Afrika Afrika  
Dnešní datum: 18. 11. 2017  
Cestopisy

* West Africa (Ghana-Burkina Faso-Mali) 1.díl

Vydáno dne 18. 09. 2005 (20612 přečtení)

Kenny se zdá být jakž takž vpořádku, sbalíme stan a čekáme než přijde Rasmann, domlouváme se s ním, že si u něj necháme v obchodu batohy a jen s foťákama a malým batůžkem chytáme opravdu luxusní klimatizované tro-tro sice trošku dražší, ale je to příjemná změna ani moc se netlačíme a je tu příjemné chladno. Je to nějaký nový ford a stojí nás 15000 cedi na osobu do 60 km vzdáleného Takoradi. S úmyslem najít bývalého českého pilota plukovníka Karla Fencla, který létal s Kadáfím v Libyi a potom s bývalým prezidentem Ghany Rawllingsem a dělal instruktora místním pilotům na českých delfínech a albatrosech. ..



24.3.2004 středa

Po odbavení kupujeme v Praze ve freeshopu vodku. V 7.05 odlétáme s Boingem 737 směrem do Itálie na letiště Milano Malpensa. V letadle dostáváme na snídani pouze malinkou bagetku. Krátce po 9 hodině přistáváme, čeká nás prohlídka zavazadel v tranzitu, potom už nám nezbývat než se flákat po letišti, protože další letadlo nám letí až ve 14.50, máme tedy skoro 6 hodin času. Chvíli procházíme prostory letiště a jen tak okouníme Kenny hledá místo kde by si mohl zakouřit, bohužel žádné takové místo asi na letišti neexistuje. Jen vedle v restauraci pár lidí kouří, ale za chvíli jim carabinieri zabavují pasy a vedou je někam dozadu, pokuty zakouření tu jsou až do 500 eur. Dáváme sváču, koštujeme vodku, s mapou už plánujeme africkou cestu a pozorujeme lidi. Na tabuli se konečně objevuje náš let u brány číslo 24 a čas našeho nástupu na palubu. Sjíždíme po eskalátoru o patro níže k naší gate, vypadá to tu jako kdybychom vjeli do černé nory asi mezi 100 lidmi je tu jen 5 bílých, no co musíme si zvykat. Po menších komplikacích, kdy jedna černoška nechce ukázat svá zavazadla, asi po 10 minutách hádání sní to carabiniery vyřeší a můžeme odjet k našemu letadlu. Nasedáme do ze 3/4 naplněného letadla boing 767 a s menším zpožděním odlétáme směr Afrika.Accra V letadle nafasujeme sluchátka, chvilku posloucháme muziku a potom sledujeme filmy zrovna dávali School of rock, a Master and commander.. K obědu dostáváme krocana s brambory a lasagnema. Vedle přes uličku sedí, nebo spíš leží natažený přes tři sedačky černoch, kterého musí napomínat aby si aspoň sundal boty a pokrčil nohy, aby lidé mohli procházet uličkou, asi je u zima protože pod džínama má ještě tlusté tepláky a je zachumlaný pod dekou, a když dojí tam má pod sebou strašně nastláno. Let je dlouhá 4889 km a máme to urazit asi za 5,5 hodiny. Hodně se to táhne. Něco málo po 20.00 dosedáme na Murtala Muhammed airport Lagos v Nigerii. Tam máme hodinu pauzu během které se obmění pasažéři a přistoupí dokonce pár bělochů většinou Italů Ve 21.00 se zvedáme a po 23.00 konečně dosedáme na Kotoka airport v Ghaně. V letadle ještě před přistáním vyplňujeme formuláře pro imigrační oddělení a na proclení zavazadel. Jako poslední procházíme celní kontrolou a konečně jsme na ghanském území. Počkáme na batohy ale to už jsme celí zpocení takže ještě na letišti se převlékáme do kraťasů a triček. Ještě na letišti každý vyměníme 50 dolarů dostáváme za to 450 000 cedi a vycházíme před letiště tam se na nás vrhnou taxikáři, a protože zjišťujeme že na letišti se nevyspíme bereme jednoho z taxikář a za 10 dolarů nás zaveze do hotelu kousíček od české ambasády do hotelu Collins Gate house , tak dostáváme pokoj za 220 000 cedi pokoj s větrákem, klimatizací, koupelnou i balkonem. Řidič taxíku je tak drzý že si ještě řekne o 10 000 cedi prej za dobrý služby, dokonce si ještě stěžoval, že nemáme jeho oblíbenou značku cigaret Rothmans, ale jen obyčejné Lucky Strike. Dole si dáváme naše první místní pivo Star za 6000 cedi a koukáme na fotbal v televizi-liga mistrů. Po půl hodině u televize jdeme spát, ještě než usnu tak si leduji nohu, kterou nemůžu ohnout, dávám dobíjet baterky do foťáku vypínám klimatizaci, nechávám běžet jenom větrák a usínám.

25.3.2004 čtvrtek

Ráno nás vzbudil hluk z nedaleké hlavní třídy Akry Ring road central. Já si došel do lednice pro led a znovu ledoval koleno a začal psát deník. Asi v 7.30 jsme se vypravili ven se záměrem nakoupit nějakou vodu. Cestou nás chytla místní babka každého políbila na tvář a dala nám ghanská jména podle toho v který den v týdnu jsme se narodili. Já jsem dostal něco jako Kedu a Kenny to už nevím. Kousek za cestou byla francouzská pekárna, kde jsme za 17 000 pořídili 2 petflašky vody a 1 dlouhou francouzskou bagetu. Po návratu na hotel jsme se nasnídali a po osmé hodině s sebou jsme vzali jen fotáky, a peníze doklady a vypravili se na českou ambasádu. Ambasáda otvírala až v devět hodin tak jsme šli počkat přes cestu do hospůdky, dal jsem si kolu a Kenny něco mezi pivem a ginem. Vedle seděl sám u stolu kluk, tak jsme ho pozvali k nám aby nám pověděl jak to tady chodí. Říkal že se jmenuje Tony, že maluje reklamy, a že nám klidně ukáže Akru protože nemá co dělat. V 9 jsme zazvonili na ambasádu, ochranka nás vpustila dovnitř velvyslanec pan Hamršmíd mě přivítal otázkou jestli jsme se už někdy neviděli. Pozval nás dál. V trezoru na ambasádě jsme nechali letenky a kopie pasů pro případ ztráty. Ptali jsme se na bezpečnostní situaci v okolních státech a cesta na Pobřeží slonoviny nám byla nedoporučována protože je tam nestabilní situace a pořád se někde střílí.. Takže jsme změnili plány a náš cíl cesty bylo Timbuctu město v Mali ležící na jihu Sahary. Velvyslanec byl celej nadšenej že prý češi co tu zatím byli tak dělali pouze okruh Ghanou a do ostatních států se nevydávali, a svěřil se nám, že až tu skončí svou kariéru tak jeho sen je podniknout přesně tuhle cestu přes Burkinu AccraFasu do Mali nějakým 4x4 offroadem. V Ghaně je prý jen 1 nemocnice která je schopna zajistit péči srovnatelnou s evropskou a to je vojenská nemocnice v Akře, ale v celé zemi jsou pouze 3 sanitky, A na rovinu oznámil, že jestli se nám něco stane v odlehlých částech tak je možné že to nepřežijeme, dal nám číslo na jeho krizový mobil, s tím když bude potřeba takže pro nás dojedou služební octavií, nebo pošlou vrtulník se kterým tady létá nějaká francouzská soukromá organizace, ale to se pak člověk zadluží na celý zbytek života jak je to drahé. Potom jsme se rozloučili a venku se potkali s Tonym, s jehož pomocí jsme našli ambasádu Burkiny Faso, kde jsme každý za 75000 cedi koupili kolek a s ním pak šli ke konzulovi, vyplnili tady papíry ohledně viza každý dal 3 fota s tím že odpoledne okolo druhé hodiny si můžeme přijít viza vyzvednout a každého to bude stát 10 000CFA (západoafrických franků). Franky jsme neměli takže jsme se vydali najít směnárnu za 100dolarů nám dali 51000Cfa a zbytek v cedi. Protože na nás bylo dost vedro tak jsme se vydali zpět na hotel kde jsme se osvěžili pár pivama, zaplatili jsme hotel vše jsme sbalili nasadili batohy na záda a šli se kouknout k Tonymu domu. Kenny poprvé viděl pravé chudinské ghetto, ale prej ho to nezaskočilo. Velké batohy jsme dali k Tonymu domu, všechno podobné jako ve vesnicích v Keni, až na to že u¨tu měli TV a DVD a lednici. Pozdravili jsme jeho sestru a pomalu se vydali na ambasádu Burkiny Faso vyzvednout víza. Asi v 1 hdinu jsme se dli do hospody a každý vypil skoro na ex 1,5 litru vody. Těsně před druhou hodinou jsme šli dovnitř ambasády ke konzulovi, každý jsme zaplatili 10 000CFA a hurá měli jsme viza do Burkiny Faso, jen Kenny byl zklamaný, že už nemají ve státním znaku samopal. Od Burkinské ambasády jsme vzali za 8000cedi taxíka a vysedli až před ambasádou republiky Mali. Na dvoře ambasády to vypadalo jako v utečeneckém táboře, protože se všude okolo povalovali desítky schlíplých černochů. V 1. Poschodí jsme po vzoru nějakého anglána před námi vyplnili 2 formuláře a sepsali jsme osobní dopis konzulovi se žádostí o udělení víza, potom každej odevzdal další 2 fotky a 30 dolarů s tím , že snad v úterý odpoledne bychom víza mohli dostat. Rozloučili jsme se s vzali taxíka a jeli k Tonymu domu vyzvednout si batohy. Tam jsme měli poprvé možnost shlédnout ukázku z nigerijské kinematografie, s námi ten film sledovali ještě 3 černošky, který do toho byly úplně zabraní. Tony se osprchoval a my šli hledat hotel kde se můžeme vyspat, první hotel při cestě byl plný, ale druhý a kopci se jménem Pan Africa s výhledem na ghetto byl za 55 000 náš, sice bez vody a klimatizace, ale zato s fungujícím větrákem, aspoň že tak, protože bez větráku se tam spát opravdu nedá. Protože jsme byli docela schvácení dáváme zase pivko za 6000, pak jsme se rozloučili s Tonym a šli do pokoje, Předtím Tony ještě povídal že má hlad tak sem mu dal instantní slepici na paprice, sice chtěl původně 20000, ale dostal na výběr slepici nebo nic takže vzal slepici a vypadnul konečně z pokoje. My si dali k jídlu uvařené nudle s masoxem a pak už jsme jen leželi a odpočívali.

26.4.2004 pátek

Vyspali jsme se dorůžova, hned ráno sem došel vyzkoušet místní WC, no spíš černou smradlavou díru v rohu místnosti. Tak v půl sedmé jsme se sbalili. Já zakousnul kousek čokolády a Kenny nějakou musli tyčinku na hubnutí. Zamkli jsme pokoj a šli čekat dolů k recepci na Tonyho, kterej se měl dostavit v sedm hodin. V sedm deset nikde nebyl, tak sem se šel alespoň vyfotit hotel zvenku, za chvilku vyšel Kenny za mnou ven a ptal se mě jestli už jsem viděl mrtvýho černocha, protože v recepci nějaká černoška zkolabovala , prej na Kennyho vytřeštila oči, dostala velké křeči a sesunula se pod sedačku. Když sem se na ní šel podívat ležela bez pohybu na břiše chroptěla a z pusy jí tekla pěna. Nikoho v místnosti, to ale neznepokojilo, ani nevyvedlo z pohody, všichni dělali, jako by na zemi nikdo neležel a necukal se ve smrtelné křeči. Až po chvíli přišel asi majitel hotelu a začal ji opatrně zdálky polévat vodou z petflašky, jako by se jí štítil, když ale jenom chroptěla a nehýbala se tak se na to vykašlal a šel si po svých jako by se nechumelilo, a tu ženskou nechal na místě. 7.15 Tony se nedostavil, nasazujeme batohy na záda a jdeme směrem k Kwane Nkrumah Circle přes tro-tro park až na autobusové nádraží STC(state transport company), kde po menších komplikacích kupujeme za 200000cedi(1ks) lístek na středu ráno do Ouagadougou hlavního Elimaměsta Burkiny Faso, naší zastávky na cestě do Mali. Platíme napůl v cedi a napůl v CFA protože nám dochází ghanské peníze, jdu proto rozměnit k místím vekslákům na černý trh, za 100 dolarů dostávám 900000cedi. Potom Kenny vystojí frontu na lístky do Cape coastu jeden stojí 17 000, pak vážíme zavazadla dohromady mají 30 kilo a platíme za to dalších 15000cedi. Nalaďujeme se do autobusu a vyrážíme směr Cape Coast Sedíme na zadní pětce a na mě se tlačí strašně tlustá černoška a sem od ní celej ulepenej. Když autobus zastaví, třeba na křižovatce okamžitě se okolo něj seběhne spousta prodejců, s kýbly a lavory na hlavách a nabízejí všechno možné, od pytlíků s vodou, chlebů, banánů, kapesníků, až třeba po anténu, nebo satelit na střechu. Po dvanácté hodině jsme konečně dorazili do Cape Coastu dalšího města na pobřeží atlantského oceánu. Do města jsme ale ani nešli a hned jsme vzali za 25000 taxíka a odjeli do 15km vzdálené vesničky Elmina, auto nás dovezlo přímo k hlavní atrakci vesnice Saint Georges castle.Předtím jsme ještě zastavili na vyhlídce a vyfotili pevnost Saint George caste a pevnost Saint Jago zdálky. U hradu se na nás vrhnuli místní kluci a žebrali peníze na svůj fotbalový klub a na dresy, pak se nás ptali na jména a utekli. V pokladně jsme odložili batohy, zaplatili vstupné 5000 za foťák, já jsem vytáhl ISIC kartu a tvrdil že jsem student, Kenny žádnou kartu neměl, a student ani nikdy nebyl, ale poloviční slevu 10 000 cedi jsme dostali oba. Pevnost je vcelku pěkná s malým muzeem ukazujícím historii hradu, chodit se tu může od sklepů kde byly kobky pro otroky. Otroci zavření v pevnosti byli rozděleni podle pohlaví a vězněni zvlášť, na hradbách jsou rozestavěna rezavá děla, ale všechno je tu kupodivu docela čisté a upravené. Kennymu se rozbil foťák a měl náladu pod psa, protože mu nešel navinout film. Když jsme odcházeli tak si Kenny koupil dva pohledy za 8000 cedi. V pevnosti mají luxusní evropské toalety, takže jsme je hned využili. Z pevnosti jsme vyrazili podél pobřeží okolo přístavu skrz chatrče neurčito kam. Cestou byl nesnesitelný hyc, tak kupujeme vodu a sedáme do hospody vedle smetiště kde asi vykrmují prasata podle toho jak se jim tam líbilo. Pijeme pivo Star a pozorujeme prasata. Po chvilce mávám na chlapíka co seděl vedle povídal že se jmenuje Rasman a přisedl si k nám. Začal nám vyprávět že je z Gambie, že žil 3 roky ve Švédsku a tady v Elmině má dva obchody s africkýma předměty. Povídal nám o fotbale, politice v Iráku, dal nám adresu na jeho kamarády v Ouagadougou, co tam mají obchod a že nám pomohou dostat se do Mali protože tam jezdí nakupovat věci. Povídal, že si můžeme nechat věci u něj v obchodě a tam i postavit stan a můžeme tam přespat. Taxíkem za 5000 dojedeme do jeho obchodu pozdravíme se s jeho ženami a jdeme na útes na pláž. Sedíme a kecáme, Rasmann začne balit jointa a hned ho taky zapaluje. Nabízí mě i Kennymu. Po chvilce, když se chceme zvednout jdu s Rasmanem napřed a Kenny za námi, ale po pár krocích si všímám, že Kenny nějak zaostává, a nějak divně se motá, tak se k němu vracím a on povídá že vůbec nemůže koordinovat pohyb a přestává cítit nohy i ruce. Beru ho tedy pod paží a pomáhám mu jít, ale spíš ho podpírám aby se vůbec udržel na nohou.Za chvíli ho pokládám na zem, aby si odpočinul, dávám mu pod hlavu batoh a tak si ho i fotím Mezitím Rasman došel domů pro pytlíky se studenou vodou. Kenny si ji dává na čelo, ale není pořád schopný ani si sám sednout. Asi za 20 minut ho zvedám ale už jde sám, sice vypadá jako totálně ožralej k Rasmannovu obchodu. Tam si dřepne na stoličku a je furt úplně mimo. Já zatím stavím stan, dělám hustou polévku s nudlema a dávám najíst Kennymu, protože jeho stav není vyvolán asi jenom marihuanou, ale také tím, že jsme celej den nic nejedli. Pomalu se konečně dostává do normálního stavu, a jde si lehnout do stanu, kde je ale strašné dusno a horko jako v prádelně. I já si zkouším lehnout do stanu a usnout, ale po 10 minutách to vzdávám a vylézám ven. Tak vytahuju i Kennyho a jdeme i Kenny jde po svých na pláž vykoupat se do oceánu, vlny byly ale dost silné takže plavání bylo úplně vyloučeno a vlnu se mnou pořádně smýkali o pískové dno. Po návratu k obchodu Kenny leze do stanu, já ale spím venku, protože mě koušou moskyti. Kenny spí až do rána, ale já nemůžu zabrat tak kecám asi až do 5 hodin do rána s nočním hlídačem Rasmanova obchodu. Kenny také vylézá s prvním světlem, a tvrdí že je mu o dost lépe, ale že pořád cítí že je pod vlivem.

27.3.2004 sobota

Kenny se zdá být jakž takž vpořádku, sbalíme stan a čekáme než přijde Rasmann, domlouváme se s ním, že si u něj necháme v obchodu batohy a jen s foťákama a malým batůžkem chytáme opravdu luxusní klimatizované tro-tro sice trošku dražší, ale je to příjemná změna ani moc se netlačíme a je tu příjemné chladno. Je to nějaký nový ford a stojí nás 15000 cedi na osobu do 60 km vzdáleného Takoradi. S úmyslem najít bývalého českého pilota plukovníka Karla Fencla, který létal s Kadáfím v Libyi a potom s bývalým prezidentem Ghany Rawllingsem a dělal instruktora místním pilotům na českých delfínech a albatrosech. Vyskakujeme v centru Takoradi na tzv Market Circle, u tro-tro parku bereme taxíka že prý za 10000 cedi nás vezme na Naval base do Sekondi, tam se ptáme vojáků na bráně, ale oni Fencla neznají a posílají nás zpět do Takoradi na Airforce station. Tam už vědí o koho jde, ale posílají nás i s taxíkem někam asi 15km za město na pláž, že tam Fencl bydlí. Vyjedeme ven z města a přes předměstí po cestě tak akorát pro tanky se pomalu hrabeme džunglí, rybářskou vesnicí a podél pobřeží dál k chýším u písečné pláže které nám ukazují místní. Ukazují nám jeden zděný domek tak 2 km dále po pláži kam jezdí velké náklaďáky dolovat písek a z něj pak dělají cihly, nebo tvárnice. Když dojedeme k domku vypadá že v něm nikdo minimálně ta 5 let nebyl teď je z něj skladiště. Před domkem je asi 6 přístřešku se stoly a židlemi, v nich leží černoši a tvrdí, že Fencl by měl přijet dneska, nebo zítra v neděli, podle nás ví tak h…., a kdybychom tu čekali asi bysme se ho v životě nedočkali, po chvilce dohadování s místníma zemědělcema otáčíme auto a jedeme zpátky na airforce station, když projíždíme rybářskou vesnicí zastaví auto veliký dav lidí, kteří jsou oblečeni v černých bílých a červených šatech a tričkách s podobiznou asi nějakého černého světce. Lidé zpívají a tancují většina je pod vlivem a skoro každý musí přijít k našemu autu a sahnout si na mě nebo mě dokonce štípnout ve finále se jim podařilo strhnout mi z lokte strup, proto jsem musel v tom pařáku zatahnout okénko a zajistit dveře. Za davem šli kněží a pár dalších lidí, kteří se na rozdíl od ostatních se moc nesmáli protože to byli pozůstali a skákající dav byl pohřební průvod. Když totiž někdo zemře rodina nebožtíka si rozpůjčuje od celé vesnice peníze na slavností hostinu a slavnost, ale když vrátí poslední peníze většinou zemře někdo další a tak to jde pořád dokola.

Po příjezdu na airforce station sem byl rozhodnutý a dost nasranej taxikářovi zaplatit a poslat ho k šípku protože nás vozil takovou dálku úplně zbytečně, a přitom tvrdil že přesně ví kam jede a kde Fencl bydlí, pak najít někde v centru levný ubytování a jít spát protože sem minulou noc vůbec nespal. Vojáci na airforce station nám dali ještě poslední tip ať si zajedeme na officer mess jakási ubytovna a kanceláře ghanského letectva, že tam by mohli vědět a dát nám adresu na Fencla. U vchodu do areálu byl na podstavci český albatros. Na místě jsme odchytili nějakou holčinu, ta konečně věděla koho hledáme, že ho zná a zavedla nás do důstojnického klubu, kam mají vstup povolen pouze důstojníci, a musí se tam nosit jen dlouhé kalhoty a pokrývka hlavy se má také sejmout, přesně podle anglického vzoru. Nám ale udělali vyjímku a nechali nás tam sednout i v kraťasech, nejspíš proto že jsme byli bílí. Na stěnách vyseli propriety z českého letadla, sedačky, palubní deska, budíky, knipl… Děvče se zeptalo barmana, ten nás vzal na ubytovnu ke svému nadřízenému, ten nám dal nějakou adresu, a řekl, že Fencl je zrovna v Akře, takže adresu jsme si ani nevzali a hledání Fencla vzdali. Taxikář po nás chtěl Saint George casteneskutečných 200 000 cedi, tak sem se s nim pohádal, ale stejně sem mu musel dát 120 000, protože se na jeho stranu připojili asi dva vojáci. Byli jsme hodně utahaný a dehydrovaný tak jsme se zeptali zda si můžeme dát pivo v důstojnickém klubu, řekli že no problém. Posadili jsme se do temného klimatizovaného důstojického klubu a koukali na výzdobu, a na obrazy velících ghanského letectva. Každý jsme si dali jedno pivko, za chvilku přišel další barman jménem Sammy, a sám se nás ptal odkud jsme, když jsme mu pověděli že z Czech republic tak se celej rozzářil a hned česky pověděl „ty vole a pivo“ a začal nám vyprávět kolik zná, nebo znal Čechoslováků, nad barem byli nalepeny slovenské samolepky s nápisem volte HZDS. Když se dozvěděl, že hledáme Fencla hned nám dal na něj telefon, za 27 000 jsme koupili telefonní kartu a Kenny mu hned zavolal. Fencl to zvedl a povídal, nazdar to je dobře že jste tady, sice teď mám plný ruce práce, protože sem jedinej člověk tady v Takoradi kdo má chlaďák a výčepní zařízení a nějaký Němec majitel dřevozpracující firmy se loučí a odjíždí zpět do Evropy a z německa si nechal poslat asi 4 sudy německého piva a pozval na párty místní bílou smetánku¨, ale jestli chceme tak máme jet s ním a pomoci mu s pivem a až se všichni nalejou tak se máme vmísit do davu a ukázat jim jak se pije. Zeptal se nás kde jsme a že nás do 40 minut vyzvedne, at si dáme ještě pivko a počkáme na něj. Mezitím do klubu přišel sám nejvyšší velitel místní základný tříhvězdičkový generál, jehož obraz visel na čestném místě na stěně v klubu. Všichni se hned postavili do pozoru a pozdravili ho, když chtěl někdo klub opustit musel ho požádat o svolení, sednul si na pohovku a na domácím kinu začal sledovat anglickou premiere league. Za tu dobu jsem stihl dát 3 piva. Když v tu se rozrazili dveře vešel běloch s pivním břichem, přišel ke mně vypil mi pivo potom nás pozdravil, pak šel prohodit pár slov s generálem než se vrátil objednal jsem si pivo a jen co sem ho dostal přišel Fencl ať pivo vyexuju že chvátáme na párty, že už se dlouho neopil. Tak jsme tedy nasedli do jeho kombíku, ve kterém už byli nějaké sudy piva, chladící zařízení a pípa. Vyjeli jsme z města a jeli na pláž přesně na místo kde jsme dneska tak před třemi hodinami již byli, přesně před zděný domek o kterém jsme prohlásili že je to skladiště, vystoupili jsme a šli do jednoho z přístřešku před domkem na pláži, Fencl povídal, že domek jeho není, ale jen tenhle přístřešek, každý kdo v Takoradi něco znamená prý má jeden přístřešek koupený, a je to zároveň jediné místo kam boháči jezdí pravidelně trávit víkendy. Plukovník se nás zeptal jestli nemáme hlad řeli jsme že jo tak nám objednal tzv. hommos libyjské jídlo, co chutnalo něco jako naše hrachová kaše, ale doopravdy je to drcená vařená crzina. Až se najíme tak máme chvilku počkat než se párty rozjede a potom se máme vmísit do davu, kde byli němci, francouzi, jihoafričani, italove… Po jídle jsme se vykoupali ve vlnách, něco nafotili a já šel za Karlem v jakém stádiu je párty. Jenom mě zbystřil už dosti kalným zrakem hned mi začal točit tuplák německýho piva, obešel sem křepčící dav a vracel se pro Kennyho k našemu přístřešku a už k nám mířil plukovník se studeným tuplákem v ruce, kam že sem to zmizel že mi nese to pivo a až tuplák dopijeme tak máme za ním přijít. Po chvilce jsme teda dorazili, každý jsme si natočili další tuplák, pivo bylo studené ale bohužel německé takže sice silném, ale strašně sladké, kéž by tady měli plzeň, nebo místní Star. Znovu jsme dostali hlad tak sme si zařízli kus pečené kozy, nebo jehněte s o pečeným chlebem a vynikajícím bramborovým salátem. Asi do devíti jsme popíjeli, jak pil pivo s tonikem, protože samotné bylo opravdu strašně sladké. Fencl asi dvakrát úplně vytuhl na pláži, ale vždy se vzbudil, a jeho první kroky mířili s tuplákem v ruce k pípě. Když oslava skončila a Karel Fencl se dostal z podroušeného stavu pomohli jsme mu naložit výčepní zařízení, a z aut Němce jsme na jeho příkaz ukradli ještě dva sudy piva, se slovy přece jim to nenechám pěkně si je odvezu domů a tam je ztrestám sám. Po zdařilé loupeži společně jedeme k Fenclovi domů, vítá nás jeho watchman a smečka pěti africkejch bílejch podvraťáků. Vyložili jsme pivní zařízení seznámili s jeho ženou Terezou černoška tak o 30 let mladší než Fencl, kterému až je 66 vypadá minimálně o patnáct méně. Konečně se sprchujeme vodou se sudu, protože jako pravidelně voda v domě neteče, potom dáváme pár temp v bazénku, potom usedáme pod větrák na terasu, Karel přinese výborný jihoafrický gin, Teresa přinese domácí pražené arašídy, a Fencl vypráví jak se dostal z Československa přes Lybii až do ghanského letectva. Vzpomínal na jeho kamaráda jerryho Rawllingse, kolegu z letky, který svrhl vládl a sám se stal prezidentem, bohužel podlehl dalšímu atentátu a teď je prezidentem zase někdo jiný. Vysvětloval, že když byl Rawlins prezidentem byly to pro něj zlaté časy, že měl po kapsách spoustu společných fotek s prezidentem a když byl někde třeba při policejní kontrole problém vytáhl fotografii a bylo po problému. Potom vzpomínal, jak společně s Rawlingsem bombardovali vesnice v severní Ghaně při hranicemi s Togem. Rawlings prý miloval s letedlem ty nejtěžší triky. Fencl žije v Ghaně již 16 let, teš již nelétá, ale peníze na živobytí si shání tím, že obstarává pro ghanské letectvo výcvik pilotů v Čechách, v USA za to chtějí 50000dolarů na osobu, a u nás do prý vyjde tak na 8000 dolarů, ale že si všichni musí namastit kapsy, takže bude muset vládě nabídnout cenu okolo 20000dolarů, aby viděli, že mají šanci z toho také něco získat. Po půlnoci jdeme spát do ložnice pro hosty v jeho krásném domě, spíme jako zabití.

28.3.2004 neděle

Ráno když už je Fencl na zahradě a obchází dům a zahradu, usedneme na terasu a Tereza nám servíruje vajíčka na slanině a pijeme hodně silný čaj. Prohlížíme si výzdobu obývacího pokoje kde je český Albatros při náletu na vesnici, jeden černoch před ním skáče do studny a druhy zvrací. Fencl zkoumá můj foťák a bavíme se o digitální fotografii, protože on má také digitální foťák Olympus 710 tak mu říkám kde se dají kvalitně v Praze udělat fotky. Ze snídaně nás vyruší rámus protože asi 20 černochů tluče na vrata, protože zase neteče voda a oni ví , že Fencl má studnu a jde žebrat o vodu do kýblů. Fencl je bez debat vyhodí, a tvrdí, že kdyby dal vodu jednomu v životě už by se jich nezbavil, protože by k němu začali vodit pro vodu i jejich příbuzný a kamarády. Loučíme se s Terezou Fencl nás odveze do centra města na stanoviště tro-tro a ukáže nám stanoviště zpět do Elminy ještě se rozloučíme a jedeme dál za 8600 cedi na osobu nasedáme do nabitého autobusu a vyskakujeme skoro až před Rasmanovým one stone shopem , ale protože je neděle v obchodě nikdo ještě není takže sedáme do hospody před kostelem blízko obchodu a začínám psát po delší době deník, žížnivě vylokáme každý asi 2 litry vody. Asi po půl hodině se jdu znovu podívat k obchodu zda už tam někdo je, ale před kostelem mě odchytli holky a násilím mě zatáhli do kostela , kde jsem se musím pozdravit se všemi farářema a kněžíma každému potřást rukou…. Po návratu do hospody i s holkama Kenny objednal naše první africké jídlo a to Banku- divné kyselé těsto se strašně ostrou omáčkou a kozím masem. holky se chtějí s námi vyfotit a dávají nám svoje adresy výměnou za naše že si chtěj dopisovat. Konečně je jídlo na stole, sice se to nedá skoro pozřít jím jenom maso to docela šlo, ale Kenny tam dostal pouze kosti s kůží a pár chlupamama Zapíjíme to pivem Okolo druhé hodiny jdeme do one stone shopu a to už na nás z dálky mává Rasmanova manželka, tak se nima pozdravíme, chvilku posedíme, ale máme dost času tak se zvedáme a jdeme se podívat na pláž, cestou se nás chytne nějaký otrapa a žebrá peníze na fotbalový klub a všechno možné, když neuspěje tak nám nabízí za úplatu svou sestru, že za námi přijde na hotel a můžeme si s ní dělat co chceme a potom se s ní máme oženit a vzít si ji domů. Posíláme ho však slušně k šípku, a jdeme dále po pláži k hradu, pláž je bohužel plná lidskými exkrementy, Kenny ale neváhá a jde se koupat, po chvilce ho plavání mezi igeliťáky omrzí tak se sebereme a pokračujeme směrem město po pláži přes ústí řeky fotím lodě a rej okolo, jdeme mezi chatrče tam na Kennyho každém křičí hey soldier man, jeden černoch s fousasma nám tvrdí že je bývalý bodyguard Usami Ladina, pokračujeme po hlavní ulici, kde na nás skočí nějaké holky a snaží se mi uštípnout bradavku se štěstím unikáme a vracíme se k Rasmanovi do obchodu. Sedíme na stoličkách před obchodem, z batohu vytahuji vodku každý si z víčka ochutná a nechtějí mi věřit že to někde jako například v Rusku mohou pít každý den, potom dostáváme jídlo něco jako lečo s rybami a k tomu se přikusuje kořen z kokosu, který na první pohled vypadá jako český knedlík, ale je to opravdu jen kořen nakrájený na kolečka mám takový hlad že to sním celé. Děvčatům dávám za jídlo studentskou pečet, a všem strašně chutná. Společně uklidíme věci zpátky do batohu, každý si ještě v obchůdku kupujeme asi za 20000 dva náramky. Kenny dostává novu přezdívku Macho, nebo machoman, kvůli jeho tetováním, které tu každý obdivuje, ale znamenán to pochvalu jako že je tvrďák nebo tak něco a ne nadávku jako u nás. Beru si batoh na záda, ale Kennymu ho bere jedna z prodavaček, protože prý ještě nikdy nic takového na zádech neměla asi se ji líbí ten maskáčový potisk. Jdeme na hlavní cestu, kde čekáme na taxíka, přimotá se k nám nějakej vožrala a pořád něco žvatlá a snaží se skákat před projíždějící auta a tím je zastavit. Konečně zastavuje volný taxík a nás 5 s velkými batohy se nacpe do auta a jedeme k rastamanovu domu kam máme ráno přijít na snídani na Fufu už teď je nám z toho pomyšlení špatně. Potom pokračujeme do guesthousu Holala cena je sice 90 000 cedi, ale je už 8 večer a jiná možnost není. Kenny se učí francouzsky (to sem teda zvědavej kolik toho použije), já píšu deník na postely, který chybí prkna také se pořád propadám dolů. V pokoji máme dokonce záchod a sprchový kout , voda sice neteče, ale i pro tento případ je hned vedle připravena voda v sudu, takže se můžeme docela důstojně vykoupat a jít spát.

29.3.2004 pondělí

Saint George casteKenny tvrdí, že se vyspal jako v bavlnce, já to říct rozhodně nemůžu, protože pořád dokola jsem propadal skrz šprcle. Postupně se balíme a jdeme pomalu asi kilometr k pevnosti Elmina do rastamanova domu on však není doma ale zato nás vítají jeho děvčata, hlavně jeho žena. Vyndavají ven stoličky a židle. Chvilku sedíme a pozorujeme připravu fufu. vůbec nemáme hlad, a naše vyhlídky, že bychom se vyhnuli snídani v podobě fufu na kterou jsme byli včera pozvaní jsou nic moc. Než se fufu připraví jdeme s rastamanovou ženou na krásnou páž plnou odpadků, která je hned za posledními domky vesnice. Pozorujeme obrovské vlny bičující pobřeží, fotím smetiště a hlavně děcka hrající si s prasaty na smetišti. V tu chvíli mě přešla chuť i na vepřové které bude jistě plavat v omáčce k fufu. Když dofotil i Kenny vracíme se a dostáváme ono slibované jídlo fufu těsto z rozmláceného manioku skoro bez chuti( tedy lepší než banku), chutná to ale jako plastelína Vedle jsme měli v hrnci pálivou omáčku ve které plavalo vepřové maso asi vykrmené na smetišti. Já jsem nemohl paní domu urazit tak sem s do toho s vervou pustil na rozdíl od Kennyho, kterému se očividně zvedal žaludek. mě se podařilo strávit skoro 1/3 té šišky a pak sem byl donuceném kousnout i do vepřového, pocit nic moc, i když to chutnalo normálně. Vrcholem snídaně bylo, že se musím napít pálivé omáčky rovnou z hrnce, jeden doušek mi stačil na to aby se mi čelo orosilo a každým porem v těle sem se začal potit. Konečně bylo po snídani. Ještě než jsme odjeli jsem dal nemocnému děcku postiženému malarií acylpyrin aspoň psychicky mu to pomůže a rastamanově ženě do zásoby paralen a pár tablet modafenu. Po chvíli přijel taxík, všichni jsme naskočili u one stone shopu děvčata vyskočila, rozloučili jsme se a pokračovali taxíkem za 20 000 do Cape Coastu na stanoviště tro to, kde jsme okamžitě přesedli i s batohama do volného trotročka do Kakum national park osoba za 4000 plus batoh 3000 dohromady tedy 14 000 což je za 50 km vzdálenost výborná cena.. Cesta byla přerušena jen návštěvou benzinky ( okovaný stojan se dvěma skleněnými nádobami, každá o objemu 1 galonu, pákou na pumpování a kusem obyčejné hadice bez jakékoliv pistole. Obsluhující zamaštěný kluk lomcuje pákou a tím plní nádobu, která když je plná ( to se pozná dvěma způsoby buď se kouknout protože nádoba je průhledná, nebo jak to dělají místní když je nádoba plná benzín vystříkne ven a někoho ocáká), přehodí se výpustní páčka a benzín samospádem vyteče do nádrže , jen na konci se musí lomcovat s hadicí aby vytekl i zbytek benzinu. Asi 40 po benzíně jsme zastavovali před kakumem batohy nám vyhodili jako pytle brambor a odfrčeli pryč, my jsme zůstali trčet uprostřed ničeho mezi pralesem.. Za projití branou do Kakumu každý platí 2000, vrátný si zapisuje národnost, ptám se ho tedy kdy tu byli naposledy češi, říká že jsou to asi 3 týdny. po třista metrech vcházíme mezi budovy recepce, bar obchod se suvenýry. Recepční nám nabízí kam chceme jít, vybíráme si 1 hodinovou Canopy walk Kenny platí 90 000, já 50 000, protože sem jim zase nakecal že jsem student a u kázal jakousi průkazku co jsem našel v peněžence. Batohy necháváme na recepci, na krk dostáváme visačky jako že jsme platili a vyrážíme do deštného pralesa dohnat skupinu co vyšla asi o 5 minut dříve i s průvodcem. zastihneme je jak funí na prvním odpočívadle, kde jim průvodce vykládá že v parku žije 244 pralesních slonů(ale asi kecá protože jsme neviděli ani veverku) Ve skupině jsou většinou Holanďanu a pár němců asi po patnácti minutách chůze do kopce i s přestávkami se konečně dostáváme k lávce zavěšené mezi stromy v pralese, je dlouhá 350 metrů a tvoří jakýsi okruh v korunách stromů. Ve středu se to vždy docela houpe, ale je to pěkný zážite. V deštném pralese je jako v prádelně Po návratu dolů úplně splavený kupujeme za 10 000 cedi 2 malé půllitrové vody, a protože jsme pořádně dehydrovaný jen v nás zasyčí. Prohlížíme si ještě místní muzeum o deštném lese a vydáváme se zpět na hlavní cestu chytnou odvoz zpět do Cape coastu staví nám hned první na které mávám a za stejnou cenu nás stahuje zpět do tro tro parku do Cape coastu. Nasazujeme batohy na záda jdeme směrem od trhu, protože to tu vypadá jako v praze na matějské miliony lidí. Cestou nacházíme internet café napíšeme domů první zprávy a za 15 minut platíme v přepočtu 5 korun, rychlost mě až překvapila jak to uhánělo. Cestou od internetu se ptáme policisty na nějakej dobrej levnej guesthouse . Za chvilku nás za 5000 vysazuje zdík před hotelem Sammo guest house který je i v průvodci a za 62 000 dostáváme pokoj s jedním letištěm a jednou postelí, splachujícím záchodem a fungující sprchou. Hodíme batohy na zem a úplně vysušený jdeme do nejbližší hospody se osvěžit. Snažíme se přepočítávat cedi, západoafrické franky na koruny, ale mozky vůbec nefungují a je to v tuto chvíli pro nás nadlidský výkon.. Po osvěžení přebalujeme batohy, protože jsme rozhodnuti dále vzít jen jeden a druhý chceme nechat na ambasádě v Akkře. V 5 odpoledne se jdeme po pláži kouknout na pevnost Cape coast je to skoro to samé jako v Elmině u hradu jenom víc agresivně žebrají děti a zase chtěj peníze na podporu všeho možného. Raději se vracíme na pokoj a usínáme.

30.3.2004 úterý

Vstáváme něco před sedmou hodinou, dobalujeme poházené věci a vracíme klíče od pokoje. Na ulici před hotelem chytáme prvního taxíka směrem na Koturaba market odkud jezdí tro-tro do Akry, V pokladně kupuju za 12 000 cedi kupuji místenky dojdeme k tro-tro a za každý batoh platíme ještě 3000 to jsme celkem na 30 000 cedí což je o 20 000 méně než kdybychom jelí konkureční dopravou STC. V tro tro nás jede 37. Ještě než jsme se rozjeli proběhla ve voze bohoslužba, což je asi potřeba, protože jak sem pozdeji viděl mnoho tro-tro do cíle vůbec nedojelo a stali se s nich pojízdné rakve pro spoustu cestujících. Po skončení motlitby kněz vybral od lidí příspěvky já jsem mu dal alespoň 1000 cedi a sklidil sem tak všeobecný obdiv od ostatních, tím že Obroň dal taky peníze. Na sedačce jsem seděl v pohodě. Kennyho tlačil čep do prdele a moje sedačka do kolena, cesta až k Akkře probíhala svižně, těsně před městem se tvořili zácpy. Cestou jsme potkali několik totálně rozsekaných autobusů. V tro-tro se nás ujal jeden kluk, v Akkře jsme s ním vstoupili, dokonce nám pak zaplatil i místní přepravu a vysadil nás u Nkrumah Kwane Circle. Povídal, že v létě jede studovat do Dublinu. Kus za kruhovým objezdem nkrumah circle jsme ve forex bureau vyměnili 100 dolarů potom jsme za 5000 vzali taxíka na českou ambasádu. Po chvilce čekání nás opět přivítal pan velvyslanec, prohodili jsme s ním pár slov a zanechali u něj v bytě Kennyho maskáčový batoh. Naproti ambasádě přes cestu jsme v hospodě doplnili tekutiny každý vypil asi 3 limonády a pak jsme si objednali kuře s rýží, po dlouhé době výborné jídlo, které se dá jíst. Dohromady nás oběd stál 38000 cedi – pohoda. Za 15 000 chytáme dalšího taxíka na ambasádu Mali. Řidič s otcem hodně dlouho tápají, když jim pak ukazuji mapu Akry asi 100x se ptají kolemjdoucích a nejsou schopni na ambasádu trefit. Když vysazujeme řidičovo otce který si ode mne bere adresu potkáváme českého škodu formana jako taxi jeho řidič si ho nemůže vynachválit. Konečně po dlouhých kilometrech vyskakujeme před ambasádou republiky Mali. Po několika podpisech dostáváme kýžená viza. Za 10 000 bereme dalšího taxíka a u české ambasády opět vyskakujeme, pak se vydáváme pěšky najít nějáký levný hotel, procházíme policejní ubytovnou a končíme v hotelu Pan Afrika kde už jsme jednou spali - kde vypustila duši ta stařena poté co se na ní Kenny usmál. Šéf nás vítá a hned dostáváme klíče od pokoje číslo 1 jako minule. Než jdeme do pokoje kupujeme si na baru pivo sedíme a popíjíme, Za chvilku si k nám ke stolu přisednul zajímavý člověk Soloman Ahmed, a asi hodinu si s náma povídal, ptal se odkud jsme a kam máme namířeno, když jsme mu pověděli že náš cíl je Mali řekl že možná by jel s námi, ale že ztratil doklady, a prý se musí podívat jestli už mu zpravili auto a když to všechno stihne zařídit a jeho bratr který hraje fotbal za národní mužstvo Ghany by se u postaral o firmu, byl totiž majitelem většiny taxíků ve městě, tak vezme auto, my zaplatíme jen benzin, a posvištíme napříč západní Afrikou. Dal mi telefon ať mu zavolá pokud by nepřišel do 17,00. V 17.10 jdeme z pokoje ven zkouším mu volat, vezme to ale neslyší mě. Po dvou marných pokusech to vzdávám a jdeme se za hotel podívat po nějaké internetové kavárně, cestou přes velké vrakoviště vidím Solomana jak se dohaduje s opraváři a pokouší se nám volat nazpět. Čeká až mu doopraví auto. Zatím jdeme na internet, ale je plno vracíme se tedy k Solomanovi který mám mezitím auto již opravené. Nasedáme k němu do auta a jedeme k němu domu aby se zeptal rodiny, jestli ho pustí s námi na výlet, ještě než dojedeme na místo stavíme se v jednom hotelu kde si zapomněl doklady. Soloman bydlí v muslimské čtvrti Akry, a je dost zazobaný. Auto nechá klidně stát odemčené otevřené a s klíči v zapalování venku před domem. Doma nás vítá manželka a jeho 11 letá dcera. Díváme se na velkou TV kde běží klipy. Soloman mi ukazuje veškeré svoje doklady, a povolení a ostatní papíry které má. Pak jedeme k jeho bratrovi zeptat se jestli mu pohlídá kšefty. Ještě jednou zastavujeme v ghettu v obchodě s mobily, kde si nechal nejnovější Samsung v opravě, když konečně přijde do auta je nasraný a povídá že mu telefon v obchodě prý ukradli a od opraváře dostal jenom 2 500 000 cedi. Z auta vyřvává 50 cent písnička In da club - moje oblíbená. Ve vile jeho bratra nikdo nebyl chvilku čekáme, a bavíme se se sousedem který pochází z Burkiny Faso a neumí moc dobře anglicky. Protože je ale už 20.00 hodin Soloman nás bere do luxusní čtvrti Osu a ve Frankie´s nám kupuje grilované kuře s rýží za 75 000 cedi a o tom že to zaplatíme nechce ani slyšet. Než je kuře hotové čekáme naproti v baru Sol kupuje další limonády a baví se se mnou na téma co dobře koupit v ČR a ještě lépe prodat v Ghaně. Jsou to počítače, motory do aut, mobily a prý hlavně mechanické tiskárny aby si tu mohli tisknout knihy. Solomanův strýc má prý velkou autodopravu skoro 400 kamionů. Potom nás soloman i se zabaleným jídlem odveze do hotelu pan Afrika, že ještě zjisti co a jak a že zajde na pokoj a dá nám vědět jak to zítra provedeme jestli pojede s námi nebo ne. Asi ve 22.00 klepe na dveře a pak vchází s s bratrem Ibrahimem protože nemůže opustit firmu, ale říká že Ibrahim může jet s námi a dělat nám průvodce, když mu budeme hradit náklady, nemůžeme se rozhodnout, tak se loučíme s tím, že Ibrahim má přijít ráno a že mu povím až v sedm ráno, jestli pojede s nám nebo ne. Ještě dávám Solovi e-mail a jdeme spát.

31.3.2004 středa

AlbatrosRáno v sedm nikdo nepřišel, tak jsme si vzali taxíka a za 5000 dojeli na STC station(state transport company). Tam nás čekal chaos a na celém nádraží byla snad jenom 1 váha a u ní asi 5 front podle toho kam se jede, nikdo samozřejmě nic nevěděl tak jsme prostáli skoro všechny fronty než se nám podařilo dát batoh na váhu, děda v budce nám pak napsal na jízdenku cenu, kterou jsme měli zaplatit a poslal nás zase úplně na druhou stranu nádraží do jiného okénka abychom to zaplatili. Když jsme konečně dostáli frontu u toho pravého okénka tak jsme dostali 3 nějaké lístky na 2 zavazadla? Ale troufnul nás kluk, který dostal za 3 zavazadla lístků 7. Konečně nakládáme zavazadla do zatím nejlepšího autobusu co jsem zde v Africe viděl, byla to Scania kompletně klimatizovaná, takže rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou byl okolo 20 stupňů dokonce tam bylo i video (později jsme zjistily že bohužel). Za takovýhle autobus by se nemuseli stydě nikde na světě, jenom místa na nohy byla po africku asi upravena, protože jsem se tam jen stěží nacpal, a kolena byla permanentně otlačená.. Každý měl už podle místenky místa dopředu určená, na to dohlížel nějaký moc důležitý člověk, co se pořád s někým hádal a na někoho rozčiloval, postupně nad tím zmatkem ztrácel kontrolu až to nakonec vzdal úplně. Asi v půl desáté jsme konečně vyrazily, než jsme dojeli do Kumasi co chvilku jsme potkali nabourané kamiony, a autobusy, ale ani se tomu nedivím, protože ty auta nakládají až do 6metrové výšky, a když pak najedou na okraj cesty převáží je to do stoky. V Kumasi jsme měli asi dvouhodinovou přestávku pro nás to znamenalo že jsme došli do první hospůdky a tam pili piva na stojáka, protože na sezení jsme neměli ani nejmenší pomyšlení. Také jsem tam vyzkouší místní kořalky, a dokonce pokecal s majitelem německy protože asi 20 let žil v Hamburku. Těsně před odjezdem jsme ještě použili zatím nejčistší WC co jsem v Africe potkal na místním autobusáku.. Z Kumasi se jelo přes Tamale, zhruba každé 2 hodiny byla půlhodinová pauza. V autobuse s námi jela švýcarská rodinka, co jela převzít firmu do Burkiny a jeden angličan co jel navštívit svého bratra do Mali, tak jsem se s ním dal do řeči s tím že spojíme svoje cesty, alespoň do získání víz v Ouagadougou. Ještě s námi jel jeden Burkiňan kterýž neustále dodával audio kazety, a potom dokonce videokazety s koncertem reage skupiny Lucky Dude, což nebylo alespoň chvilku vůbec špatné. Okolo jedné hodiny ranni přijíždíme do Bolgatangy posledního většího města v Ghaně, a protože hranice otvírají až okolo 6 hodiny všichni si polehají okolo autobusu na papírové krabice, beton i do prachu a až do páté hodiny všichni odpočívají, bylo však dost dusno a horko, přesto se mi podařilo naspat asi 2 hodiny.

1.4.2004 čtvrtek

Těsně po rozednění všichni znovu nastoupili do klimatizovaného autobusu a po hodině jízdy zastavujeme na hranicích. Všichni museli vystoupit, vzít si s sebou pasy a očkovací průkazy. Napřed jsme byli rozděleni, podle národnosti, a podle barvy pletě bylo to celkem 5 řad 4 černošské podle státu a jedna bělošská. Pak bělochy poslali na imigrační oddělení, kde jsme zase museli vyplnit papíry, typu kdo jsme co chceme kam jedem a kdy se vrátíme. Potom co mi imigrační komisař dal razítko o opuštění Ghany do pasu, mi řekl, že jestli chci odletět z Ghany také domů musím si zažádat na ghanské ambasádě v Burkám v Ouagadougou o nové vízum, protože v pase jsem měl jen single entry. To samé měl Kenny a i ten angličan jménem Peter. Po opuštění imigration service jsme šli do health office vyzvednou si zpět naše očkovací průkazy, protože nám kontrolovali jestli jsme očkovaní proti žluté zimnici. Venku jsme počkali na ostatní spolucestující z autobusu a museli jsme hranice přejít pěšky asi 800 metrů Ghany do Burkiny Faso. konečně přijel autobus, ale všichni jsme museli vyndat všechny batohy ven a jeden po druhém byl zkontrolován, po kontrole byl každý batoh podepsán růžovou křídou vrchního komisaře, jako že prošel. mezitím co kontrolovali zavazadla sledoval jsem dění na hraničním přechodu, všude se vnucovali prodavači všeho možného od nápojů až po televize, okolo lezli žebráci hlavně malé děti s přivázanýnmi prázdnými plechovkami na krku a žebrali o jídlo. Moji pozornost zaujal tak 15 letej „luk“, tělo měl celkem normální, ale strašně dlouhé ruce co mu sahali skoro až ke kolenům, a na krku mu seděla strašně divná malinká hlavička na temeni zašpičatělá taková jakou měli neandrtálci, jenže velikosti tak větší opice. Skoro všechny děti ho pošťuchovali a co chvíli se s ním i porvali. Škoda že tu bylo zakázáno fotit. Konečně jsme dostali zpět i naše pasy. Pěšky jsme ještě museli opustit celní prostor a vstoupili pěšmo na území Burkiny Faso. Až tam jsme se nalodili do autobusu a vyjeli směrem na Ouagdougou hlavního města., cesto jsme museli ještě zastavit asi na 3 policejních checkpointech, řidič vždycky vystoupil a donesl do budky policajtů asi nějaké povolení s úplatky. Krajina setu dost změnila, už skoro nebyli vidět palmy, jen taková buš porostlá řídkou travou, a občas listnatými stromy tu a tam se vyskytl i baobab. Naopak silnice se zlepšily. Konečně jsme vjeli do Ouagadougou, všude se zde staví, zdálky jsou vidět i budovy evropského stylu. Okolo cest je nevídaná věc – veřejné osvětlení. Vystoupili jsme na periferii města na „autobusovém nádraží“ takový dvůr obehnaný vysokou zdí s nalepenými střepy, jen co jsme vjeli dovnitř ihned za námi zabouchli abychom byli chráněni před nájezdy žebráků, taxikářů a podobné verbeže. S Peterem a Kenny vystupujeme jako poslední a my dvá češi si hned kupujeme zpáteční jízdenku do Ghany do Kumasi jedna osoba za 12 500 západoafrických franků(CFA). potom vycházíme před dvůr, kde se na nás vrhnou dotěrný taxikáři a chtěj 3000 CFA za cestu na ghanskou ambasádu. Posíláme je do …. a za chvíli nasedáme do jiného taxíku za 1500 CFA což je asi dolar na osobu. Auto nám sice pomahá roztlačit další tlupa ale za chvilku naskočí a frčíme dál. Na ghanské ambasádě zjištujeme že na viza už nemáme peníze, protože jedno vízum stojí 15000CFA Kenny zůstává na ambasádě a hlídá batohy já s Peterem se vypravujeme do ECOBANK změnit peníze. Vracíme se v příšerným horku nazpět, hlavně ale že tu není taková vlhkost jako v Ghaně na pobřeží. Vyplňujeme 4x formuláře, dávám poslední 4 fotky, sice každou jinou ale nikomu to nevadí. Zaplatíme za viza pro které se máme stavit zítra odpoledne a úplně odvařený s náběhem na úpal bereme taxíka a jedeme směrem k nejlevnějšímu hotelu na avenue Yeninga, podle rok starého průvodce tu půlka budov úplně chybí a vypadá to tu jako po bombardování, nakonec nacházíme hotel IDEAL za 7500CFA pokoj s větrákem, ale 3 osoby se tu docela pohodlně složí. Dole v baru, protože jsme úplně vyprahlý vypijeme litrapůl vody na ex a já s Kennym si dávám kuře s rýží. Peter protože je úplně švorc jenom nějaký divný hranolky. Protože nám něco zbylo na talíři a Peter je fakt úplně bez peněz ptá se jestli to po nás mlže dojíst a když nemáme nic proti hltavě se pouští do ohlodaných kostí jakoby týden nejedl. Po jídle se jdeme natáhnout do pokoje asi za dvě hodiny jdu s Kennym doplnit na bar opět tekutiny, Peter spí dál, a asi za hodinu přijde za námi dolů s tím že sprcha konečně už funguje, už se stmívá, tak se konečně osprchujeme a jdeme spát. Napřed ještě sundáváme z postele matrace a hážeme ji na zem postel naopak zvedáme na bok a opíráme o zeď protože byla tak měkká že jsme byli prohnutý jako skoby.

2.4.2004 pátek

Budíme se asi v 8 a protože máme až do půl druhé čas jdeme s Peterem podle mapy do kanceláře STC kousek od hotelu, tam ale visí cedule že lístky se zde už dlouho neprodávají, že je mají asi jenom tam na tom autobusovým dvoře. Pak se jdeme projít městem a hledáme internet, ale bohužel nikde nic a když už tam vsí cedule maj tam jenom telefon, ale ne žádný počítač. Kráčíme okolo veliké mešity v centru města je tu ale spousta žebráků a prodavačů co pořád otravují. Vracíme se tedy k hotelu. Kenny jde do pokoje studovat francouzštinu a průvodce a já s Peterem se opět vracíme do města on se musí nechat vyfotit aby dostal další vizum do Mali a já chci zase na internet poslat zprávu domů. Fotostudio nacházíme lehce je hned naproti mešitě., Petr se tedy nechává fotit a má půl hodinu času než budou fotky hotové. Vycházíme ven kde se na nás zase vrhnou opruzové začnou nabízet všechnomožné, jednoho se ptám kde je internet říká že to ví a vede nás tam, s tím že potom musíme navštívit jeho obchod. já jdu do kavárny na net a Peter si jde pro fotky a setkáme se až v hotelu. Platím 500CFA a dostávám heslo do sítě na půl hodiny, je to ale strašně pomalé a na klávesnici jsou písmena poskládána také úplně jinak a hledám písmenka jako kdybych vůbec neuměl psát, tak stihnu poslat jen 1 mail a kouknout na výsledky hokejbalu a půl hodina je fuč. To internet v Ghaně v Cape Coastu běhá úplně jinak. jakmile vyjdu ven hned je u mě prodavač že musím k němu do krámku, protože jsem mu to slíbil, mluvím na něj jen česky a ignoruji ho asi po 300 metrech to vzdává a s nadávkami odchází a já už v klidu dorážím na pokoj. Odpočíváme asi do půl jedné pak všechno slabíme a pěšky vycházíme na ambasádu Ghany. Kenny ještě kupuje pohledy chvilku nás otravinou dva Tuaregové se šavlemi, který nám chtějí prodat, jeho první cena je 100 000CFA a asi po kilometru chůze s námi sám zlevní až na 5000CFA stejně nekupujeme. Na ambasádě jsme něco před půl druhou, zavírají ve dvě hodiny tak jsem zvědav jestli viza dostaneme. Těsně před druhou dostáváme pasy dokonce s vízy. Protože Peter chce ještě dnes dostat vizum do Mali, které mi už máme z Ghany, a ambasáda zde má jen do 4 hodin a kdyby ho nedostal dnes musel by čekat přes víkend až do pondělí, ale na to by už neměl peníze.Bereme taxíka a jedeme s ním na ambasádu. Taxík nás vysazuje před jakýmsi panelákem, vevnitř v klimatizované místnosti sídlí ambasáda Mali. Zatímco Peter vypisuje formuláře my na něj čekáme uvnitř na lavicích, najednou se zatáhne a spustí se písečná bouře, než stačí sluha zavřít dveře a okna tak je místnost plná prachu tak už vím co to znamená harmattan. Po krátké bouři se loučíme s Peterem a za 500CFA nás taxík vysazuje na autobusáku společnosti SOGEBAF. Každý jsme si za 200 koupily lístky do Ouahighuia(dodnes to neumím vyslovit) . Autobus má jet tuto trasu asi 2 hodiny, nám to jede v 16.00, ale cestou je to samá občerstvovací zastávka na koupení vody, jídla, …asi ve 18.45 za úplné tmy jsme na místě. Podle průvodce Lonely planet rok starého tady skoro nic nesedí, nakonec nalézáme hotel Liberty a bereme single pokoj který stojí 4500CFA ale jsme dva proto chtějí 6000 CFA bohužel už je tma a nemáme jinou možnost. Venku sedí nějaká běloška pije pivo a čte si knížku, tak si sedám k ní seznamujeme se a povídá mi že je z Německa a že se zde pokouší o sociální projekt, dělá jakousi poradnu pro ženy a chce tu založit mateřskou školku. Radí nám ohledně Mali, čemu se máme vyhnout a kam jet, kdy jedou spoje…. Sedíme s ní venku objednáváme si naše první pivo v Burkině s názvem Brykána a bavím se s ním německy o všem možném asi v 22.00 si dávám sprchu a jdeme spát.

3.4.2004 sobota

Asi v sedm hodin vstáváme, máme sucho v hubě, kupujeme tedy 4 pytlíky s vodou, jdu si sednout ven pod pergolu a píšu deník, snídáme buráky a nějakou čokoládu. V 8.45 vyrážíme smerem na autobus sogebaf. Kupujeme lístky do Kora již na straně Mali jeden lístek za 3000 CFA, k lístku ještě dostáváme dotazník pro překročení hranice. Jdeme si sednou pod přístřešek, abychom byli alespoň trochu chráněni před sluncem a začínáme vyplňovat dotazník. Za chvilku přišli 2 bílí kluci a pořád něco fotili, každý měl na sobě 2 obrovský batohy. Asi v 9.45 se jdu zeptat jaký to vlastně autobus jede do Kora a dávám se do řeči s bělochama. Vyklubali se z nich Poláci z nedalekých Katovic. Jsou v pohodě a jedou taky do Kora, jsou tu zatím jen 4 dny a za tu dobu stihli urazit stejnou vzdálenost jako my, ale už měly vyřízená víza z domova. Jeden se jmenuje David a druhy Rafal je to ředitel jazykové školy v Polsku, který procestoval už snad celý svět sice stylem 1 týden 3 a více států ale byl skoro všude. V 10.30 konečně nacházíme správný autobus a vyrážíme. Krajina se postupně mění, přibývá pustina, zastavujeme na pár police checkpointech asi 3. Potom někde před hranicema vystupujeme a ukazujeme policajtovi očkovací průkazy a pasy. Asi po dalších 10 kilometrech vjíždíme na hranici . V poušti stojí jen budka, před kterou vlaje na stožáru Burkinská vlajka. V budce , která je zároveň kanceláří jídelnou i ložnicí je pouze jeden celník, tomu odevzdáváme dotazníky, které jsme dostali na nádraží v ouahiughia. Poláci je dostali od celníka předepsané jeho vlastní rukou(ne předtištěné). Nasedáme do autobusu a jedeme dál polopouští asi 20 kilometrů zemí nikoho než konečně dojedeme k celnici republiky Mali. Tam odevzdáváme opět pasy celníkovi v modře maskované kombinéze s černým baretem, ve stánku opodál si od nějakého vydřiducha kupujeme za 500CFA/ks colu. Konečně mě volá celník nazpět abych si vyzvedl pas nasedáme do autobusu a jsme v Mali. Po 5 minutách jízdy zastavujeme na konečné stanici Koro. Už v autobuse se s místníma domlouváme na společném pronájmu tzv. bush taxi(rozsekaný pegueot 505, nahoře s promáčklou střechou), to znamená, že my 4 bílí a 6 černých i s veškerou bagáží . Vepředu sedí řidič + dvě osoby, veprostřed 4 a vzadu v zavazadlovém prostoru na přimontovaných přídavných sedadlech další 4. Lidé zde v Koru byli hodně nepříjemní vlezlí a agresivní, asi první kilometr s námi na střeše jeli další dva otrapové než jsme je na konci města setřásli. Každý pasažér zaplatil asi za 150 km 3500CFA. Jakmile se rozjedeme řidič řadí pouze přes zuby, jedeme dost rychle. Rychlost bohužel můžu maximálně odhadovat, protože v autě nefunguje naprosto žádný ukazatel. Protože je pekelné horko, okénka jsou stažena, venku je vyschlá prašná poušť a ještě mi kámen prorazil díru v podlaze mezi nohama nemůžu vůbec dýchat tak si stahuji klobouk až do očí a přes noc natahuji tričko aby alespoň trochu filtrovalo vzduch. Cesta byla hodně nepříjemná, bolela mě prdel a nešlo se vůbec pohnout. Po hodině jízdy jsme vystoupali hodně úzkýma serpentýnama na útes. Zhruba 2 hodiny po odjezdu z Kora konečně dorážíme do našeho dnešního cíle vesnice Bandiagara, vystoupili jsme z auta k nepoznání zaprášení a totálně vysušený kupujeme u nejbližšího obchodu předraženou vodu za 1000CFA což jsou dva dolary a na ex v nás jen zasyčí. Potom jdeme podle průvodce najít nejlevnější hotel Satimbe. Bez problémů ho také nacházíme čemuž se dost divím. Sprchujeme se a smýváme tu spoustu špíny co na nás za ty dvě hodin cesty z Kora ulpěly, protože mám jen jediné tričko tak si ho také hned vyperu a dávám usušit na šňůru. Zatímco tričko usychá jdeme s ostatními někam do městečka směnit peníze. Všichni mají na sobě trička a pověšené foťáky, jen já mam pouze foťák a jsem do půl těla. Problém nastane jen co vyjdu na náves, napřed na mě něco pořvávají místní vobejdové, nevěnuji jim pozornost, potom na mě pořvává místní policajt opět mu nevěnuji pozornost a jdu si dál svou cestou, ale najednou se za mnou rozběhnou policajti dva a v rukách mají samopaly, to poprvé znejistím a zastavuju se abych zjistil co po mě tak důležitého potřebují když se uráčili i běžet. Když ke mně doběhnou začnou na mě něco křičet francouzsky a postrkovat mě směrem na stanici, Kenny i Poláci když to viděli dělají jako když mě neznají a jdou dál hlavně aby je taky nezatkli. Na stanici mě posadí na lavici asi obžalovaných a jeden mě hlídá samopalem, jako kdybych někoho zavraždil, a hned chce abych mu ukázal pas, když mu ho ukážu tak mi ho zabaví. Začíná mi podivně vysychat v krku, protože bez pasu v téhle podělané zemi se nedostanu ani do vedlejší vesnice, a česká ambasáda, co má na starosti Mali leží asi 2000 km západně v Dakaru v Senegalu. Naštěstí za mnou poslali Poláci s Kennym místního kluka který naštěstí na rozdíl od policajtů uměl trochu anglicky a byl hlavně na mojí straně. Ujištoval mě, že se to tady v životě nikomu nestalo, a vysvětlil mi co jsem jako podle policajtů provedl. 1) urážka muslimského lidu tím že sem se promenádoval přes náves do půl těla (nechápu co se jim na mě nelíbilo) a za 2) že prý sem fotil v městečku vojenské a strategické objekty. Za každý prohřešek po mě chtěli asi osmdesát dolarů. Snažili se mě psychologicky zlomit abych zaplatil, tím že mi francouzsky nadávali, nenechal sem se zahanbit a nadával jim zase česky, potom dokonce začal mlátit samopalem o stůl přede mnou aby svým slovům přidal náležitý důraz. Mabo tak se jmenoval ten kluk co uměl trochu anglicky a který mi hodně pomohl, mi zdůrazňoval ať jim nic neplatím, že zkusí přivolat jejich šéfa. Asi za 6 hodiny, kdy už sem žízní nemohl ani polykat, přijel šéf místní policejní stanice, který naštěstí uměl trochu anglicky, na přivítanou jsem se ho hned zeptal cože je to Mali za zemi, když jsem tu jen 2 a půl hodiny a už sem zatčenej jako největší zločinec. Velitel byl férovej chlap protože hned seřval toho vejtahu co mě jako zatknul, že v Mali je zakázáno fotit pouze něco a já že jsem jejich stanici vůbec nefotil (to se podařilo Polákům venku zatímco na mě čekali vyfotili si policajty při partičce dámy). Velitel mi vysvětlil že jediným čím jsem se provinil, bylo že jsem šel přes náves do půl těla, na to sem mu odvětil že venku běhá spousta lidí taky jenom do půl těla, on to ale argumentoval tím že při sportu je to jedno, tak sem to na něj zkusil, jako že jsem běhal. V tom se do toho ale přidal ten co mě zatknul, a obvinil mě ještě z toho že jsem před ním utíkal, já se zase bránil, že v tomhle státě každý nosí uniformu a já tedy nemohl vědět jestli je to policajt, nebo šaman nějakého kmene. Nakonec sem se s velitelem domluvil, řekl jsem mu že jsem z Evropy, a protože on se mi pochlubil, že byl v Evropě na týdenním studijním pobytu v Paříži, že mě chápe, ale že by mě pustil, ale bez trika ne, Kenny mi tedy doběhl do hotýlku a vzal svoje triko czech army co jsem si natáhl na sebe rozloučil se s velitelem a konečně odtud vypadl. Pak jsme ještě s Mabem který nám nabídl na zítřek svoje průvodcovské služby sjednali kontrakt na trek do dogon country i s autem 4x4 za 12 500 CFA na osobu. Mezitím co jsme smlouvali jsem sám vypil 3 pet lahve s čistou vodou a stále jsem měl po pobytu u policajtů žízeň. Po dohodě jsem se slevou koupili celé balení vod vyměnili nějaké dolary za kurz 1 dolar = 500CFA. Na hotelu uvařili hustou polévku a zalehli do kobky, ve které nešel proud a tudíž ani životadárný větrák, a celý zpocení pomalu usnuli.

4.4.2004 neděle

Pan Africa hotelVyspal jsem se tak napolo protože půlku noci větrák nešel vůbec a polovinu nahovno. Po 6 hodině ranní jsem šel na vzduch, pro mě to byl po dlouhé noci výborný pocit. Kluci z Polska spali pod velkou moskytiérou na střeše hotýlku. Umyjeme se najíme k snídani si dáváme Disca, chvilku píšu deník a před 8 ranní je tu Mabo i s džípem značky TOYOTA s utrženými prvními třemi písmeny, z čehož vzniklo naše auto jménem OTA. Po anabázi v bush taxi to byla luxusní jízda. Cestou jsme se stavěli ještě na místním trhu, kde Mabo nakoupil ořechy Cola, jako pozornost pro náčelníka vesnice a pokračovali jsme asi 20km cestou necestou pře skály a útesy. Po cestě jsme potkali asi tak 30 u cesty sedících chlapců kteří zpívali a hráli na podivné hudební nástroje. Mabo nám vysvětlil, že to jsou chlapci kmene Dogon těsně po obřízce. Po obřízce se z chlapců stávají na 20-25 dní nečisté bytosti a ve dne musí být v poušti mimo vesnici, až po západu slunce mohou jít spát do svého domku na kraji vesnice aby byli v izolaci od ostatních členů. Vždycky než se rozední ale musejí být zpět u cesty, aby nezemřeli hladem tak jim ženy z vesnice dvakrát denně nocí k cestě jídlo. Tak po další asi 15minutové jízdě přes kameny a skály konečně zastavujeme protože dál to autem již nejde. Stojíme Těsně nad útesem s překrásnou vyhlídkou na planiny a dogonskou vesnici na protější skále. Každý vyndaváme z auta a dáváme do batohu 3 petky s vodou a vyrážíme ve stále stoupajícím horku za Mabem mezi baobaby a vyschlá políčka. Asi po 30 minutách jsme konečně došli k první vesnici, kde v charakteristických chýších žije asi 1100 lidí. Každý rodina má své domky, tvořící jakýsi dvorek ve kterém žijí zvlášť v chýších ženy a muži. Uprostřed vesnice stojí takzvaná Togu-na v překladu „dům slov“, pod tímto přístřeškem jehož střecha se mění každých šest let sedávají nejstarší z kmene, a když někdo má problémy, nebo chce s čímkoliv poradit zajde tam za staršinami a ti mu poradí. Nedaleko Togu-ny stojí posvátné místo jakýsi kostelík ve kterém žije šaman, nebo kněží dogonů, jeho domek je zvenku opatřen jakýmisi vezděnými „fochy“, a když někdo chce aby se na něj bůh nezlobil, nebo mu v něčem vyhověl, dá kněžímu do fochu nějaká dárek a ten se za něj pomodlí. Před tímto domkem je obětní kámen, na kterém se dodnes obětuje bohům. Celá tahle „farnost“ je obezděná a dovnitř se může vejít jen bosi, ačkoliv se jedná jen o zaprášený hliněn





[Akt. známka: 2,20 / Počet hlasů: 15] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Jan Rozvoral | Počet komentářů: 22 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Jan Rozvoral

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Egypt - Nízká přehrada Asuán
Low Dam Aswan.
zobrazení: 3014
známka: 0

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • Rychlé a spolehlivé půjčky:
    "Ahoj, Jaké jsou vaše finanční potřeby? Požádejte o všechny druhy úvěrů s úrokovou sazbou 2%. Pot . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Bezplatná půjčka, která odpovídá vašemu rozpočtu.:
    "Ahoj, Zde je nabídka úvěru pro vás? Jsme legitimní a garantujeme družstevní záložny a poskytují . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci!:
    "Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci! Jste v současné situaci v potížích nebo vás hrozí v . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Dostal jsem půjčku 500.000 Kč.:
    "Dobrí prátelé. Potrebujete ješte pujcku? Jmenuji se Daniela a chci, abyste vedeli, že senátor Walter . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Další hodnotný článek k tématu:
    " Respekt; Kvíz pro pokročilé: Jak zastavit migraci z Afriky? " (Africká migrace do Evropy)

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Fotografie | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC