Afrika Afrika  
Dnešní datum: 21. 10. 2017  
Cestopisy

* West Africa (Ghana-Burkina Faso-Mali) 3.díl

Vydáno dne 05. 10. 2005 (16238 přečtení)

Potom jsme šli pěšky po Ring road central směrem na Danuagh circle a Kenny měl za úkol tam sehnat dopravu, to znamená chytit tro-tro do Osu (nejluxusnější čtvrť), jak jsem ale záhy zjistil, jeho dopravou bylo tam dojít po svých. To už jsem ale nevydržel a sehnal si tro tro sám za půl darma...



5.4.2004 pondělí

VesniceŠpatně se spalo, asi ve čtyři hodiny jsem se probudil a už sem neusnul. Před šestou ranní přišli David s Rafalem ze střechy a dobalovali si poslední věci před odjezdem. Já šel ven přivítat Maba, který mi naštěstí rozměnil dalších 50 dolarů, za kurz 1 dolar 500 CFA. Po půl šesté se kluci s Poland sbalily vyměnily si se šéfem hostelu trička batoh, čepice za karton vod, sošky a přívesky, ještě jsem je vyfotil u mercedesu a rozloučily jsme se. Ještě než odjeli přijel náš mercedes skoro o hodinu dříve, takže jsme se urychleně sbalily já vyměnil dvoje ponožky za sošku, rozloučili jsme se s Mabem, a sami v transportéru jsme jeli směrem k hranici Burkiny Faso, ještě než jsme dojeli na hranice stavěli jsme se v nějakém překladišti, nebo skladišti, tam se vyndali záhadné věci, ale potom už nám nic nebránilo pokračování v cestě. Potom jsme jeli až do příhraničního městečka Koro bez přestávky, v Koru si dali řidiči snídani, a já se vypravil vvyfotit místní mešitu, neobešlo se to zase bez problémů, když jsem se proplétal muslimským tržištěm s foťákem, Tak se každý bál o svou duši abych mu jí tím foťákem náhodou nevyfoukl, takže byli agresivní a nepříjemní, stejně se mi ale podařilo mešitu dvakrát vyfotit. Po snídani jsme bez problémů překročili hranice a 20km přes území nikoho jsme se dostali až k hranicím Burkiny Faso, tam jsme na celnici zase vyplnili papíry pro imigrační, dostali štempl do pasu a konečně byly alespoň z předraženého Mali pryč. V půl dvanácté jsme vystupovali na benzínce v Ouahighuia, nakoupili nějaké limonády a těstoviny do polévky a šli opět do hotelu Liberty, kde už jsme jednou spali. Tehdy za 6000 nyní jen za 5000. Vyprali jsme si šortky a trika, zapnuli větrák a asi do 3 hodin jsme si schrupli, potom následovala sprcha, venku jsem pak začal dopisovat deník, když v tu se objevila Janin ta Němka se kterou jsem si povídal minule. Tak sem jí vylíčil příhody z policejní stanice, a jak je tam všechno kvůli turistům předražené. Janin mi zase vyprávěla jak se ona porvala také v Mali kvůli kapce vody na opláchnutí s nějakým domorodcem, který chtěl za vodu zaplatit hříšné peníze. Kenny se taky konečně vyhrabal z pokoje a společně s Janin jsme šli k autobusovému nádraží na internet, bohužel, ale zase nefungoval. Popřál jsem tedy Janin hodně štěstí v jejím novém bydlišti, kde bydlí asi s 5 Švýcary, ale ti s ní odmítají mluvit německy, a dokonce i francouzsky, protože je prý její francouzština otřesná. Konečně jsme s Kennym sedli do burkinské hospody a ochutnali dva druhy jejich piv. Cestou zpět, protože jsme celý den nejedli jsme zašli do pekárny a koupili skvělé francouzské bagety, které jsme na pokoji snědly s vývarem s nudlemi. Potom unaveni celodenním cestováním , ale i místním pivem jsme usnuli a vzbudili až ráno.

6.4.2004 úterý

taxíkRáno v půlosmé se u mě poprvé objevil náznak průjmu, ale hned sem to zahnal nějakými prášky. V osm hodin jsme vyrazili na autobus a za 2000 CFA koupili lístky do Ouagadougou hlavního města Burkiny Faso. Asi po hodině nakládání batohů, motorek na střechu a přivázání jedné ovce k mému batohu se vyrazilo. Cestou se klasicky stavělo u všech možných obejdů co prodávali vodu, nebo chleba. Po dvou hodinách jsme ale v poklidu vystupovali ve Ouagadougou na stanici SOGEBAF, tam sem si počkal až odvážou ovci od batohu, celý smradlavý a zaprášený sem ho vytáhl z útrob autobusu a nasadil na záda. Ouagadougou je město mopedů jsou jich tu tisíce. Místní taxíci jsou, na rozdíl od Mali kde žádní nejsou a od Ghany kde mají oranžové přední a zadní blatníky, celé zelené. Za 1000CFA jsme po dlouhém smlouvání nasedli do jednoho takového zeleného taxíka a nechali jsme se odvézt na stanici autobusů které jako jediné jezdí do Ghany STC, kde jsme asi před týdnem vystoupili a hned také koupily lístky, ale až na pátek, takže protože nám docházely peníze jsme se pokusily je přebukovat na zítra, k našemu údivu to nebyl žádny problém. Po přebukování jsme si nechali poradit nejbližší hostel za 8500 CFA se sprchou a větrákem. Zaplatili jsme ubytování hned, osprchovali se a vyrazili podívat do města, teda do nejbližší hospůdky na pivo. Já si dal značku Flag a Kenny Brakinu. V hospodě si k nám přisedl nějaký otrapa z Libye, že nemá peníze, ale po chvilce to vzdal a odpadl. Cestou zpět jsme se zastavili v malém obchůdku nakoupily vody v pytlíku, pohledy Burkiny a přes cestu v pekárně výborné francouzské bagety za půl darma. Na pokoji jsme si na poslední kostce lidu spíše jen ohřáli než uvařili masox s nudlemi a společně s bagetou ho strávili. Poté se chvilku relaxovalo, ale bylo velké dusno a nedalo se usnout, tak jsme se zvedli a šli do baru utratit poslední franky za koly a fanty. V televizi dávali fotbal Arsenal – Chelsea, ale podívali jsme se jen na polovinu, protože jsme byli strašně utahaní, tak jsme si šli před zítřejší dalekou cestou odpočinout.

7.4.2004 středa

MešitaV 6 se balíme a v půl sedmé vcházíme do dvora STC. Mimo nás dvou bělochů tu byli ještě 3 Američanky a jedna Francouzska s černým přítelem. Kenny čekal na autobusáku a hlídal bagáž, a já, protože se tu nic nedělo sem vzal posledních 600 CFA a šel koupit vodu do obchodu kde jsme nakupovali i včera. V sedm hodin bylo ale brzo, takže jsem sekl k nějakejm černochům co seděli před obchodem jen zevlovali a někteří snídali, a hned mi také nabídli nějaká ovesná nebo jaká kaše nic moc, tak sem poděkoval a zevloval s nima a okouněl na ranní dopravní zácpy a tisíce mopedů a jejich řidiček. Po dvaceti minutách obchod konečně otevřeli, koupil jsem tedy za poslední peníze vody a vrátil se na autobusák. Zatím se plac před autobusem zaplnil krámama od obyčejných kufrů až po obrovské chladničky, které místní taky chtěli přepravovat sebou. Okolo těchto krámů chodil jakýsi účetní s týpkem s cvakačkou a kdo zaplatil za zavazadlo tomu se na zavazadlo cvakl lístek, že je zaplacen a tudíž se může naložit, pokud se totiž vejde dovnitř. Jedno po zavazadlo stálé 500 CFA, bohužel sem posledních 600 franku utratil za vody a mých 500 franků co jsem měl schovaných domů jako suvenýr jsem musel obětovat. Odjezd plánovaný na 8.30 se uskutečnil v 9.14 a autobus byl přecpaný, i když to byla ta samá scania s níž jsme jeli sem, teď byla nacpaná pytli s cibulí, kýbly, konvemi, brambory…. Jen co jsme vyjeli hned nám pustili zase nigerijský film, asi jejich kasovní trhák, podle toho jak ho všichni černí sledovali. Herecké výkony byly strašné, a to nemluvím o tricích. Děj toho filmu byl o tom jak se z USA vrací domů bohatý černoch v mercedesu a jde si pro svou dívku kterou před odjezdem opustil. Ta si ale mezitím našla nového milence asi 10 letého kluka. A celou dobu tenhle malý kluk bojoval s tím bohatým nápadníkem. Napřed mu naleje do nádrže mercedesa vodu, pak mu na hlavu hodí přezrálý meloun a film končí tím, jak „američana“ se svým kamarádem nafetujou a on potom zmlátí otce nevěsty. Ta pak pochopí, že ten praví pro ni je ten 10 letý kluk.
Po bezproblémovém překročení hranic byla další zastávka už v Ghaně Bolgatanga, tam jsme si dali zase konečně naše oblíbené pivo Star, potom dále přes Tamale do Kotale, tam jsme si koupili konečně první jídlo dne-čokoládové sušenky. Ve 22.00 hodin jsme se konečně dostali do Kumasi. Ještě k cestě, když už si koupíte lístek do autobusu na dlouhou cestu třeba 1500km, hlavně neyhazujte lístek, protože tak 10x za cestu ho vždycky někdo kontroluje, a i když jste si ho koupili a pak vyhodili mohou vás klidně vyhodit z autobusu, jak se to stalo jednomu černochovi co jel s námi. V Kumasi hned zda autobusovým nádražím byl guesthouse, ale bohužel byl plný, tak jsme se po tmě potulovali městem a vyhejbali se ožralým černochům, kteří zrovna slavili velikonoce, jejich největší svátek. Asi po dvaceti minutách jsme našli kluka, který nebyl napitý a bez problému nás dovel do guesthousu v centru města jen za 50 000 cedi za noc za pokoj. Cestou po shodech do pokoje jsme nad schody potkaly pěknou bělošku, co si četla nějakou knížku. Jen co jsme hodily batohy do pokoje už jsme byli na cestě dolů do baru, ale tady žádný bar nebyl, tak nás recepční ochotně dovedl o dvě ulice dolů do luxusního baru, kde seděli samí zazobaní černoši, tam jsme si dali pivo asi o 1000 dražší než jinde a po osvěžení šli spát.

8.4.2004 čtvrtek

České zbraně v AfriceV 8 hodin zaplatíme v hotelu za 2 noci, jednu co jsme již spali a jednu co budeme ještě spát. Potom jsme vyrazili do centra, před hotelem jsme ještě potkali tu pěknou bělošku ještě s jednou, ale ta měla tak 120 kilo, že prý jdou na snídani. My šli hledat poštu, kterou jsme sice našli, jenže byla ještě zavřená, přímo před poštou bylo vojenské muzeum, které chtěl Kenny hned navštívit, ale až poté co se nasnídá že si musí dát k snídani hamburgra, nebo hranolky. Takže jsme chytnuli jednoho školáka, co nás dovedl do napůl evropské restaurace, koupili jsme mu kolu a sedli si na terasu nad hlavní třídu, oba dva jsme si objednali jídlo Kenny kuřecí hamburger, a já kuřecí toast. Ve finále když jsme jídlo už dostali měli jsme jídla úplně stejná, jen se každé jmenovalo jinak. Zatímco jsme čekali na jídlo vytáhl školák z tašky korále a cetky, které sám vyráběl ve škole, tak jsme si od něj každý nějaký cetky koupily. Po snídani jsme šli do vojenského muzea naproti poště osoba stála 15 000 a foťák 10 000 cedi, mají tu vcelku zajímavou sbírku zbraní z celého svět, zejména z Konga, ale Kenny tu našel i kulomety z brněnské zbrojovky. Potom jsme si ještě vyfotili letedlo se kterým létal minulý ghanský prezident Rawlings když s Fenclem bombardovali ghansko tonžskou hranici. Před poštou si každý z nás koupil pohledy, ale jen Kenny je poslal z pošty do Čech. Po odeslání pohledů, jsme se vydali směrem na největší tržiště v západní Africe Kejeetia market, u kterého je místní věznice, kterou jsem chtěl vyfotit i s ozbrojenýma strážema, ale a Kenny mi to rozmluvil. Abychom se neztratili šli jsme pouze podél okraje tržiště, a potom nad něj , abychom si ho mohl vyfotit. Odtud jsme se potom utrmácení vraceli směrem do centra. Město je plné dopravních zácp, každý tady nadává a houká, takže jsme si ani nevšimli malého auta, které na nás zběsile troubilo a blikalo, až po chvilce jsme si všimli, že v autě sedí náš starý známý Solomon, majitel taxikářů v Akkře, co nám platil jídlo a pití. Nasedli jsme tedy k němu do auta, ve kterém si ještě nějakou kočku. Tu i potom s náma vysadil v tom baru kde jsme byli včera na pivu a povídal, že má ještě nějaký běhaní po bankách tak ať tam i s jeho kočkou počkáme. Tak jsme dohromady čekali já vypil asi tři piva, potom Sol, asi tak po dvou hodinách konečně přišel dal si s náma pivo, všichni jsme měli hlad tak jsme si dali schůzku v tom baru v sedm večer. S Kennym jsme si šli ulevit k nám do hotelu a hladoví jako vlci znovu navštívili tu restauraci ve které jsme si ráno dávali snídani (to je luxus jíst dvakrát denně). Na oběd jsem si dal kuře s rýží Kenny biftek s rýží. Venku se mezitím zatáhlo, takže jentaktak jsme stihli schovat se do pokoje, když začalo pršet. Asi dvě hodiny jsme se prospali a těsně před sedmou šli zpět do baru čekat na Solomona. Do 19.30 se neukázal, takže jsme zaplatili a šli spát. U černochů člověk nikdy neví jestli domluva s nima platí nebo ne.

9.4.2004 pátek

PralesRáno píšu deník za dva dny nazpět. Asi v půl deváté všechno sbalíme a opouštíme pokoj. Dole se ptáme recepčního jak se dostaneme k Botti Falls u městečka Koforidua. Říká, že musíme jít směrem k tržišti Asafo a tam vzít tro-tro do Koforiduy. Recepční má strašnou prdel z Kennyho a furt se řechtá jako utrženej a opakuje soldier man, soldier man. Předtím ale jdeme ještě na poštu, protože Kenny chce ještě poslat pohled domů matce. Jenže jsou velikonoce a na poště se nefachá. Fungovat začne až v úterý, protože všichni slaví. Na patě se otáčíme a pokračujeme směrem na tržiště Asafo, cestou potkáváme dvě bělošky, nějaké pankerky. Několikrát se musím optat na cestu až konečně nacházíme tržiště i s parkovištěm tro-tro. Za 32000 cedi pro oba kupujeme lístky do Koforiduy. V autě nás jede 42 a já s Kennym sedím vzadu asi na dětských místech, protože tam není skoro žádné místo a tlačíme se jako sardinky. Je to strašně nepohodlný a po hodině jízdy už také hodně bolestivé. Kenny vedle mne pomalu začíná ztrácet nervy jak ho berou křeče a přitom se nemůže pohnout ani o centimetr. Každému nadává. Asi po dvou hodinách utrpení byla pauza, protože nějakému děcku se chtělo na záchod, my jsme bohužel seděli až vzadu, a černoši před námi nebyli sto se pohnout, anebo nám uvolnit alespoň trochu místa na protažení, takže jsem musel otevřít okno, vylézt na střechu a tam se trochu protáhnout, nikoho to ale ani neudivilo, asi s tím počítali, nebo je to normální. Potom nastal problém, jak se dostat zpět, když všichni nastoupili moje místo se smrsklo asi tak na čtvrtinu, tak že bych tam dal maximálně chodidlo. Tak jsme s Kenym vší silou odtlačili našich pět spolusedících ke straně a já se namáčkl zpět na nepohodlné sedadlo. Po 3,5 hodinách jízdy Z Kumasi konečně zastavujeme v Koforidue na tro-tro nádraží u hlavního tržiště. Vytahuji ze zavazadlového prostoru batoh zaprášený k nepoznání a razíme sehnat nějakou banku kde můžeme vyměnit peníze, protože skoro žádné nemáme. Ptám se místních kde taková banka je, oni mi jen odpovídají, že jsou velikonoce že se nikde nepracuje, že jedinou možností je barglaing teda černý trh a veksláci. Za chvíli se už prodíráme do srdce místního tržiště a už stojíme před vekslákem. Vekslák nám nabízí jen 8500cedi ta dolar, takže se seberem. Před tržištěm se dozvídáme o jedné otevřené bance. Je to teda jen klimatizovaná kancelářička, kde nám vymění za kurz 8800. Pak chytáme taxíka za 5000 cedi a spolu s našimi průvodci, co nás zavedli do banky odjíždíme na okraj města do Koforidua Guest house, vypadá to tu luxusně, cen 90 000 je docela vysoká, ale v lepším komfortu jsme ještě nebydlely, ani za mnohem vyšší cenu. Paní správcová na nás zkouší trik, že dva v jednom pokoji spát nemůžeme, že si musíme zaplatit ještě jeden pokoj. Tak si tedy beru peníze a odcházím i s batohem pryč z hotelu, panička mě ale hned chytá, že to byla jen sranda, když chceme můžeme tam spát oba dva v pohodě. Na pokoji byla klimatizace, kazeťák, sprcha a záchodové prkýnko bylo dokonce polstrované, no na takovým sem ještě neseděl ani v Evropě, natož tady v Africe. Jen co jsme hodili věci do pokoje, už jdeme do baru osvěžit se po dlouhé cestě pivem. Naši průvodci už čekali v baru a každý si na nás dal automaticky pivo. Potom černoši i s barmankou viděli, že mám foťák a chtěli vyfotit. Všichni mi pak dali svou adresu, abych jim fotky poslal, a vzali si mou adresu, že mi napíšou. Potom co průvodci vypadli jsme šli do zahrady gueshousu, protože Kenny si chtěl zapálit a vevnitř nemohl. Když dokouřil, v pokoji jsme naštelovali klimatizaci a dostali zase žízeň, takže znova do baru a další pivo. Potom co jsme dopili Kenny dostal zase hlad (on má hlad totiž pořád, nestačí mu jíst jedenkrát denně, občas jednou za dva dni). Jenže v penzionu nevařily. Já mu sdělil, že jestli má hlad, tak si to musí anglicky domluvit sám, že já dneska mluvit už nebudu, ať si to taky zkusí, když umí tak dobře anglicky. Rukama a nohama se dozvěděl, že hospoda je směrem do kopce. Bez problémů to našel a byl štěstím bez sebe, jak válí anglicky. Kousek od hospody na mě volal kluk německy, tak sem mu taky odpověděl a říkal, že přivede svého big bratra, který žil nějaký čas v Hamburku 14 let, a že by si chtěl rád s někým německy zase promluvit. Odběhl tedy pro big brothera a my s Kennym sedli za stůl v hospůdce. Kenny se začal potit, když objednával jídlo a cigarety a já se jen chechtal a dělal, že nerozumím, když Kenny dal černochovi peníze a on s nima utekl pryč. Kenny nevěděl co se děje, ale ten chudák černoch mu běžel pro cigarety asi 2 km daleko k nějakýmu překupníkovi. Jen co jsme si vzali první sousto objevil se big brother Morgan, ten co žil v Hamburku a mluvili jsme německy o všem možným. Pak jsme byli pozvaný k němu do domu, že má párty a flašku whisky. Poté co odešel dojedli jsme jídlo a šel jsem před hospodu vyfotit oranžovou oblohu. Když jsem se vracel zpátky do hospody, mávali na mě dva dědkové od vedlejšího stolu, šel sem teda k nim přisednout a jen co sem dosednul vybafli na mě německy, protože mě slyšeli jak mluvím německy s Organem vedle u stolu, a hned se ptali odkud sem a proč umím německy. Moc dobře znali Prahu a Evropu, protože pracovali ve Švýcarsku v Basileji jako údržbáři, dokonce jsem asi vypadal tak zoufale, že mi chtěli kupovat pivo.
Po jídle, po kterém jsme se ještě potili, jsme s morganovým bráchou vyrazili k němu domů. Pěkný zděný domek troufám si říct, že evropského stylu, a na verandě sedělo asi 10 černochů, převážně Morganových bratranců a bratrů. Postupně se mi i přes částečnou ožralost představovali, jeden z bratrů, ten nejstarší, žil v Evropě přes 27let. Z toho převážně ve Francii, ale pár let si prožil také v Německu, a dobře znal historii Německa před pádem berlínské zdi. Vypil sem asi 4 piva, bohužel, černý a teplý a mi moc nejelo. Jako hlavní host večera jsem dostal také největší díl whisky a připili jsme si na veselé velikonoce, ale viděl to další bratr docela na šrot a vůbec se mu to nelíbilo a začal být agresivní, takže ho ostatní sourozenci museli vyhodit. Tohleto byli snad jediní černoši, co chápali situaci v Evropě i mojí situaci a neviděli v každém bělochovi milionáře.
Po párty na terase sem se s Kennym a asi dvěma černochama přesunul na místní diskotéku, kde jsem sám ochutnal prý jejich nejsilnější pití o kterém mi tvrdili, že má skoro 100%. Podle mě slabých 60%. Chutí něco mezi naším fernetem a becherem. Jen co nás bělochy zahlédli místní krasavice hned byli u nás a mezi sebou se dost drsně předbíhali o to, která s námi půjde tancovat. Jen co jsme se zapojil do těch jejich zvířecích tanců vyskočil na parket fotograf a vyfotil mě, potom přišel a požadoval ode mě 5000 cedi, tak sem nemarnil, taky sem si ho vyfotil, ukázal mu to a chtěl 10 000, to už začínali být ostatní návštěvníci docela nepříjemní, takže jsme raději vyklidili pole. Ještě než jsme odešli na pokoj domluvili jsme se na zítra ráno s jedním s morganových bratrů, že nám bude zadarmo (dokonce, že si zaplatí i dopravu) dělat zítra průvodce k Botti falls.

10.4. 2004 sobota

Ráno asi v 7.45 nás budí morganovo brácha, co jsme se s ním včera večer domluvili na osmou na výlet. Tohle byl také první černoch který přišel na domluvenou schůzku, a dokonce 15 minut před smluveným termínem. Narychlo jsme teda s Kennym naházeli krámy do batohu a pěšky jsme šli do centra Koforiduy na motor park - shromaždiště tro-tro a taxíků (tady, se těm dodávkám ale neříká tro-tro to jenom v Akře, tady je to jenom bus). Chvíli jsme pobíhali od taxíků k busům, protože cena byla stejná, ale museli jsme čekat, co se dřív naplní, v Busu bylo 5 lidí, takže minimálně dalších 12 by muselo nasednout, aby nás i s námi 3 bylo 20. V taxíku seděli už dva lidi, to znamená, ještě počkat na další dva abychom v sedmi mohli vyjet. Konečně přišli poslední spolucestující, za platili jsme každý 5000 cedi a vydali se 25minut taxíkem směrem do hor k vodopádům. Vodopád Botti- záp. AfrikaPři vstupu každý, až na morganovo bráchu zaplatil 10000 cedi za vstup. K vodopádům to byl opravdu kousek již od brány jsme je slyšeli hučet, jenom dolů k ním jsme museli sejít přesně 250 schodů. Pod vodopádem, který měl dva prameny, „muže“ a „ ženu“, uprostřed tropické džungle pod obrovskými stromy, to vypadalo jako ve filmu Predátor.
Asi po desetiminutovém focení a obhlídce jsme zase vyšlapali schody nazpět nahoru, morganovo brácha se chopil mého batohu, a pomalu zamířili ke skalnímu útvaru známému jako Umbrella (klasický šumavský viklan), kam podle správce bez průvodce nemůžeme trefit. Podle mě jsme tam nemohli netrefit, protože džunglí cesta byla lemována tisicem prázdných pytlíků od vody. Netrefit tam může jenom úplněj blb (později když jsem to vyprávěl velvyslanci, řekl že jeden čech to opravdu nenašel, to teda musel být, ale nějakej exot). Po 20 minutách ze srázu do srázu v džungli z nás neskutečně teklo, hotovej byl i morganův brácha, co mi táhl batoh. Ještě z údolí strmě po skalnatém kopci nahoru a konečně stojíme pod Umbrellou. Je odtud pěkný rozhled, dokonce i Kenny se zasnil a povídal „jo tady by se válčilo“ (Kenny je profesionální voják). Pod kamenem seděl dědek, kterýmu bylo podle něj přes sto let (možná i bylo) a furt něco mektal, ať mu dáme peníze, že nám bude vyprávět stoletou historii této skály, nic jsme mu nedali, protože nám zbývalo posledních 16 000 cedi na cestu do Koforiduy. Okolo skál byly stovky poházených kokosových skořápek, než sem se stačil zeptat, kde se tu mohli vzít, přiběhl odkudsi z lesa černoch s černoškou s mísami kokosů na hlavě a mačetou v ruce. Chvilku po nich dvě děcka s lavorem vod na hlavě. Občerstvení ve formě pytlíku vody jsme s chutí přijali. Tohle místo bylo pro místní asi výletním bodem, protože po 15 minutách sem za zpěvu písní přišla celá třída asi ze základní školy, a hned skupovali kokosy, a skořápky odhazovaly na kopici pod kamen. Jakmile dorazila škola, tak jsme to sbalili a vyrazili zpět chytnou odvoz do Koforiduy. U brány k vodopádům pod pergolou tancovalo asi 30 lidí, drželi se za ruce a zpívali písničky - slavili velikonoce. Jenom jsme je pozdravili a sedli jsme k cestě a čekali, jestli okolo nepojede nějaké vozidlo, co by nás vzalo a palubu a hodilo do Koforiduy. S námi tu stály ještě dvě děvčata. Po 20 minutách skutečně přijel mikrobus, o kterém Kenny prohlásil, že je totálně narvanej, že tam by se nenacpalo už ani dítě - a nacpalo dokonce všech nás pět – Afrika. Viklan Umbrella- záp. Afrika Po zaplacení cesty nám zbylo 3000 cedi – 10Kč, takže jsme museli opět na černý trh, kde jsme s černejma černochama na černo směnili peníze, ne zcela pro nás výhodném kurzu. Od ráno nikdo z nás nic nejedl a po dost náročném putování džunglí nám vyhládlo, takže nás náš průvodce s mým batohem na zádech odvedl do jedné příjemné hospůdky, objednali jsme si každý jídlo koukali na televizi, kde běželi jenom křešťanské pořady o velikonocích a relaxovali. Průvodci jsme za celodenní služby jídlo nakonec s radostí zaplatili. Než jsme se rozloučili, ještě nám ukázal který bus jede do Akry a za 32000 jsme se oba nalodili do poloprázdného busu, který se však do deseti minut zcela zaplnil a vyjeli směrem hlavní město Akkra.
O dvě hodiny později a klasických mukách v podobě otlačených zad a kolen vystupujeme u Kwane Nkhrumah circle, který jsme již znali a znale jsme se vymotali z místního tržiště a šli hledat ubytování směrem na Kanda road kde leží naše ambasáda. Asi po 400 metrech za kruháčem Kwane Nkhrumah skoro u hlavní třídy Ring road center jsme narazili na guesthouse The Root. Cena 72 000 v centru se sdílenou sprchou a hlavně s fungujícím větrákem ušla. Než jsme došli do pokoje dali jsme si dole na baru pivko, co nám po cestě dodalo sílu. Po osvěžení a umytí ve sprše jsme se šli projít ven. Protože jsem dlouho neposlal domů zprávu, podle průvodce jsme našli kousek od našeho hotelu největší internet kafe jménem Surferś paradise. Opravdu rychlé připojení s možností koupení občerstvení za cenu 7000 za hodinu. Když jsem poslal zprávy domů pokračovali jsme směrem k České ambasádě. Kenny neměl už co kouřit, takže zašel do jednoho baru, který byl dost nóbl i na Evropu. Bylo vidět, že to tu řídí nějaký Arabi, protože pořád na černochy řvali. Byli tu i tři kulečníkové stoly, takže zatímco pingl odběhl, koupit cigarety bůhví kam, by je tu potom mohl Kennymu se ziskem prodat, dali jsme si partičku na tři hry (jedna hra 10000), podle toho co mi Kenny povídal, jak hraje kulečník, jsem cítil, že nemám šanci, ale nakonec jsem vyhrál 2:1. Po výhře jsem si koupil před barem na ulici masový trojhránek, v hotelu pivko a šli jsme na kutě.

11.4.2004 neděle.

Okolo sedmé jsem vstal, Kennymu se nechtělo a každý měl jiný názor na to co dělat, nakonec jsem řekl, že dám na Kennyho, ale všecko bude domluvat on, aby se naučil anglicky. První problém nastal už při odchodu z hotelu, kdy jsem byl nucen německy vyřídit s recepčním problém ohledně vracení klíčů, protože Kenny netušil co po něm chce, to jsme ani nevyšli z hotelu a už s jazykem vybouchl, naštěstí recepční žil nějaký čas v Berlíně, takže jsem dodržel slovo a anglicky nepromluvil.
Západní Afrika - cestopisPotom jsme šli pěšky po Ring road central směrem na Danuagh circle a Kenny měl za úkol tam sehnat dopravu, to znamená chytit tro-tro do Osu (nejluxusnější čtvrť), jak jsem ale záhy zjistil jeho dopravou bylo tam dojít po svých. To už jsem ale nevydržel, a sehnal si tro tro sám, za půl darma jsme nastoupili a v Osu vystoupili. Kenny pochopil, že by to asi sám nezvládl, ale i přesto jeho kroky místo do směnárny vedly do Steers, obdoba Mc Donald a dal si tam největší hamburger co měli (Big Daddy za 35 000), sice na něj čekal skoro 15 minut, ale dostal ho, snědl a byl nadmíru spokojen. Dokonce se mu zvedla nálada. Další naše kroky vedly směrem k oceánu. Když jsme se kolem kostela dostali k pláži s výhledem na Osu castle kde sídlí vláda a police a přelezli vant k pláži, uviděl jsem 9 zadků, jak konaj potřebu. To mi okamžitě zkazilo náladu. Na pláži se k nám přidal jeden otrapa, co vypadal něco mezi zlodějem, lhářem a vrahem a vysvětloval nám, že hrad fotit nesmíme. Anglicky jsme na něj nepromluvili ani slovo a česky ho posílali do p…e, ale na něj to nezabíralo pořád se jen usmíval a říkal yes, yes… Až asi po dvou kilometrech u Náměstí Nezávislosti otrapa, když sem mu to už jasně vysvětlil, že nám leze na nervy, odpadl. Náměstí Nezávislosti, nebo také Black stars - leží tesně oceánu, je obklopeno tribunami je pro 30 000 lidí. Vypadá jako spartakiándí stadion na Letné v Praze. Náměstí sousedí z hlavním fotbalovým stadionem, kde se ten den hrálo mezistátní utkání mezi Ghanou a jiným týmem. Něco málo jsme nafotili a pokračovali dál podél oceánu do centra Akrry. Úplně náhodou jsme zabloudili, nebo spíše byly vtaženy jedním beznohým oberleným černochem do National art culture center, kde lze koupit suvenýry snad ze všech koutů Afriky. Jen co jsme vešli vrhli se na nás prodavači a podobně, jako před pár měsícema v Keni, se o nás přetahovali, ať se jdeme kouknout do jejich krámku, že nám udělají special price. Jenže neměli jsme ghanské peníze, ale tady to nebyl problém, hned nás zavedli do jedné budky, kde jsme potkali asi 3 padesátileté Holanďany, jak také vekslují. Jaké bylo ale moje překvapení, když mi vekslák odmítl vzít padesátidolarovku, protože se mu zdála falešná. Po několika smlouváních jsem koupil nějaké masky a cetky, stejně si myslím, že jsme to mohli mít ještě laciněji, ale byl sem strašně utahaný a nechtělo se mi do dalšího smlouvání. Za 230 000 a jednu telefonní kartu asi 700 Kč jsem tu koupil 10 ebenových hlav, dvě masky a nějaké bronzové cetky. Jen stěží jsme se odtud dostali, protože nás každý tahal do svého stánku, takže nás to stálo hodně sil, a když jsme se konečně dostali ven byli jsme úplně vyprahlí. Směrem k centru nás potkal mladý rastaman, kterého jsme se zeptali jestli neví o nějaké dobré pivní hospůdce, pověděl, že jasně a vedl nás na útes nad pláž do klubu Akuma village, kde jsme na terase s pěkným výhledem na moře dostali sice dražší, ale dobré pivo. Rastaman vytáhl nějaké fotky své akrobatické skupiny, ve které učinkuje spolu se svými šesti bratry. Pak nám začal nabízet nějaké pletené náramky, nic jsme si on něj nekoupili, jenom Kenny mu zaplatil pivo. Po občerstvení jsme vyrazili pěšky přes celo Akru směrem na hotel. Ve městě bylo únavné vedro, ale byly velikonoce, takže to nikomu nevadilo a všichni se veselili. Dokonce jsme potkali maníka, co nám povídal, že je z vesnice u pobřeží, ale že jsou velikonoce, tak se přijel bavit do velkoměsta a chtěl, abych ho vyfotil- stalo se. Protože Kenny zase začal hlady šilhat, stavily jsme se u hlavní cesty v jedné příjemné hospůdce, kde jsme seděli samy. Já si dal klasicky kuře s rýží, Kenny klasicky hamburger, bylo to naše první jídlo toho dne. Po příchodu na hotel vedli naše první kroky do baru, kde jsme do sebe pustili nějaké ty tekutiny, a šli si oddechnout na pokoj, dneska se už nikomu jít ven nechtělo, Kenny lenošil na posteli a hrál si se suvenýry. Já vyšel do ulic nakoupit nějakou vodu v pytlíku, protože dehydratace se začala projevovat. Zanedlouho potom usínáme spánkem spravedlivým.

12.4.2004 pondělí

Kejetia MarketPo probuzení dostává Kenny chuť zase na hamburger, takže naše první kroky míří směrem k centru, kde jsme včera cestou z Art centra obědvali. Mě se jít vůbec nechce, jsem nějaký líný a nemám představu co dnes budu dělat, i když je třeba zajít na ambasádu a vyzvednout batoh a letenky. Nakonec mě Kenny přemlouvá a tak tedy vyrážíme. Cestou si kupuji snídaní v jednom stánku balíček sušenek. Kenny by sám bloudil, protože už na začátku cesty šel úplně na druhou stranu. Už po 500 metrech jsme spocení jako koně, ale už jsme si zvykli. Po 20 minutách konečně stojíme před podnikem, kde si chtěl dát Kenny hamburger jako včera. Já byl naštvanej, protože cestou jsme minuli pár docela dobře vypadajících restaurací, ale Kenny tvrdošijně trval na této a za žádnou cenu nechtěl zkusit nic nového. Já byl pravý opak. Nakonec bylo stejně po mém, protože v té „Kennyho“ hospodě bylo zavřeno, takže byl nucen dát si hamburger v hospodě White bell, která byla vyznačena i v průvodci Lonely planet. Cestou jsme minuli domek, kde maník v garáži prodával nápoje. Koupil jsem si na osvěžení fantu, do batohu petflašku vody, a domů nějakou místní lihovinu za 8000 cedi + 2000 láhev. Když jsme dorazili do hospody, Kenny si konečně dává hamburger s hranolkama a já pivo. Z hospody se mi vůbec nehce, tak říkám Kennymu, že se odtud už nehnu, aby zajel na ambasádu sám a věci vyřídil. Zase mě přemlouvá, očividně se mu nechce jít samotnému, jeho argumentem je, že mu velvyslanec nebude věřit, když mu poví, že já čekám v hospodě. Ale tentokráte se mnou nehnul. Já byl rozhodnutej se tady vůbec poprvé opít. Kenny tedy opouští hospodu a já si objednávám další pivko. Bohužel opít sem se nedokázal, protože můj scvrklý žaludek pojmul jenom dvě piva. No nedalo se nic dělat, takže jsem zaplatil, a šel si koupit někam na trh nějaké trička, to se mi povedlo až za Kwane Nkrumah circle, kde jsem za 130000 koupil dva dresy. Utrmácenej a spocenej se pomalu vláčím k hotelu, když v tu mě u stánku s cd a kazetama osloví černoch a ptá se mně odkud jsem, když mu říkám, že z Čech, tak povídá že asi před měsícem tu něco popil se dvěma pražákama o kterých se mi zmínil i Fencl, no a pak že je svět velkej. Po návratu na pokoj jsem si musel vyzvednout klíč z recepce, protože Kenny tu ještě nebyl, nechápal jsem, kde se mohl seknout, protože ambasáda byla tro-tro asi dvě minuty cesty. Pak sem pochopil, když přišel schvácenej a bez batohu, že šel celou cestu pěšky, protože se prej chtěl projít, povídal, že velvyslanec je ještě někde na severeu země a že snad by se měl zítra vrátit, jestli ne, tak to jsme pěkně v p….i. Potom se válíme skoro do čtyřech hodin na pokoji, já se pak seberu a šel jsem si koupit bagetu s tím, že se za hodinu setkáme v internet kafé. Sotva jsem poslal e-maily Kenny už tu byl, a tak jsme si společně pročetli zprávy z domova a zahraničí. Po odchodu z internetu jsme zamířili opět k arabům na kulečník, tantokrát jsem prohrál 2:1 já, cestou na hotel se mě chytil zase nějakej žebrák co byl oblečenej v desetkrát dražších hadrech než já a somroval peníze, povídal, že je z Libérie, že je u nich válka a on že musí bydlet v utečeneckém táboře, neměl jsem na něj nejmenší náladu. Tak sem mu řek, ať se na mě podívá jak jsem oblečenej a že jsem taky uprchlík. Když je tak pěkně oblečenej ať mi dá peníze on. Nejspíš to nepochopil, ale aspoň jsem se ho zbavil. V baru zase dáváme nějaké to pivo a chvilku se díváme na box a místní zprávy, ve kterých pořád ukazují srážky minibusů s neuvěřitelnými počty obětí při jedné havárii. Po pivech jdeme nahoru do pokoje spát. Je to naše poslední noc v západní Africe. Zítra touhle dobou už budeme v letadle …snad, ještě jsme si nevyzvedli ani letenky z ambasády.

13.4.2004 úterý

Nastal náš poslední den.





[Akt. známka: 1,80 / Počet hlasů: 10] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Jan Rozvoral | Počet komentářů: 26 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Jan Rozehnal

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Jeřáb paví
Jeřáb korunkatý / paví (Balearica pavonina)
zobrazení: 971
známka: 0

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • Bezplatná půjčka, která odpovídá vašemu rozpočtu.:
    "Ahoj, Zde je nabídka úvěru pro vás? Jsme legitimní a garantujeme družstevní záložny a poskytují . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci!:
    "Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci! Jste v současné situaci v potížích nebo vás hrozí v . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Dostal jsem půjčku 500.000 Kč.:
    "Dobrí prátelé. Potrebujete ješte pujcku? Jmenuji se Daniela a chci, abyste vedeli, že senátor Walter . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Další hodnotný článek k tématu:
    " Respekt; Kvíz pro pokročilé: Jak zastavit migraci z Afriky? " (Africká migrace do Evropy)
  • Kdy vyjednavat:
    "Anglie byla v 1940 v zoufale situaci. Vyhlidka ze by izolacionisticke USA vstopupili do valky znacne . . . " (Africká migrace do Evropy)

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Fotografie | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC