Afrika Afrika  
Dnešní datum: 27. 04. 2017  
Cestopisy

* V nejtemnější Africe I. kapitola

Vydáno dne 21. 02. 2002 (8235 přečtení)

Sudán jest dějištěm strašně krvavých potyček mezi špatně vedeným vojskem egyptské vlády a vítěznými kmeny shluklými pod posvátnou korouhví Mahdiho; a nepostaví-li se brzo mocný odpor v cestu prorokovu, mnohým v Anglii stává se jasným, že tato rozsáhlá oblasť a úrodná pánev Hořejšího Nílu bude pro Egypt ztracena, leč by bylo vojska a peněz, aby se tomu zabránilo. Zdravý rozum vidí patrně, že, ježto Anglie vzala na se správu vlády a řízení egyptských záležitostí, nemůže vyhnouti se prohlášení, jakou má politiku ve příčině Sudánu.



KAPITOLA I.

ÚVODNÍ KAPITOLA

Khedive a Sudán. - Arabi paša. - Porážka Hicksa paši. - Mahdi. - Sir Evelyn Baring a lord Granville o Sudánu. - Valentin Baker paše. Generál Gordon: jeho dílo v Horním Sudáně. - Edvard Schnitzler (čili Emin effendi Hakim) a jeho provincie. - Generál Gordon v Chartumě a zpráva o pomocné výpravě roku 1884 pod lordem Wolseleyem. - A. M. Mackay, missionát v Ugandě. - Listy Emina beje k Mackayovi, C. H. Allenovi a dru R. W .Felkinovi, podávající zprávu o jeho provincii. - F. Holmwoodovy a A. M. Mackayovy náhledy o navrhovaném vyprostění Emina. - Sir Wm.Mackinon a J. P. Hutton. - Sbírka a připravné práce výpravy k vyprostění Emina. -Plukovník sir Francis de Winton. - Vybírání důstojniků pro výpravu. - Král Leopold a cesta po Kongu. - Odchod do Egypta.

Jenom duch jako Carlyle, když v nejzralejším věku v úchvatných barvách ličil ukrutnosti strašlivé revoluce francouzské, mohl by správně vyličiti dlouhou řadu pohrom, jež vzešly ze styků Anglie s Egyptem. Je to předmět skrz na skrz tak hrozný, že Angličané bojí se ho dotknouti. Kdo psali o věcech vztahujících se k těmto hrůzám, obmezili se na prostý výpis historický. Nikdo ho nepročte, aby se neotřásl nad nebezpečími, jež Anglie i Angličané na se přivodili v žalostné té době špatného hospodářství. Po egyptské výpravě jen jediný jasný paprsek světla pronikl několikaměsíčním tísnivým temnem, a ten svítil nad nesmrtelnými hrdinami u Abu-Klee a Gubatu, kde malá ta četa rekovných Angličanů bojovala muž proti muži na písčinách osudné pouště a dobyla slávy, rovné oné, jíž Lehká brigáda dosáhla u Balaklavy .To byly opravdu boje, které do značné míry vyrovnaly řadu přechmatů, po jakých bychom v dějinách celého století marně pátrali.
Kdyby aspoň čásť oné účelné opravdovosti, jež došla výrazu u Abu-Klee, byla se projevila u těch, kdo jsou odpovědni za řízení událostí, Mahdi byl by se brzo stal jen malebným zjevem, okrašlujícím nějaký spis nebo přiostřujícím nějakou metaforu, nikoli však strašným činitelem nedávné doby, jehož přítomnost zahladila v Sudánu veškeré známky civilisace.
Abych mohl předmětu své knihy předeslati vhodný ač stručný úvod, je třeba přehlédnouti zběžně události, které posledního dosud žijícího náměstka Gordonova přiměly, aby z těsného svého obležení blíže Rovníku volal za pomoc.
Smělému plánu Ismaila khediva přičítáme původ a příčinu všeho, co Egypt a Sudán potkalo. S pěti milliony poddaných a rychle prázdnící se pokladnou státní pokusil se rozšířiti egyptský khedivát v ohromnou egyptskou říši, jejíž povrch zabírá téměř dva a půl millionu km2, prostíraje se od majáku alexandrijského k jižnímu konci Albertova. jezera (Lake Albert), od Masovy (Massowah) k západní hranici Darfuru. Dobrodruzi z Evropy a z Ameriky sbíhali se do jeho hlavního města, navrhujíce šílené plány a nabízejíce se za vůdce nejsmělejších podniků. Klidný čas, v němž neobmezená moc egyptská u Gondokora brala za své, a Níl byl přirozeným svodem obchodu, vznikajícího jemným tlakem volného rozvoje, byl u konce, když setníci Speke a Grant a sir Samuel Baker přinesli úchvatné zprávy o velkolepých jezerech a krajinách, které co do úrodnosti a plodnosti neměly sobě rovných. Ukončení občanské války americké zbavilo množství důstojníkův zaměstnání a mnozí tlačili se do Egypta, aby schopnosti své zapůjčili modernímu Faraonovi a skvělé jeho sny o veliké říši uskutečnili. Angličané, Němci a Vlachové dostavili se také, aby brali podílu na důstojnostech, jimiž zasypáváni smělí a stateční.
Když pozorně a klidně pročítám letopisy oné doby, poh1ížeje s úctou na šíři khedivových názoru, na nadšení, kteréž jej ovládalo, na královkou štědrost jeho odměn, na rekovné činy jeho vojska, na náhlé rozšíření jeho moci a na stálé rozpínání se jeho svrchovanosti na jih, západ a východ, připadá mi maně, že jeho úspěch jako podmanitele Afriky lze dobře srovnávati s úspěchy Alexandra v Asii, s tím pouze rozdílem, že Alexandr své voje vedl osobně v boj, kdežto' khedive Ismail raději si hověl v přepychu svých paláců v Káhiře a vedení válek ponechával svým pašům a bejům.
Khedivovi výbojná dráha, na niž se pustil, zdá se šlechetnou; evropský tisk mu tleská; v známost přichází tolik věcí pro civilisaci veledůležitých, že na jeho počest pějí se chvalozpěvy; obě moře jsou spojena a obchodní loďstva zakotvují ve skvělých řadách v mezimořském průplavu; železné dráhy posouvají se na jih, a prorokuje se, že jedna trať povede až k Berberu. Avšak po celou tu skvělou dobu zdá se, že obyvatelstva nové říše nebylo vzpomínáno jinak, než jako poplatníků, povinných plniti státní pokladnu. Daně rostou, pašové stávají se zištnějšími, zákony přísnějšími; obchod se slonovinou se monopolisuje a posléze, aby se přililo oleje do ohně rostoucí již nespokojenosti, obchod s otroky se zakazuje po celém území, kde egyptská moc vládne. Během pěti let sir Samuel Baker dobyl provincie Rovníkové, Munzinger Senaaru, Darfur byl připojen a Bahr-el-Ghazal po strašném prolití krve podmaněn. Smělost jevící se při všech těchto projektech říše jest přímo zázračna, téměř tak zázračna jako naprostý nedostatek zdravého rozumu. Na území 1300 km dlouhém nalézají se pouze tři vojenské stanice v kraji, kde jsou velbloudi jediným dopravním prostředkem mimo dobu, kdy Níl jest rozvodněn.
R. 1879 byl khedive Ismail, jenž příliš často bral peníze na úvěr z evropských bank, dluh egyptský vyhnal na 128 mill. liber st. a nemohl svoliti k obmezení, které mu ukládaly mocnosti za to, že peníze od jejich poddaných mu svěřované tak velkodušně rozhazoval, sesazen a na jeho místo povolán Tevfik, nynější khedive, jeho syn, pod poručnictvím mocností. Než krátce na to vypukla vojenská vzpoura, již anglická armáda, třináct tisíc mužů silná, pod lordem Wolseleyem u Kasasinu, Tel- el-Kebiru, Káhiry a Kafr Dovaru udusila.
Za krátkého panování Arabi paši, náčelníka vojenské vzpoury, způsobeno mnoho zlého odvoláním platného vojska ze Sudánu. Zatím co anglický generál u Tel-el-Kebiru potíral odbojné vojáky, Mahdi Mohammed-Achmet strojil se obklíčiti El Obeid. Dne 13. srpna byv napaden u Duemu ztratil 4500 mužů. Dne 14. byl odražen obeidskou posádkou se ztrátou prý 10.000 mužů. Tyto nesmírné ztráty na životech, jež netrhly se od 11. srpna 1881, kdy Mahdi poprvé se pokusil poučiti sudánské obyvatelstvo o slabosti egyptské moci, způsobovali hlavně kmenové, kteříž byli lhostejni k náboženství, jež Mahdi vyznával, na které však egyptští úřadníci jako lupiči se vrhali, vláda nesnesitelná břemena poplatků uvalovala, a jimž se zabraňovalo, obchodem s otroky zjednávati prostředků na zaplacení daní, a pak i přečetné otrokářské karavany, jejichž zaměstnání vzalo za své, když Gordon a jeho náměstek Gesi paša obchod s otroky rázně zamezili. Od 11. srpna 1881 do 4. března 1883, kdy Hicks paša, bývalý indický důstojník, přistál v Chartumu, jako štábní náčelník sudánské armády, činily pohromy vládního vojska téměř jedinou nepřetrženou řadu; a zatím povstala buřičská, odbojná armáda egyptská, byla přemožena, propuštěna a nová armáda pod sirem Evelynem Woodem zřízena, kteráž neměla míti nad 6000 mužů. Přes to a jsa si vědom nesmírné moci Mahdiho i náboženské vášně, která se záštím šílenosti dostupujícím valné zástupy jeho ovládala, jakož i nestálosti, nekázně a zbabělosti svého vojska, Hicks paša - zatim co na egyptské vládě žádá za posilu 5000 mužů neb za čtyři prapory nové armády generála Wooda - rozhodne se dobyti Kordofánu a táhne naproti vítěznému proroku, který se svými zástupy jest ještě zpit nedávným vítězstvím u Obeidu a Bary. Jeho štáb, ba i civilisté jej provázející, věští pohromu; ale Hicks nastupuje svůj poslední pochod se sborem 12.000 mužů, 10 horskými a 6 nordenfeltskými děly, 5500 velbloudy a 500 koni. Vědí, že v moci té jsou zárodky slabosti; že mnozí z vojínů jsou sedláci, s egyptských polí sebraní; že jiní jsou mahdisté; že mezi důstojníky panuje neshoda a že vše je v nepořádku. Avšak oni postupují k Obeidu, setkají se s legiemi Mahdiho a sklízejí zničující porážku.
Té doby Anglie řídí egyptské záležitosti se svolením, mladého khediva, jemuž pomáhala dosednouti trůnu téměř královského a jejž chrání z vlastního zájmu. Její vojsko jest v Egyptě; nové egyptské armádě velí anglický generál, její vojenské policii bývalý plukovník anglické jizdy; její diplomatický agent spravuje cizí záležitosti; skoro veškery hlavní úřady státní nalézají se v rukou Angličanů.
Sudán jest dějištěm strašně krvavých potyček mezi špatně vedeným vojskem egyptské vlády a vítěznými kmeny shluklými pod posvátnou korouhví Mahdiho; a nepostaví-li se brzo mocný odpor v cestu prorokovu, mnohým v Anglii stává se jasným, že tato rozsáhlá oblasť a úrodná pánev Hořejšího Nílu bude pro Egypt ztracena, leč by bylo vojska a peněz, aby se tomu zabránilo. Zdravý rozum vidí patrně, že, ježto Anglie vzala na se správu vlády a řízení egyptských záležitostí, nemůže vyhnouti se prohlášení, jakou má politiku ve příčině Sudánu. Pan Gladstone, byv jako předseda anglického ministerstva v parlamentě tázán, zda-li na Sudán britská vláda pohlíží jako na část Egypta, a pakli ano, zda-li neučiní kroků, aby tam zavedla pořádek, odpověděl, že Sudán nebyl pojat v obor anglického působení a že vláda nemíní jej vzíti v obor anglické odpovědnosti. Jako politické prohlášení odpověď tato jest zajisté bezvadna; jest to politika páně Gladstoneova, a proti ní jako takové nedá se ničeho namítat; jeť to jeho zásada, zásada jeho soudruhů ve vládě a zásada jeho strany, a jako zásada zasluhuje vši úctu.
Politický agent v Egyptě, sir Evelyn Baring, dokud osud Hicksa paši a jeho armády byl ještě neznám, ale tušen, posílá opětně výstrahy anglické vládě a navrhuje pomoc i prostředky k odvrácení konečné katastrofy. "Bude-li Hicks paša zničen, je Chartum ohrožen; a pádem Chartumu bude ohrožen Egypt."
Lord Granville odpovídá různými depešemi v listopadu a prosinci 1883, že vláda je radou, aby Sudán do jistých mezí byl vyklizen; že egyptská vláda sama musí vzíti na se odpovědnost za vše, co se stane mimo vlastní Egypt; že vláda nehodlá poslati do Sudánu britské neb indické vojsko; že marné námahy činěné egyptskou vládou na zajištění Sudánu by nebezpečí jenom zvýšily.
Sir Evelyn Baring oznámil lordu Granvilleovi, že ani přemluvou, ani důvody nelze egyptského ministra získati pro politiku vyklizení Sudánu. Kromě toho dopsal i první ministr Cherif paša lordu Granvilleovi, že, jak Valentin Baker paša vypovídá, prostředky, jež jsou po ruce, daleko nestačí na potlačení vzpoury v Sudánu.
Na to odpovídá lord Granville skrze sira Evelyna Baringa, že, dokud Egypt je anglickým vojskem zatímně obsazen, je nezbytno, spravovati se radou ministrů Jejího Veličenstva, a že trvá na tom, aby byla přijata. Egyptské ministerstvo bylo pak vyměněno, a Nubar paša stal se jeho předsedou 10. ledna 1884.
Dne 17. prosince Valentin Baker odebral se z Egypta do Suakimu zahájit vojenské operace, udržet spojení mezi Suakimem a Berberem a kmeny v oné krajině upokojit. Kdežto v Anglii bylo docela jisto, že Bakerovy voje utrpí zdrcující porážku, a v Egyptě v nic lepšího se nevěřilo, generál nezdál se tušiti nijaké nebezpečí, anebo tušil-li, jen si s ním pohrával. Khedive, obávaje se, že podniknouti boj mohlo by se jeho vojsku státi osudným, píše soukromí Bakeru pašovi: "Spoléhám na Vaši moudrost a schopnost, že neutkáte se s nepřítelem, leda za nejpříznivějších podmínek." Baker měl dosti schopnosti a udatnosti; avšak události ukázaly, že v tomto případě nedostávalo se mu obezřelosti a rozvahy právě tak, jako dříve nešťastnému Hicksovi. Armáda jeho skládala se ze 3746 mužů. 6. února opustil Trinkitat, na mořském pobřeží směrem k Tokaru. Po pochodu devíti km se srazil s předvojem povstalců, a krátce na to utkaly se obě armády. Praví se, "že povstalci Egypťanům dávali na jevo největší opovržení; že popadali je za šíje a podřezávali jim hrdla; že vládní voje ochromeny strachem, obracely se volíce raději smrť, než aby se odvážily pokusu, brániti vlastní životy; že jich na sta odhazovalo pušky a na kolenou a sepjatýma rukama za milosť prosilo."
Ouhrnem by10 zabitých 2373 ze 3746. Pan Royle, výborný historik egyptských výprav, píše: "Baker znal, anebo měl znáti složení vojska, jemuž velel, a s takovými muži dáti se v boj, znamená prostě, zahrávati si s neštěstím." Co měli bychom říci o Hicksovi?
Přicházíme nyní k generálu Gordonovi, jenž v letech 1874 do 1876 působil v Horním Sudánu ve šlepějích sira Samuele Bakera, smiřuje tuzemce, niče otrokářské karavany, pustoše otrokářské stanice a šíře egyptskou svrchovanosť řadami opevněných tvrzí až k jezeru Albert Njanza. Po čtyřměsíčním odpočinku byl jmenován generálním guvernérem Sudánu, Darfuru a Rovníkových provincií. Mezi muži, jež Gordon zaměstnal jako správce těchto různých provincií pod místokrálovskou vládou, nalézal se Eduard Schnitzler, Němec, narozený v Opolí (Oppeln) ve Slezsku 28. března 1840 ze židovských rodičů, který sloužil v Turecku, Armenii, Syrii a Arabii v družině Ismaila Hakki paši, druhdy generálního guvernéra ve Skadru a mušíra říše. Po smrti svého příznivce vrátil se do Nisy, kde jeho matka, sestry a příbuzní žili, a kde několik měsíců strávil, načež vydal se opět na cestu do Egypta. Odtud odebral se 1875 do Chartumu a jsa doktorem lékařství, nalezl u Gordona paši zaměstnání jako lékař. Dal si jméno Emin effendí Hakím - věrný lékař. Byl poslán do Lada jako dozorce nad zásobami a lékař, později vyslán ku králi Mtesovi s politickým poselstvím, pak zase povolán do Chartumu, s podobnou missí vyslán ku králi Kabba-Regovi v Unjoru (Unyoro) a posléze, r. 1878, povýšen na beje a jmenován správcem Rovníkové províncie Hat-el-estiva (Aequatoria) s platem 50 liber sterl. měsíčně. Jistý Lupton, kormidelník jednoho z parníků, náležejících Polouostrovní a Východní paroplavební společnosti, byl povýšen za guvernéra Bahr-el-Ghazalské provincie, jež sousedila s Aequatorií.
Uslyšev o sesazení Ismailově 1879, Gordon složil svůj vysoký úřad do rukou Tevfika, nového khediva, oznamuje mu, že nehodlá již v něj se uvázati.
R. 1880 přijal úřad tajemníka pod markýzem z Riponu, avšak za měsíc jej složil.
R. 1881 slouží na Mauritiu jako velitel královských ženijních sborů. Po dvou měsících opouští toto místo a spěchá do Kapska pomáhat tamním vrchnostem v nesnázích s Basuty, avšak nedlouho na to shledává, že s náhledy kapské vlády nemůže souhlasití, a zdává se služby .
Já zatím pracoval na řece Kongu. Naše úspěchy v nesmírném tom území Západní Afriky vzrostly tak, že zdálo se, že nelze zachovati pořádek. Jsem-li na Dolním Kongu, vzniká zmatek na Horním Kongu; obmezím-li se na Horní Kongo, povstávají třenice na Dolním Kongu. Následkem toho, maje živé účastenství ve vzrůstu území, kteréž rychle ve stát se vyvíjelo, navrhl jsem již v září 1882 a po druhé na jaře 1883 Jeho Veličenstvu králi Leopoldovi, aby mi dal k ruce pomocníka záslužného, důstojného a práci oddaného, takového, jakým jest generál Gordon, jenž by uvázal se ve správu buď Dolního neb Horního Konga, kdežto já bych pracoval na druhém území, neboť spousta drahocenného času přichází na zmar cestováním po vodě a proti proudu z jednoho kraje do druhého, a mladí důstojníci stanic příliš snadno mé nepřítomnosti na svůj prospěch používají. Král belgický slíbil, že požádá generála Gordona za pomoc, ale odpovědi zněly dlouhý čas nepříznivě. Posléze, na jaře r. 1884, obdržel jsem list psaný dobře mi známou rukou generála Gordona, v němž mi oznamoval, abych ho čekal příštím poštovním parníkem.
Zdá se však, že, jakmile tento dopis dal na poštu a s Jeho Veličenstvem se rozloučil, byl obléhán prosbami rodáků, aby obležené v Chartumu vojsko pomohl egyptské vládě zachrániť před hrozící záhubou. Já sám nevím, co se opravdu stalo, když lordem Wolseleyem byl uveden k lordu Granvilleovi, avšak bylo mi řečeno, že generál Gordon myslil, že bude moci vykonati svěřené mu poslání. O pravé povaze tohoto poslání jest vážná neshoda. Egyptské vrchnosti přály si toliko vybaviti Chartum a možná, že lord Granville potřeboval Gordonových služeb jenom pro tuto lidumilnou missi, kdežto všecky ostatní posádky měly býti ponechány osudu, protože se záchrana jejich nepokládala za možnou. Modré knihy, které obsahují úřadní depeše, zdá se, že potvrzují náhled tento. Avšak jisto jest, že lord Granville generála Gordona vyzval, aby odešel do Egypta a podal zprávu o stavu věcí v Sudáně a o nejlepších opatřeních, jež měla by se učiniti na vyprostění egyptských posádek i na ochranu evropského obyvatelstva v Chartumu.
Kromě toho měl vykonati i jiné povinnosti, které egyptská vláda by mu ještě svěřila. Přidělen měl mu býti plukovník Stewart.
Sir Evelyn Baring dává Gordonovi po delší s ním rozmluvě konečné instrukce jménem britské vlády.

Stručný obsah jejich jest tento:
1. Zabezpečte ústup evropskému obyvatelstvu od 10.000 do 15.000 duší, jakož i posádce chartumské.
2. Víte sám nejlépe, kdy a jak toho se domáhati.
3. Pamatujte, že hlavní účel (Vašeho poslání) jest vyklizení Sudánu.
4. Myslíte-li, že je to možno, hleďte založiti spolek domácích kmenů, jenž by nastoupil na místo egyptských úřadů.
5. Ve finančním oddělení je pro Vás úvěr do 100.000 lib. st.

Gordonovi podařilo se naplniti důvěrou mysli egyptských ministrů, již před tím byli zachváceni strachem a žádali toliko za vyklizení Chartumu. Oddychují volněji, co jej viděli a slyšeli, a k vlastnímu jeho přání udělují mu generální guvernérství. Ferman jemu daný zmocňuje ho, aby vyklidil území (Sudánu) a opatřil odchod vojska, civilních úřadníků a těch obyvatelů, kteří by si přáli do Egypta se navrátit; a bude-li možná, až by dokonal vyklizení (a to byla naprostá nemožnost), aby ještě zřídil organisovanou vládu. S těmito instrukcemi 1ord Granville souhlasil.
Zatím však, jak se dovídám, myslilo se, že měl učiniti, co by mohl - učiniti opravdu vše nutné, pokud se to dalo dělat; kdyby nemohl celý Sudán, měl beze ztráty času vyklidit aspoň Chartum. Avšak to se nenařizuje úřadní cestou leč až 23. března 1884, a není vůbec známo, zda kdy tento telegram obdržel.
Generál Gordon nastoupil cestu do Chartumu 26. ledna 1884 a dorazil do tohoto města 18. následujícího měsíce. Cestou odesílal po telegrafu časté zprávy, důvěrou oplývající. A pan Power, výkonný konsul a dopisovatel londýnských T i m e s, telegrafoval tomuto listu následující depeši: "Lid (chartumský) jest oddán generálu Gordonovi, jehož záměrem jest zachrániti posádku a Sudán na vždy zanechati - jak nezbytnost káže - Sudáncům."
Anglický tisk, jenž byl tak moudrý v příčině vyhlídek Valentina Bakera paši, nalézal se v podobném postavení jako chartumský lid, to jest, byl oddán generálu Gordonovi a důvěřoval v jeho úspěchy.
V Číně konal takové divy, v Sudánu potřel tak účinně obchod s otroky, ba získal si i náklonnost potměšilých Sudánců, a tisk, jenž toto vše si připomínal, neměl za nemožnost, že Gordon se svou bílou haluzí a šesti služebníky vyprostí odsouzené posádky Senaaru, Bahr-el-Ghazalu a Aequatorie - úhrnem 29.000 mužů, kromě civilních úřadníků a žen a rodin jejich a po vykonání tohoto více než herkulovského - poněvadž naprosto nemožného- úkolu zřídí organisovanou vládu.
Dne 29. února Gordon telegrafuje: "Je zde málo nadějene zlepšení, ale všecky naděje se zhoršily", a 2. března: "Není v mé vůli setrvati v Chartumu, ta z rukou mi unikla." 16. téhož měsíce předpovídá, že brzy budeme uzavřeni vojskem", a koncem března telegrafuje:
"Jsme zásobeni na pět měsíců a obklíčeni."
Jest patrno, že vloudilo se vážné nedorozuměni do instrukcí, jak sir Evelyn Baring je načrtl a generál Gordon chápal, neboť tento pronáší se k onomu následovně:
"Přejete si, abych Vám udal příčinu a důvod, proč zamýšlím setrvati v Chartumu. Zůstávám v Chartumu, poněvadž Arabové nás uzavřeli a nechtějí nás pustit."
Zatím veřejné mínění naléhalo na britskou vládu nutností, aby vyslala výpravu k vybavení generála Gordona z Chartumu. Ježto však mezi generálem Gordonem a lordem Granvillem bylo ujednáno, že generálovo poslání má účel, obejíti se v Sudánu beze služeb britského vojska, a ježto bylo prohlášenou její politikou, nezaměstnati v oněch končinách ani anglického ani indického vojska, vláda přirozeně zpěčovala se povoliti požadavku obecenstva. Ale posléze, když lomoz rostl a parlament i obecenstvo jako jedněmi ústy tvrdily, že jest povinností země, zachrániti reka, jenž tak ochotně se nabídl prokázati vlasti předůležitou službu, zdvihl se Gladstone v dolní sněmovně 5. srpna, aby podal návrh na úvěr k vybavení Gordona paši.

Dvě cesty byly navrženy, po kterých pomocná výprava mohla postupovati k Chartumu - jedna krátká, vedoucí přes poušť ze Suakimu k Berberu, a druhá po Nílu. Gordon vyslovil se pro cestu po Nílu, a po té dal se i velící generál pomocné výpravy.

Parník "Abbas", na němž nalézali se plukovník Stewart (Gordonův soudruh), pan Power, dopisovatel novin Times, pan Herbin, francouzský konsul, a něco Řeků a Egypťanů, úhrnem 44 muži, při pokuse proplouti kataraktem Abu Hamid ztroskotal se v kataraktu 18. září. Arabové na břehu vyzvali trosečníky, aby přistáli bez překážky, ale také beze zbraně. Stewart svolil, načež on, oba konsulové (Power a Herbin) a Hasan Effendi vystoupili na břeh a vešli do jednoho domu, kde okamžitě byli zavražděni.
17. listopadu sděluje Gordon lordu Wolseleyovi, jenž meškal tehdy ve Vady Halfě, že se může hájiti ještě čtyřicet dní, že mahdisté jsou na jihu, jihozápadu a východu, nikoli však na severu (od Chartumu).
O Štědrém dni 1884 byla velká čásť výpravné moci shromážděna u Korti. Až sem konal se pochod tak rychle, že ráznosť a obratnosť velícího generála nemohla veleti k rychlejšímu. Snad ještě nikdy nebylo četného voje, rozníceného tak vznešeným zapalem a nadšením, jako byl tento, vedený lordem Wolseleyem k záchraně šlechetného a osamoceného Angličana v Chartumu.
30. prosince čásť oddílu generála Herberta Stewarta s 2.099 velbloudy táhne směrem k oase Gakdulské. Po 46 hodinách a 50 minutách dorazila ke studním Gakdulským; 11 hodin na to sir Herbert Stewart nastupuje se všemi svými velbloudy zpáteční pochod ke Korti, kteréhožto místa došel 5. ledna 12. ledna byl sir Herbert Stewart opět na oase Gakdulské a 13., ve 2 hodiny s poledne, dal se dále na pochod k Abu Klei. 17. svedena slavná bitva u Abu Klee, jež skončila těžce dobytým vítězstvím Angličanův, ztrátou 5 důstojníků a 65 mužů mrtvých a 85 raněných z 1800 mužů, kdežto před čtverhranem leželo 1100 mrtvol nepřátelských. Zdá se pravdě podobno, kdyby 3000 Angličanů, poslaných vzhůru po Nílu, bylo postupovalo s tímto statečným malým vojem, že anglická armáda byla by procházkou došla Chartumu. Po druhé bitvě, svedené 19. u Metammehu, kde 20 mužů bylo zabito a 60 raněno na straně anglické a 250 na straně nepřátelské, byla obsazena ves na oblázkovém náspu blíže Nílu. 21. objevily se čtyři parníky, náležející generálu Gordonovi. Velitel jejich oznamoval, že několik neděl kotvily u jakéhos ostrova, vyčkávajíce příchod anglického voje. Dne 22. a 23. použil sir Charles Wilson k vykonání obhlídky, k vystavění dvou pevnůstek, k výměně mužstva na parnících a k uchystání paliva. 24. byly vzaty dva z parníků, na nichž nalézalo se jen 20 anglických vojínů. 26. přišli na palubu dva mužové a vyprávěli, že v Chartumu se bojovalo, a 27. křičel nějaký muž s břehu, že Chartum padl a že Gordon byl zabit. Následujícího dne potvrdil tuto zprávu jiný muž. Sir Charles Wilson plul však dále, až jeho parníky staly se terčem děl z Omdurmanu a Chartumu i ručnic z pobřeží, 75 až 200 m vzdáleného, a dal se teprve nazpět, když se přesvědčil, že smutná novina byla až příliš pravdiva. Potom plnou parou jel po proudu, až dojel Tamaniebu, kde na noc stanul. Odtud vyslal dva posly sbírat zprávy. Jeden z nich vrátil se řka, že potkal Araba, jenž mu pověděl, že Chartum byl v noci 26. ledna zradou Faraga paši obsazen a Gordon usmrcen; že Mahdi následujícího dne vešel do města, odebral se do mešity, aby vzdal díky, a pak město opustil, vydav je třídennímu plenu.
Zpráva majora Kitchenera přehledně podává výsledky vzetí Chartumu. "Vraždění v městě trvalo asi šest hodin, a neméně než 4000 osob padlo jí za oběť. Bašibozukové a bílé řadové vojsko, úhrnem 3327 hlav, jakož i nepravidelní vojínové Saigia, čítající 2330 mužů, když se vzdali a odzbrojeni byli, téměř do jednoho porubáni jsou," ostatní pak obyvatelé z města vypovězeni, v bráně prohledáni a do Omdurmanu odvlečeni, kde ženy mahdistickým náčelníkům vydány, mužové pak oloupeni a na všechny strany rozehnáni jsou, aby život svůj obhájili jak nejlépe mohli. Řecký kupec, jenž z Chartumu uprchl, vypravoval, že město bylo zrazeno tamními kupci, již s nepřítelem chtěli vyjednávati, a nikoli Faragem pašou.

Darfur, Kordofan, Senaar, Bahr-el-Ghazal a Chartum byly v rukou nepřítele; Kasala brzo následovala a v celém širošírém Sudánu zbývala jen Rovníková provincie, jejíž guvernérem byl Emin bej Hakim - věrný lékař.
Je zcela přirozeno, že anglický národ, jenž považoval za svou povinnost, osvoboditi svého šlechetného hrdinu a generála tak důmyslného a slavného, jako byl Gordon, jevil živé účastenství i pro posledního guvernéra jeho, který svou moudrou váhavou politikou vyhnul se osudu, který stihl armády a posádky sudánské. Z toho pak, že Angličanům ležela na srdci spása posádky chartumské, dalo se souditi, že poměrně bude jim záleženo i na vyprostění chrabrého důstojníka i jeho skrovného vojska na dalekém jihu, a že kdyby se těmto mohla zjednati pomoc za cenu přiměřenou, nebylo by těžko, sehnati potřebnou jistinu k dosažení tohoto žádoucího účelu.
Dne 16. listopadu 1884 Emin bej oznamuje p. A. M. Mackayovi, missionáři v Ugandě, listem psaným v Ladě, že "Sudán stal se jevištěm povstáni; že devatenáct měsíců nedošla ho žádná zpráva z Chartumu a že následkem toho se domnívá, že Chartum byl od povstalců vzat aneb že Níl jest vojskem uzavřen"; avšak dodává:
"Nechť tomu jakkoli, oznamte, prosím, Svým přátelům a skrze ně egyptské vládě, že do dnešního dne se nám vede dobře a že míníme vytrvati, dokud nás pomoc nestihne, aneb dokud nezhyneme."
Jiný Eminův list psaný téhož dne témuž missionáři, obsahuje tato místa:
"Ježto Bahr-el-Ghazalská provincie jest ztracena a guvernér Lupton bej do Kordofanu zavlečen, nejsme s to oznámiti vládě, co se zde děje. Devatenáct měsíců nemáme s Chartumem spojení, a tak se domnívám, že Níl jest uzavřen.
Prosím, oznamte nějakým spůsobem egyptské vládě, že až dotud vede se nám dobře, avšak že pomoci tuze potřebujeme. Vytrváme, až dojde pomoc, aneb až zahynem."

Panu Karlu H. Allenovi, tajemníku Protiotrocké společnosti, Emin bej píše z Vadelaje 31. prosince 1885:
"Od měsíce května 1883 jsme odtrženi ode všeho světa. Zapomenutí a vládou opuštěni musili jsme nutnost učiniti ctností. Od času obsazení Bahr-el-Ghazalu silně se na nás útočí, a já nevím, jak bych Vám popsal obdivuhodnou věrnost svých černých zástupů, za dlouhé války, z které aspoň jim žádný prospěch nekyne. Ačkoli po drahnou dobu zakoušeli nedostatek i nejnutnějších věci a platu žádného nedostávali, lidé moji bojovali statečně, a když posléze hlad je oslabil, když po devatenácti dnech neuvěřitelného strádání a svízelů síla jejich byla vyčerpána a poslední rozedraná kůže na poslední botě strávena, razili si cestu nepřátelskými řadami a šťastně se prosekali. Všecky pak tyto svízele snášeli bez obmyslu lstivého, ba i bez naděje na jakoukoli odměnu, vedeni jsouce toliko svou povinností a ptáním, aby před nepřítelem osvědčili mužnou udatnost."
Toť krásné svědectví chrabrosti a ctnosti vojenské. Mám v živé paměti, když se tento list objevil v časopise T i m e s, jaký dojem ve mně a mých přátelích vyvolal. Několik dní po jeho uveřejnění jali jsme se rozjímati otázku, jakýmí cestami a prostředky bylo by lze pisatele zachránit.
I následující dopis mocně na mne účinkoval. Je psán dru. R. W. Felkinoví, také 31. prosince 1885. 

* * * 

"Z denních listů bude Vám asi známo, že ubohý Lupton po chrabrém hájení Bahr-el-Ghazalské provincie byl zradou svého vlastního lidu donucen, vzdáti se zřízencům dřívějšího mahdiho, a že byl zavlečen do Kordofanu.
Svou provincii a sama sebe uchoval jsem podobného osudu toliko lstí válečnou, avšak posléze byl na mne učiněn útok, v němž utrpěl jsem velikou ztrátu lidí a střeliva, až se mi podatilo zasaditi vzbouřencům v Rimu v Makrace tak těžkou ránu, že mne musili nechat na pokoji. Před tim nám pověděli, že Chartum padl v lednu 1885 a že Gordon byl usmrcen.
Následkem toho vyklidil jsem naše vzdálenější stanice a odstěhoval vojíny i s jejich rodinami, doufaje dosud, že vláda nám ku pomoci přispěje. Zdá se však, že jsem se klamal, neboť od dubna 1883 nemám ze severu nijakých zpráv.
Vláda v Chartumu nezachovala se k nám slušně. Než vyklidila Fašodu, měla si připomenout, že zde (v Rovníkových provinciích) žijí vládní úřadníci, kteři konali svou povinnost a tudíž nezasluhují, aby se pro nic za nic na osud jejich zapomínalo. I kdyby byla měla úmysl, životy naše obětovat, měla nás aspoň sprostiti povinností; pak bychom byli věděli, že jsme se pro ni stalibezcennými." 

* * *

"Na všechen spůsob bylo nutno, postarati se nějak o naše vyváznutí, zvláště pak naléhavo, vyslati do Egypta zvěst, že ještě jsme na světě. Za tím účelem vydal jsem se na jih, když v Ladě jsem vše nutné obstaral, a přišel do Vadelaje."

* * *

"Co se tkne mých budoucích záměrů, hodlám tuto zemi hájiti co možná nejdéle. Doufám, že až naše zprávy stihnou do Egypta, obdržím běbem sedmi, osmi měsiců odpověd buď přes Chartum neb Zanzibar. Je-li egyptská vláda ještě v Sudánu, my přirozeně očekáváme, že nám pošle pomoc. Pakli-že Sudán je vyklizen, se vším lidem svým dám se na jih. Pošlu všecky úřadníky egyptské a chartumské přes Ugandu neb Karagve do Zanzibaru, sám však zůstanu se svým černým vojskem u krále Kabba-Regy, dokud mi vláda neoznámí, co hodlá."
Jest na bíledni, že Emin paša chtěl se tenkráte zbaviti egyptských úřadníků, a sám jen zamýšlel zůstati, pokud by mu egyptská vláda svých přání neprojevila. Tato "přání" záležela v tom, aby upustil od provincie, kterou vláda nedovedla uhájiti, a ozbrojeného průvodu aby užil k opuštění Afriky.
V listě ze 6. července 1886 Emin píše:
"Přede vším věřte, že nemám na spěch, odtud vyrazit, aneb opustit země, v kterých působím již deset let."

* * *

"Všechen lid můj, zvláště pak moji černí vojínové jsou silně proti pochodu na jih a odtud do Egypta a zamýšlejí vyčkati zde, až udá se přiležitost, hnouti se na sever. Prozatím, nebude-li nám hrozit žádné nebezpečí a střelivo ještě nějaký čas vydrží, uposlechnu Vaši rady a setrvám zde, až odněkud pomoc zavítá.
Na všechen spůsob buďte ujištěn, že Vám v Ugandě nespůsobíme žádného nepokoje.
Pro pochod na jih rozhodnu se jen v případě nejvyšší nutnosti. Ostatně mám ještě dvě jiné cesty otevřeny. Jedna od sídla Kabba-Regy přímo ku Karagvi; druhá přes Usongoru k stanicím na Tanganice. Doufám však, že nebude třeha užiti ani jedné ani druhé."

* * *

"Můj lid jest již netrpěliv následkem dlouhého otálení a s toužebností čeká, kdy konečně se pomoc dostaví. Bylo by také žádoucno, aby sem přišel nějaký evropský komisař, bud přímou cestou masajskou, neb od Karagve přes území Kabba-Regy, aby můj lid opravdu viděl, že se někdo o něj béře. Veškeré útraty takové komise uhradil bych slonovinou.
Opakuji, že jsem hotov zůstati a tyto země hájiti, dokud nepřijde pomoc, a prosím snažně, čiňte co možné, aby příchod její se urychlil. Ubezpečte Mwangu, že nemá žádné příčiny báti se mne a lidu mého a že jako starý přltel Mtesův nemám úmyslu, jej znepokojovati."

V těchto listech máme Eminovy názory, z nichž jde na jevo, že jeho lidé jsou věrni, to jest, poslušni jeho rozkazů, že však nikdo z nich, soudíc dle znění listů, nejeví touhu vrátiti se do Egypta, vyjma Egypťany. Zároveň uvažuje o cestách, po kterých by se mohl dáti na ústup; jinde navrhuje cestu přes Mombuttu k moři, v těchto listech poukazuje na cestu zemí Masajskou neb Unjorem a západně od Ugandy k Usongoře a odtud k Tanganice! Nechtělo-li jeho černé vojsko jíti s ním, nemohl zajisté tak učiniti pouze s egyptskými úřadníky a jejich rodinami.
Z následujících listů, jež generální konsul Fred. Holmwood 25. a 27. září psal siru Evelynu Baringovi, seznáváme náhledy páně Holmwoodovy, jemuž dle postavení a místních vědomostí zajisté příslušelo, podati své dobré zdání o tom, co by se mohlo učiniti ve příčině navrženého vyprostění.
"Emin ve svých dopisech podává mi zprávu toliko o svém postavení do 27. února 1886, kdy navrhl vykliditi svou provincii po odděleních, z nichž první hodlal odeslati ku konci dešťového údobí, na sklonku července; avšak dr. Junker i pan Mackay mi oznamují, že od té doby Emin dal jim vědět, že většina onech 4000 egyptských poddaných, kteří Egyptu zachovali věrnost a jej při stálých útocích se strany mahdiových přívrženců podporovali, přes hrozivé nebezpečí, hladem zahynouti, nechce zemi opustit, a že proto se rozhodl, zůstati na svém místě, bylo-li by mu možno, a dále hájiti zájmy Egyptské, dokud pomoc nepřijde."

* * * 

"Kdyby Uganda byla sproštěna toho tyrana (Mwangy), pošta ze Zanzibaru dorazila by i při nynější nedokonalé soustavě dopravní do Rovníkové provincie v osmi nedělích, a bezpečná zásobárna na jezeře Albert Njanza byla by základem dalších operací, jež by po případě nutnými se ukázaly.
Dr. Junker udává, že krajina východně od Riponových vodopádů objevila se neschůdnou, a že Emin ztratil mnoho vojska pokoušeje se zříditi tímto směrem sobě spojení. Je-Ii tomu tak, pak ani druhou cestou, po které dr. Fischer usiloval vyprostiti Junkera, a kterou, myslím, dosud odporučuje, nebylo by lze spolehlivě obejíti Ugandu a na ní závislé východní kraje, tak že výprava prostřední velikosti mohla by se dáti jedině poveleznámé cestě přes Ugandu."

* * *

"Pokud mohu souditi, nepouštěje se do zvláštních výpočtů, mám za to, že bylo by potřebí nejméně 1200 nosičů a dobře ozbrojené stráže aspoň 500 domorodců."

* * *

"Generál Matthews, s nímž jsem se radil o síle vojska, potřebného k bezpečí výpravy, myslí, že jsem udal počet příliš nízký; ale když uvážím svědectví mnohých zkušených, s Ugandou dobře obeznámených osob, trvám na tom, že by 500 domácích ozbrojenců, opatřených moderními ručnicemi a vedených zkušenými důstojníky, úplně stačilo, kdyby na pomoc měli nepravidelné vojsko."
Jistý americký důstojník khedivovy vlády v dopise svědčícím panu Portalovi poukazuje k tomu, že spojení s Eminem dalo by se poříditi zanzibarskými Araby, ale že jest nemožno, poslati mu zásoby a střelivo; že Arabové by mu snad poskytli i průvod k pobřeží, ač nejjistěji ustoupil by na západ, ke Kongu.
Pan Fred. Holmwood v depeši, zaslané zahraničnému úřadu 23. září 1886 píše, že, "nebýt pohrůžlivého chování Ugandského krále, otázka Eminova vyprostění sklesla by na pouhou otázku peněz, jež by se mohla vyříditi v Káhiře; avšak za nynějších okolností že třeba ji pilně uvážiti s mnoha jiných stránek a předložiti vládě Jejíhe Veličenstva."
"Ve příčině druhé cesty k Vadelaji, již dr. Fischer chtěl nastoupit a kterou dosud, tuším, odporučuje, upozorňuji na zprávu, obsaženou v listu páně Mackayově. Je-li udání jeho správno, pak sotva by se podařil pokus obejíti Ugandu a východní země na ní závislé."

Pan A. M. Mackay píše z Ugandy, 14. května 1886:
"Z dopisu dra. Junkera jste asi seznal, že Emin bej dovedl si zachovati věrnosť lidu, jemuž vládne. Zdá se, že naučil se Gordonovu tajemství, zjednati si lásku svých poddaných, a statečně při nich vytrval. Není pražádné pochyby, že, kdyby byl chtěl odejít, byl by s několika sty svých vojínů snadno se dostal ku předu, buď zemí Masajskou, aneb cestou sem, nemaje potřebí zvláštního k tomu dovolení od Mwangy (krále Ugandy) neb kohokoli jmého. Ví, že zde není moci, která by jej mohla zadržeti. Před lety mi opravdu také psal, že by bylo maličkostí tuto bídnou ves vzíti útokem a odehnati dobytek.
Avšak jaký osud stihl by tisíce lidí, již na horním Nílu věrně setrvali? Dr. Junker mluví o tisících. Oni nechtějí se dát odvést ze své bohaté země na pouště horního Egypta.
Dr. Emin všude se pokládá za moudrého a schopného guvernéra. Avšak věčně nemůže zůstati, kde jest, aniž státi se svým vlastním nástupcem, i kdyby budoucně vojsko mahdiovo jej na pokoji nechávalo. Naše země, která podnikla osvobození sudánských posádek, měla by zvláštního postavení Eminova využitkovati."

* * *

"Mwanga v záležitosti dopisů jemu pro dra. Emina zaslaných zachoval se nejvýš nectně k britské vládě, která velmi laskavě přijala vyslance otce jeho. My jej toliko žádali, aby listů neodeslal dále než na nejbližší místo, kde by bylo lze od Emina obdržeti zprávu, zda-li sem přijíti zamýšlí, čili nic, avšak Mwanga je naprosto zadržel."
A siru Johnu Kirkovi píše pan Mackay 28. června 1886:
"Dr. Fischer se skutečnými obtížemi setkal by se také teprv za Kavirondem, ježto by pak musil projíti zemí obávaných Bakudů, od nichž, jak mi dr. Junker praví, byly celé čety Eminových vojínů několikráte povražděny."
Dr. Fischer byl vyslán do Aequatorie bratrem cestovatele dra. Junkera, aby tohoto vyhledal, a volil cestu přes východní pobřeží Viktoriina jezera. Došed severovýchodního cípu jeho, vrátil se k pobřeží.
Pan Mackay pokračuje:
"Dr. Junker jest u nás. Přinesl mi list Emina beje ze dne 27. ledna (1886). Emin tehdy zamýšlel poslati sem svůj lid - asi 4000 duší - po malých odděleních. Politika tato byla by osudnou. Také mě požádal, abych vyšel mu vstříc, tak aby mohl vzíti s sebou dva parníky; jež jinak by musil zůstavit. Jeden z nich hodlal přenechati králi, druhý missii.
Ale od té doby seznal, že jeho lid, důstojníci i mužstvo zdráhají se Sudán opustit, následkem toho se rozhodl, že ještě několik roků u nich pobude, pod tou jen výminkou, budou-ti ho docházet zásoby látek na šatstvo a j."

Pan Mackay píše vždy rozumně. Z dopisů jeho dostalo se mi množství spolehlivých zpráv.
Píše ovšem v plné víře, že Eminovi vojínové jsou věrni. My všichni jsme sdíleli tuto víru. Nyní vidíme, že jsme se velice mýlili, a že Emin nebyl by se nikdy mohl prosekati k pobřeží, ani Ugandou ani kteroukoli jinou zemí, s lidmi tak zchátralými, jako byli jeho nevědomí, zpozdilí Sudánci.
Pan Josef Thomson navrhoval v dopise, zaslaném časopisu T i m e s, cestu zemí Masajskou, a byl hotov vzíti na se odpovědnosť, že pomocná výprava touto zemí bezpečně projde.
Pan J.T.Wills měl za to, že Mobangi - Welle osvědčí se výbornou cestou k Eminovi.
Pan Harrison Smith ujišťoval, že cesta Habešem shledala by se možnou.
Jiný pán, mající účastenství ve Společnosti afrických jezer, navrhoval, aby výprava volila směr Zambezi - Šire - Njasa a odtud dala se na sever k Muta Nzige a jezeru Albertovu, začež přimlouval se i jistý missionář od Tanganiky, ježto prý tato cesta nemá více překážek než kterákoli jiná.
Dr. Felkin, prozkoumav bedlivě několikero cest, došel v "Scottish Geographical Magazinu" k úsudku, že cesta západně od Viktoriina jezera a Karagve, Usongorou k jezeru Albertovu předčí nad jiné mnohými výhodami.
Záhy v říjnu 1886 sir William Mackinnon a pan J.F. Hutton, dřívějš předseda manchesterské obchodní komory, rozmlouvali se mnou o tom, kterak dala by se Eminovi dopraviti pomoc, aby se udržel na svém místě. Soudili, a já se s nimi srovnával, že potřebuje toliko vojenských zásob, a měli vážný úmysl, sebrati potřebné k tomu peníze. Že však četní jejich přátelé meškali právě mimo město, nemohli bez úrady sami ustanoviti, co by se mělo státi. Po té uvažovali jsme náklad a cesty, a pan Hutton mi praví, že zběžný rozpočet, jejž jsem tehdy učinil, jest o 500 lib. st. větší, nežli se skutečně vydalo na výpravu. 

Cesty, jimiž výprava by se dáti mohla, naznačil jsem čtyři, téměř stejně schůdné.

První, vedoucí Masajskou zemí, nezamlouvala se potud, pokud šlo o dopravu velikých zásob vojenských, které Eminovi byly nezbytny. Pan Thomson pokusil se o ni, a jeho zpráva o velikém nebezpečí, jež mu na zpátečním pochodu od Viktoriina jezera způsobil nedostatek vody a obilí, byla nejvýš nepřízniva. Na cestě k jezeru lidé jeho pozbývali mysli a zbíhali v takových tlupách, že byl nucen vrátiti se k nedalekému Kilima Ndžaru, zde zůstaviti svůj tábor a s několika muži nastoupiti zpáteční pochod k pobřeží, aby nové lidi zjednal. V tak naléhavé nutnosti, jakou bylo naše poslání, byl by největší nerozum, vrátiti se po zahájeném pochodu i jen na jediný kilometr cesty. Náchylnosť Zanzibarců ke zbíhání byla také na škodu, a útěky od výprav s východního pobřeží nabyly v posledním čase povážlivých rozměrů, proto, že zběhové s ručnicemi a břemeny utíkají beztrestně, a příležitosti k tomu se vždy s dostatek naskytuje. Mnozí Zanzibarci už z řemesla dávají se na útěk, jakmile shrábli zálohu, tak že čím větší výprava, tím větší ztráta na penězích, ručnicích a zásobách.

Druhá cesta, přes Viktorii Njanzu a Ugandu, o sobě nejlepší, neodporučovala se malé výpravě pro nepřátelství Ugandy. Než i tomuto nepřátelství bylo by lze se vyhnouti, kdyby na jezeře Viktoriině byly lodi, které by potřebnou výpravu přes ně přepraviti mohly. Nebezpečí zbíhání hrozí na této cestě právě tak jako na první.

Třetí cesta vedla přes Msalalu, Karagve a Ankori, přes Unjoro a jezero Albertovo. Nesmírná ztráta lidí i zboží nezbytně by spojena byla s pokusem výpravy od východního pobřeží. Ztráta padesáti procent byla by nevyhnutelna a žádná opatření nedovedla by zabrániti zbíhání. Kromě toho bylo Karagve obsazeno od Vagandů a žádná výprava nemohla by projíti touto zemí bez nepřetržitého nepřátelství Vagandů. - Ale i kdybychom si proklestili cestu skrze Karagve, narazili bychom na Vanjankory, čítající 200.000 oštěpův, a kdybychom se jim předvedli bojem proti domácímu obyvatelstvu Karagve, byly by naděje naše velmi smutné. Jíti pak kteroukoli zemí západně od Karagve, a obejíti Vagand bylo by nemožno, leda za cenu, kterou by po mém soudě sběratelé příspěvků sotva asi chtěli zaplatit.

"Celá otázka konečně jest otázkou peněžní. S dostatkem peněz je každá cesta možna; než jak já věci rozumím, hodláte upsati obnos skrovný, a proto zbývá jen jedna cesta na ty peníze bezpečně otevřená, a tou jest Kongo. Tu jest závadou, že na hořejším toku není dosti přepravných lodí. Proto bych navrhoval, aby loďstvo horního Konga doplněno bylo patnácti velrybářskými čluny, které by výpravu aspoň na 300 km od Albert - Njanzy dovezly. Lopotnou prací bude dostati tyto čluny s dolního Konga na horní, avšak tomu pomůžeme snadno, pošleme-li tam ihned agenty, aby zatím obstarali nosiče. Jednoho však jest nám potřebí - obdržeti schválení krále Leopolda.
Avšak možná, že o tom vůbec poněkud předčasně promlouváme. Jest Vám známo, že vím, že mnoho projektů bylo navrženo a o každém mnoho n a m 1 u v e n o. Snad i tento v niveč se rozplyne - sbírejte jen příspěvky a zavolejte mě, až mne budete potřebovati. Nebudete-li po tomto výkladu mých náhledů na služby mé počítati, nechať Thomson vede výpravu zemí Masajskou, a mne zapište s příspěvkem 500 lib. st. "

Když se blížila polovice listopadu, sir William Mackinnon mě vyzval, abych mu napsal o tomto předmětu list, jejž by mohl ukázati svým přátelům, kteří brzo již do města se navrátí. Odeslav dopis za několik dní odejel jsem do Ameriky a přišed do Nového Yorku, měl jsem přednášku, kterou jsem i v jiných městech hodlal opakovati. Avšak 11. prosince, patnáctého dne po ptíjezdu, obdržel jsem následující telegram:
"V Londýně.
Váš plán přijat, i nabídnutí. Vláda schvaluje. Peníze opatřeny. Věc naléhava. Přijeďte ihned. Odpovězte.
Mackinnon."

V odpověď zaslal jsem ze St. Johnsbury ve Vermontu, neboť tak daleko postoupila má oběžní cesta, následující depeši:
"Právě jsem obdržel pondělní telegram. Díky. Vše v pořádku. Odjedu parníkem E i d e r ve středu, v 8 hodin ráno. Bude-li počasí příznivo a plavba bez překážek, přijedu do Southamptonu 22. prosince. Je to konečně opozdění jenom o měsíc. Požádejte vládu, aby zpravila Holmwooda (generálního konsula v Zanzibaru a Sejjida Barghaše (knížete zanzibarského). Srdečný pozdrav Stanley."

Můj agent byl všecek zoufalý - obecenstvo velmi laskavo- všude mne vítali okázale, ale důvody a prosby byly marny.
Do Anglíe přijel jsem na Štědrý den, a již po několika hodinách rozmlouval jsem se sirem Williamem Mackinnonem o výpravě.
Já ovšem, nemaje ani nejmenší pochyby, byl pevně přesvědčen, že cesta po Kongu jest ze všech nejlepší a nejjistější, jen obdržím-li nutné velrybářské čluny a dovolení krále Leopolda, projíti jeho územím s ozbrojenou mocí. Znal jsem cestu od východního pobřeží a stejně dobře byl jsem obeznámen s jinou od západního. Nejzazší místo, jehož jsem dorazil r. 1876 na pochodu od východního pobřeží, jest vzdáleno jen 160 km od jezera Albertova, kdežto vzdálenost Jambujských peřejů (Yambuya Rapids) od téhož jezera činí rovnou čarou 322 zeměpisné míle (600 km). Přece však dle nejlepšího svého vědomí jsem soudil, že cesta po Kongu jest nejvýhodnější. Měla hojnosť vody - jež na cestě východní je velmi vzácná a špatná; a zajisté že měla i nadbytek potravy - dřívější mé cesty poučily mne o tom, že domácí obyvatelstvo zná jíž ode dávna báječnou úrodnost, kterou slyne území horního Konga, kdežto ze zkušeností Thomsonových, Fischerových a Hanningtonovych víme, že potravy a vody v zemi Masajské jest jen po skrovnu. A posléze, na západním pobřeží vyhnuli bychom se hromadnému zbíhání, jež na pobřeží východním příliš často se vyskytuje.
Avšak přes to, že komitét doznával, že mohu míti pravdu, soudil přece, že bych nejlépe udělal, kdybych volil cestu východní.

"Nuže, dobrá, mně je to všecko jedno. Rozhodněmež se tedy pro pochod od východniho pobřeží, přes Msalalu, Karagve, Ankori a Unjoro. Uslyšíte-li o krutých bojích, naději se doVás, že nepřítomného se zastanete. Kdybych mohl tyto zásoby do Eminova táboru spustiti s balonu, zajisté bych tak učinil a uvaroval se styku s oněmi bojovnými kmeny, avšak jest již rozhodnuto, že Eminovi museji se dodati obranné prostředky , a mně jste svěřili úkol, je dopraviti. Budiž!"

Založen pomocný fond, k němuž přispěli:

libry sterl.

Sir William Mackinnon - 2.000
Peter Mackinnon - 1.000
JohnMackinnon - 300
Baronka Burdett.Couttsová - 100
W. Burdett-Coutts - 400
James S. Jameson - 1.000
Hraběnka de Noailles - 1.100
Peter Denny v Dumbartonu - 1.000
Alexander L. Bruce, od Skotské zeměpisné společnosti - 500
Henry Johnson a William Younger, od Skotské zeměpisné společnosti - 500
Firma Gray, Dawes & Co. v Londýně - 1.000
DuncanMacNeil - 700
James F. Hutton v Manchesteru - 250
Sir Thomas Fowell Buxton - 250
James Hall v hrabství Argyleském - 250
N. Mac Michael v Glasgowě - 250
Král. zeměpisná společnosť v Londýně -  1.000
Egyptská vláda - 10 000
Celkem libry sterl - 21 050

Abych zvětšil fond a pro nahodilé potřeby opatřil prostředky, nabídl jsem se, psáti z Afriky listy, jež by komitét, kdybyto za vhodné uznal, mohl v časopisech uveřejňovati, a honorář za ně jako můj příspěvek přijímati. 

Odhad času, potřebného k dosažení Emina paši, určen byl a vypočítán na základě toho, že r. 1874-1875 urazil jsem 1160 kilometrů v 103 dnech, takto:

1. cesta. - Masajskou zemí, pochod k Vadelaji a návrat k pobřeží 14 měsíců. Odpočinky a opozdění 4 měsíce. Úhrnem 18 měsíců.
2. cesta. - Přes Msalalu, Karagve, Ankori a Usollgoru k jezeru Albertovu. Pochod tam a zpět 16 měsíců, opozdění 4 měsíce, úhrnem 20 měsíců.
3 cesta. -Přes Kongo.

Od Zanzibaru ku Kongu 1 měsíc = 1. dubna 1887
Po suchu k Stanleyově zátočině 1 měsíc = 1. května 1887
Parníkem proti vodé Kongu 1 1/2 měsíc = 15. června 1887
Odpočinek 25. června 1887
Od Jambuje k jezeru Albert-Njanza 3 měsíce = 25. září 1887
Odpočinek 9. ledna 1888
Od Albert-Njanzy k Zanzibaru, cesla po suchu 8 měs. = 8. září 1888
Opozdění 3 1/2 měs. = 18. měsíců. 

Avšak čas, jehož výprava naše vyžadovala, jeví se ve skutečnosti takto: 

Příchod na Kongo 18. března 1887
k Stanleyově zátočině 21.dubna 1887
Příchod do Jambuje 15. června 1887
Zastávka v Jambuji 28.6.1887
Příchod k jezeru Albert-Njanza 13. prosince 1887
Návrat k pevnůstce Bodo 8. ledna 1888
Zastávka, nutná ku sbírání uzdravujících se 2. dubna 1888
Druhý příchod k Albert-Njanze 18.4.1888
Zastávka do 25.května 1888
Po druhé k pevnůstce Bodo 8. června 1888
Banalja, 140 km od Jambuje 17. srpna 1888
Po třetí k pevnůstce Bodo 20. prosince 1888
Po třetí k jezeru Albert-Njanza 26. ledna 1889
Zastávka u Alberl-Njanzy do 8. kvělna 1889
Pochod k Zanzibaru 2130 km, 6 měsíců - 6. prosince 1889

Tudiž jsme potřebovali od Zanzibaru k Albert-Njanze něco málo přes 10 1/2 měsíců, od Njanzy k Indickému okeánu 6 měsíců pro zastávku na jezeře Alberlově 1 1/2 měsíce. Celkem - 18 měsíců. 

Listem z 31. prosince 1886 bylo mi formálně uloženo, počíti s přípravami.

První opatření, jež jsem ve příčině výpravy na vyprostění Emina beje učinil, bylo, že telegrafoval jsem do Zanzibaru svému agentovi panu Edmundu Mackenziemu, společníku firmy Smith, Makkenzie & Co., aby v Bagamoju (Bagamoyo ) najal 200 vanjamvezských (Wanyamwezi) nosičů k dopravě 200 nákladů rýže (= 6 tun) do missijní stanice ve Mpuapue (Mpwapwa), jež jest asi 300 km východně od Zanzibaru. Doprava ta stála 2.700 rupií.

Obdržev svolení od Jeho Výsosti Sejjida Zanzibarského, nařídil jsem za druhé najmouti 600 zanzibarských nosičů a nakoupiti následující zboží na výměnu za domácí potraviny, jako obilí, brambory, rýži, kukuřici, banány, plantény a j.

yardy

Hnědé plátno 400 kusů po 30 yardech = 12.000
kaníkí ., , , 865 kusů po 8 yardech = 6.920
kapesní šátky 99 kusů po 8 yardech = 792
tandžirí 80 kusů po 8 yardech = 640
dabvaní 214 kusů po 8 yardech = 1.712
soharí 107 kusů po 8 yardech = 856
subaja 27 kusů po 8 yardech = 216
barsatí 121 kusů po 8 yardech = 968
kunguru 58 kusů po 24 yardech = 1.392
ísmaílí 48 kusů po 8 yardech = 384
kikoí 119 kusů po 8 yardech = 952
daole 14 kusů po 4 yardech = 56
džavah 27 kusů po 4 yardech = 108
kanga 4 kusů po 24 yardech = 96
bindera 4 kusů po 24 yardech = 96
rehaní 58 kusů po 8 yardech = 464
džoho 6 kusů po 30 yardech = 180
hedvábné kíkoí 24 kusů po 4 yardech = 96
hedvábné daole 24 kusů po 4 yardech = 96
jemné dabvaní 24 kusů po 4 yardech = 96
jemné soharí 13 kusů po 4 yardech = 52
jemné plátno 3 kusů po 30 yardech = 90
24 dlouhých bílých košil
24 dlouhých hnědých košil

Úhrnem 28.262 yardy (1 yard = 91,4 cm) 

Mimo to 3.600 liber korálků a 1 tunu mosazného, měděného a železného drátu. 

Za třetí poručil jsem zakoupiti 40 soumarných a 10 jízdných oslů, což i s příslušnými sedly stálo 400 lib. st. Firmě Forrest & Son odevzdán výkres a zakázka sestrojiti ocelovou loď 8,5 m dlouhou, 1,8 m širokou a 76 cm hlubokou, z galvanisované Siemensovy oceli, jež by se mohla rozložiti na dvanáct kusů po 75 librách váhy. Přední a zadní kus měly býti nepromokavé a opatřeny palubou, aby v případu nějaké nehody mohly plavati.
Z Egypta posláno do Zanzibaru 510 remingtonek, 2 tuny střelného prachu, 250.000 zápalek a 100.000 remingtonských nábojů. Anglické ministerstvo války poskytlo 30.000 gatlinských nábojů, a 35.000 zvláštních remingtonských nábojů obdržel jsem od firmy Kynoch & Co. v Birminghamu. Londýnská firma Watson & Co. zabednila 50 winchesterských opakovaček a 50.000, winchesterských nábojů. Hiram Maxim, vynálezce Maximova samočinného děla, daroval jednu ze svých podivuhodných zbraní, která i s připojeným štítem vypravena byla na lehkém, ale silném podstavci.
Dále odeslali jsme do Zanzibaru 100 lopat, 100 motyk ku zdělávání předprsní, 100 seker k ohrazování táboru kolím a 100 kosířů čili sekáčů ke stavění zerib.
Známá lučebnická firma Burroughs & Welcome v Londýně, Snowhill Buildings, bezplatně poskytla devět krásných beden, naplněných léky ku přemáhání místních, Africe vlastních neduhů. Každý lék, tvaru pilulky, byl promísen účinným rozpustidlem, každá příhrada hojně zásobena vším, čeho třeba lékaři neb ranhojiči. Ničeho nebylo pominuto, a my všichni jsme těmto pánům zavázáni opravdovým vděkem, netoliko za vnitřní cenu beden a výborných léků, ale i za to, že osobně vybírali nejlepší, co Londýn mohl podati, i za pečlivost při balení, kterou se stalo, že jsme je mohli neporušené dopraviti do Jambuje.
Firma John Edgington & Co. v Londýně, Duke Street, vzala si na starost naše stany a zhotovila je z plátna, smočeného v roztoku sirníku mědnatého, čímž nabyly trvalosti na tři léta. Ačkoliv na ně tři sta dnů pršelo, měl jsem ponejprv na svých cestách Afrikou stan, který po našem příchodu do Zanzibaru r .1889 byl by dobře ještě snesl dvě stě dnů deště.
Firma Fortnum & Mason v Londýně, Piccadilly, zaopatřila čtyřicet nosičských nákladů nejvybranějších potravin. Každý předmět byl výborný, čaj podržel jemnou příchuť do posledka, káva byla nejčistší mokka a vše co nejpečlivěji zabaleno.
Netřeba mi vypočítávati, co ještě jsme koupili. Čtyři výpravy do Afriky, jakož i staré seznamy různých potřeb, jež jsem měl po ruce, umožnily mně volbu rozličných předmětů, a sir Francis de Winton a kapitán Grarit Elliott, byli mi vzácnými pomocníky, kteříž věděli, kde co kupovat, a neštitili se, dodávky přehlížet.
Plukovník sir Francis de Winton byl mým nástupcem na Kongu. Z dobré vůle a čirého přátelství sdělil se mnou bohaté zkušenosti, jakož i svou mistrnou znalost obchodní, a byl mi nápomocen ve všem s výpravou spojeném jednání, zvláště pak při zodpovídání dopisův a vybírání několika důstojníků - již měli tvořiti štáb - ze spousty uchazečů, bažících státi se členy výpravy.
Prvním zvolencem byl poručík W.Grant Stairs od královského ženijního sboru, jenž přihlásil se dopisem. Úsečný a jasný sloh žádosti přimlouvaly se za jeho přijetí. Poslali jsme pro něho a po krátké rozmluvě také jej přijali, jestliže obdrží dovolenou. Lord Wolseley laskavě mu ji udělil.
Následujícím byl pan William Bonny, jenž pohořev s písemními přihláškami k dřívějším výpravám, nyní uznal za nejlepší, přihlásiti se osobně o službu v jakékoli vlastnosti. Tento pán nedal se zdvořile odbyti. Jeho prsa byla pokryta řády. Ty výmluvně, ač němě, svědčily jeho zásluhám. Konec konců byl, že jsme pana Bonnyho přijali jako lékařského pomocníka, ježto právě opustil službu v nemocnici armádního lékařského oddělení.
Třetí, pan John Rose Troup, konal již před lety dobré služby na Kongu. Znal se v suahilštině, mateřské řeči Zanzibarců. Práce se neštítí, účty vedl přesně a soustavně. I jeho jsme najali.
Čtvrtý dobrovolník, jenž se přihlásil, byl major Edmund Musgrave Barttelot od 7 .pluku střelců. Přišel s jedním mým známým, jenž velice jej chválil. Co událo se při rozmluvě, bude později vyprávěno. Po některých výkladech byl také přijat.
Pátým byl setník R.H. Nelson, od Methuenova jízdního pluku, jenž se ve válkách se Zuly vyznamenal. I sá




Související články:
V nejtemnější Africe - úvod (12.02.2002)

[Akt. známka: 1,50 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Jaromír Němec | Počet komentářů: 20 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Henry M. Stecker

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Kanárské ostrovy - Gran Canaria
Pohled z Pico de Teide, přes Montaňa Blanca a kalderu Las Caňadas na ostrov Gran Canaria.
zobrazení: 3630
známka: 2.00

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • bez titulku:
    "tes saja lah home c <a href="http://www.undangan cinta.com">undangan pernikahan&l . . . " (Staroegyptské umění I.)
  • Re: TOGO-jak našli moje jméno?:
    "mam taky dedit ale moc tomu neverim i kdyz vamerice sem mel strejdu ktery mel konto v africe v togu, . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Moje svedectvo:
    "Ako som dostal môj manžel Späť svedectvo, silný kúzlo lásky, ktorá skutočne funguje ... my names je . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Moje svedectvo:
    "Ako som dostal môj manžel Späť svedectvo, silný kúzlo lásky, ktorá skutočne funguje ... my names je . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • bez titulku:
    "Text tohoto komentáře byl vymazán, jelikož porušoval základní pravidla slušnosti nebo nebyl k tématu . . . " (Nil (Bahr-Al Nil))

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Zeměpis států světa | Fotografie | Časopisy a předplatné | Školní vtípky | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC