 a 35 lety, rozhodne se, že bude stařec. Pro něj to znamená, že už nemusí pracovat, tedy věnovat se tomu největšímu bohatství – stádům dobytka. Od této doby se jen zúčastní rady starších. Ale předtím musí protrpět slavnost, kde je na strace oficiálně pasován. Jako většina masajských slavností, i tahle se koná uprostřed vesnice. Je tam něco jako naše náves a uprostřed té návsi je místo, kde se na noc shromažďuje dobytek. To místo je chráněno vysokou bariérou z naskládaných větví stromů akácie. Jistě víte, že větve mají velmi ostré a dlouhé trny, proti kterým by nejspíš nezmohl nic ani princ, co osvobozoval Šipkovou Růženku. Naskládané větve tvoří jednak ochranu zvířat před divokou zvěří zvenčí a jednat zabraňují, aby se zvířata rozutekla. Na jednom místě je ta bariéra posunutelná, ale ten průchod je poměrně úzký, takže skrz něj může projít pouze jedno zvíře a v případě nutnosti lze tedy ten průchod využívat i jako „trap” (past). Vzhledem k tomu, že Masajové nejsou kočovníci, je tahle místní stáj vysoko vystlaná vyschlým trusem.

Je ráno a slavnost začíná. Pokud jste muž, smíte vstoupit do „stáje”, kde uprostřed je rozprostřená kozí kůže a na ní sedí se skříženýma nohama bez hnutí budoucí stařec. Před ním stojí trojnožka v jejíž mělké prohlubni je rozmíchaný tuk s vodou. S vámi vstupují ostatní muži, řekněme taková dvacítka mladíků v plné síle. Muži nemají ani oštěpy dokonce ani nože. Slavnost starců je slavnost mírumilovná. Po vstupu mužů se na zem do vchodu položí luk, který symbolicky uzavře vstup.

Příští půl hodinu dovnitř už nikdo nesmí. Začíná zpěv a tanec mužů. Zpěv masajských mužů má daleko od zvonivého zpěvu žen. Je to zpěv temný, ponurý až výhružný, ale dokonale rytmický. Jejich tanec jsou výskoky do výšky, tak jak je znáte z propagačních fotek z Keni. Na měkkém podkladu suchého hnoje vyskočí s přidupnutím tak kolem 70 centimetrů a ještě k tomu ve vzduchu zavibruji jako napnuta struna. Taky si zatančím, řekl jsem si. Kdysi jsem hrával volejbal, snad to nebude s tím výskokem tak tragické. Zařadil jsem se poctivě na konec řady a začal jsem si rozcvičovat kolena. To už se začaly za plotem přesouvat k mému směru zvědavé Masajky. Tančící Masajové si mě nevšímali, oni berou své tance smrtelně vážně. No, a pak jsem vyskočil. Tančící Masajové to nejspíš považovali za další rozcvičku. Ale já jsem dál poctivě skákal a skákal a skákal.

Slunce už vystoupalo dost vysoko, začalo být pekelné horko. Do toho se mísil jemný všude vnikající prach vyschlého trusu, ale nevzdával jsem to. Kdypak si zase někdy zatančím s Masaji. Za plotem kuckaly Masajky smíchy, toho jsem si nevšímal, jsem přece tanečník a beru svůj úkol smrtelně vážně. Musím říct, že při hostině po skončení slavnosti mě muži pochválili, jak dobře jsem tancoval ve skupině bojovníků, ale hned taky dodali, že by možná bylo lepší, kdybych se přihlásil za starce.

Tance skončily, nastala přeměna bojovníka na starce. To byl moment, kdy mohly ženy vstoupit do kruhu. Ne všechny a rozhodně ne hned. K průchodu, kde byl položen na zemi luk, se směly přiblížit pouze starcovy ženy. Byly čtyři a vypadaly jako babička, matka, dcera a vnučka. Jejich úkolem bylo vstoupit to kruhu a kompletně oholit hlavu manžela – stařec přeci musí být holohlavý. Babička překročila luk jednou nohou a zastavila se. Můj tlumočník Masaj říká – tak tohle je přesně moment, na který se některé ženy těší celý život. Proč? Kdyby ty manželky do kruhu nevstoupily, nesměl by Masaj už nikdy z kruhu vyjít a musel by tam zemřít. A proč tam ty ženy zrovna teď nechtějí vstoupit? Tak jednak mají možnost ukázat alespoň jednou, že mají chlapa v hrsti a jednak budou kšeftovat, povídá můj Masaj. V kruhu byl jeden Masaj vyjednavač, něco jako český „Kecal“ a ten hned k paničkám, proč nejdou dál a co by si jako přály. Jedna řekla, že ji manžel slíbil límec, ale nedal, a tak že ho chce teď, druhá že ji uhodil a tak tedy chce taky límec. Ty dvě mladší byly skromnější, a že by si zasloužily každá široký korálkový náramek. Masajský Kecal s tím za čerstva běžel k budoucímu starci, který tam seděl jako na začátku slavnosti a nehnul brvou. Starší dostane límec, prostřední nic, protože jsem ji zmlátil, když si to zasloužila a ty dvě zbývající dostanou úzký korálkový náramek, na široký ještě nedorostly. Kecal běžel zpátky a nejstarší z manželek prohlásila, že tu druhou manželku sice zmlátil právem, ale moc, a tak si zaslouží něco jako bolestné a že alespoň jedna z tech mladších by si rozhodně už ten široký náramek zasloužila. Kecal s tím bežel nazpátek a Masaj na proti návrhy povídá… atd, atd, atd. Stačí, už to nebudu natahovat. Dohoda je uzavřena a manželky vstupují do kruhu. V tomto momentě mohou vstoupit do kruhu i ostatní ženy a děti, kteří tam dosud byly za ohradou jen jako diváci.

Ženy se seřadí do polokruhu za sedícího starce a začnou zpívat, tak jak jsem to znal od těch mých zpěvaček na silnici. Zvonivými hlasy s dokonalým rytmem a příjemnou melodií, která doprovázela stařecké stříhání. Tedy přesněji řečeno holení hlavy pomocí ostrého střepu z rozbité flašky. A budoucí stařec sedí, je jako z kamene, střep mu vytrhává vlasy a rozdrásává kůži. Sice se mu snaží manželky Masajky vylepšit úděl smáčením vlasů tou směsí tuku a vody, ale do krému na holení to má daleko, a tak tam všude crčí krev. Nestačilo pouze otrhat vlasy, ale taky vousy a obočí. Když má být někdo stařec tak s plnou parádou. Když byl tedy muž oholen, mohl si nasadit červenou kostkovanou deku, na krk mu dali bambusovou trubičku do které nacpali jeho ostříhané hlasy i chlupy a do ruky dostal něco jako žezlo, složené z dřevěné rukověti, do které byl vsazen svazek žíní. Prostě odháněčka na mouchy. Pak ještě jedno kolečko tance na rozloučení se s kamarády bojovníky, a další stařec je na světě. A do kruhu se vydává další pán na holení. Tak to jde párkrát za sebou, záleží kolik mužů z vesnice se chce stát starcem. I mne to nabídli, jenže jsem tenkrát sebou neměl své ženy a tak z toho sešlo. Nestal jsem se starcem. Škoda. Mají své výhody. Stařec například nemusí pravidelně obšťastňovat ženu. Všimněte si, jak to mají dobře zařízené. Ve všech společnostech se nějak ví, nebo se o tom alespoň diskutuje, ve kterém věku se má začít se sexem. Už se ale nemluví o tom, kdy by s tím mělo skončit. Masajové to mají úředně potvrzeno. Ale i ženy mají určitá plus. Mohou si například najít jiného muže, ale nesmí být mladší, než ten její stařec. Chlapi to mají holt dobře vymyšlené všude na světě.

Po slavnosti je hostina, která se skládá z uvařeného hovězího masa, z rýže, zeleniny a alkoholu. Pozval nás nový stařec, zaplatil jsem já. Maso bylo tvrdé jak podrážka. Masajové se svým nádherným chrupem by mohli jíst maso syrové (což taky občas dělají). Já se svými můstky jsem si troufnul jen na rýži a na zeleninu. Během jídla kolovala mezi lidmi plechovka z Blue Band (to je africký margarýn), která byla naplněna místním alkoholem. Mělo to zelený povrch a byl z toho cítit nakysle alkohol. Jsem přesvědčen, i když to není pravda, že alkohol zabíjí patogeny. A tak jsem se napil. Samozřejmě jsem věděl, že tenhle alkohol se dělá z prosa a kvasný proces se nastartuje kyselinou z ústní dutiny – ano, stařeny sedící v kruhu a bezzubými ústy žvýkají zrní prosa si občas odplivnou do nádoby, která stojí uprostřed a ze které teď piju…

Později jsem byl ještě pozvaný na slavnost obřízky. Tam se tancuje se zbraněmi a byla to slavnost příslušně nebezpečná. Ale o tom zase až příště.

Teď ještě obligátní otázečku: Masajské domy nemají dveře, jenom takovou stěnu u vchodu, která umožňuje projít buď vlevo nebo vpravo, něco takového jako jsou ochranné zdi u vstupu do válečných krytů. Jsou chvíle, kdy si nepřejete, aby vás někdo rušil, kdy nechcete, aby do vašeho domu někdo vstoupil. Cedulka s nápisem „Nevstupovat“ je blbost, většina z nich neumí číst. Jak to tedy uděláte po masajsku?

Otázky dávám, ale odpovědi jsem dlužen. Tak se to pokusím napravit a budu vám odpovídat na mé předchozí otázky. V tom úplně prvním článku jsem se ptal na zemi, která má městskou čtvrť G.R.A a ulici Sobo Arobiodu. V době Internetu to byla otázka lehoučká. Stačilo vygooglovat a vypadla Nigérie. Zrovna z téhle adresy Vám teď píšu. Někdy příště si o té zemi taky budeme vyprávět a uvidíte, že i přesto přezevšechno, co se o ní povídá, si Nigérii zamilujete, stejně jako jsem si ji zamiloval já.

S pozdravem,

Váš Karel Koreš





[Akt. známka: 1,58 / Počet hlasů: 12] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Karel Koreš | Počet komentářů: 38 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Karel Koreš

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Muréna
Muréna
zobrazení: 6290
známka: 0

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • Kdy vyjednavat:
    "Anglie byla v 1940 v zoufale situaci. Vyhlidka ze by izolacionisticke USA vstopupili do valky znacne . . . " (Africká migrace do Evropy)
  • Re: Co chtel basnik clankem rici ??:
    "Myslím, že článků věnujícím se islámu a Erdoganovi je na netu mnoho. Článek se zabývá spíše tím, co . . . " (Africká migrace do Evropy)
  • Co chtel basnik clankem rici ??:
    "Mam dve roury :) ale i tak jsem vubec nepochopil co chtel autor clankem rict. Zcela byl vynechan jed . . . " (Africká migrace do Evropy)
  • best loan offer:
    "Ahoj Jste uvízli zakazující banku a nemáte výhodu bank, nebo pokud máte lepší projekt a potřebujete . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • nabídka půjčky:
    "Má někdo tady potřebuje půjčku na splacení účtů nebo dluhu, pokud ano, pak vše, co musíte udělat, je . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Fotografie | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC