Afrika Afrika  
Dnešní datum: 12. 12. 2017  
Politika a Společnost

* Dobrovolníkem v Africe

Vydáno dne 19. 02. 2009 (27305 přečtení)

Povinná četba pro všechny zájemce o dobrovolnickou práci v Africe.



Když jsem se v šesté třídě poprvé začal učit o Africe, hned mě uchvátila. Už tehdy jsem se rozhodl, že bych tam jednou chtěl žít a když ne žít, alespoň se tam podívat. Do černé Afriky jsem poprvé zavítal v 23-ti letech, a to konkrétně do pěti západoafrických zemí. Splnil se mi tak můj dlouholetý sen.
Po skončení vysoké školy jsem se na rok a půl ocitl v Anglii. Na internetu jsem si začal hledat v Africe normální placenou práci, ale brzy jsem pochopil, že bez dlouholeté praxe nemám šanci, a tak jsem se zaměřil na dobrovolnictví. Po rozeslání desítek e-mailů jsem dostal nabídku z Ugandy, Ghany a Kamerunu, a protože se zrovna náhodou v Kamerunu měla vdávat jedna z mých nejlepších kamarádek, volba byla jasná. Spojím příjemné s užitečným. O místní neziskovce BERDSCO, kde jsem měl začít pracovat, jsem si hned začal zjišťovat z internetu co nejvíce informací. S ředitelem neziskovky jsem si pak vyměnil několik e-mailů o mé náplni práce a podmínkách kontraktu. Vybrat správnou organizaci je problémem největším.
V Africe totiž valná většina neziskovek funguje jako továrny na peníze bez sebemenšího zájmu někomu pomoci, to samé se dá říci i o řadě zahraničních dobrovolnických organizací vysílající dobrovolníky do rozvojových zemí. Tyto zahraniční organizace jsem ihned zavrhl, protože jejich měsíční programy stály i 1000 EUR s tím, že člověk má placené jídlo a ubytování. Člověk jede do Afriky zadarmo pomáhat a ještě aby za to platil 1000 EUR měsíčně, tak to v žádném případě. Z předchozího pobytu jsem věděl, že obě položky jsou v poměru k Evropě zanedbatelné částky. V BERDSCU jsem neměl platit nic, ale o své ubytování, jídlo, dopravu jsem se musel postarat sám. Takto mi to vyhovovalo. Po pár týdnech čekání na víza jsem konečně nasedal do letadla společnosti Swissair, směr Ženeva – Malabo - Yaoundé.

První dva týdny v Kamerunu jsem strávil cestováním s kamarádkou a dalšími svatebčany z Čech. Společně jsme třeba vylezli na překrásnou horu a zároveň sopku Mount Cameroon, která je se svou výškou 4095 m.n.m nejvyšší horou západní a centrální Afriky. Po čtyřdenní túře se se mnou všichni rozloučili, protože dál pokračovali na jih Kamerunu. Já zůstal sám na úpatí sopky ve městě Buea, kde jsem měl začít pracovat. Z Buei jsem byl okamžitě nadšený – asfaltové cesty, velmi čisto na africké poměry, mírné klima dané vyšší nadmořskou výškou, z jedné strany čajové plantáže, z druhé hluboký prales, krásné výhledy na sopku a půl hoďky cesty autem na pláž, paráda. Již na treku na sopku jsem se ptal průvodců, jestli nevědí o nějakém bytu nebo malém domečku k pronájmu. Nakonec mi jeden z průvodců domluvil schůzku s jedním správcem obrovské vily v nádherné zahradě v nejlepší čtvrti ve městě. Se správcem jsem se domluvil a majitel, toho času žijící v Yaoundé, také souhlasil. A tak jsem za osm stovek měsíčně bydlel ve vile s pěti pokoji, evropskou kuchyní a dvěma koupelnami, kde občas tekla i teplá voda, nevídaný to luxus v rozvojovém světě.

Díky svému vzdělání v lokálním rozvoji jsem se ihned v BERDSCU stal asistentem ředitele na pozici programový manažer. Ředitel, mj. velmi vzdělaný pán, mě během pár týdnů zasvětil do projektového řízení, a díky tomu jsem po pár měsících byl schopen napsat solidní projekt. Psaní projektů na žádost lokálních komunit bylo mou hlavní pracovní náplní spojenou s analýzou v terénu a se sběrem statistických informací na úřadech. Již rozdělané malé zemědělské projekty jsem jezdil také monitorovat a vyhodnocovat. Mimo to jsme v týmu dělali různé tréninky a školení, podíleli se na vládním programu proti malárii a AIDS a další. Do terénu jsme vyjížděli do nádherného kraje Lebialem 300 km od Buei odkud byl ředitel neziskovky. V Africe dodnes velmi platí kmenová identita, a tak ředitel chtěl hlavně pomáhat ,,svým“ lidem, což jsem mu ale vůbec neměl za zlé, protože kraj Lebielem byl absolutně přehlížen centrální vládou. Nevedla tam jediná asfaltka, skoro nikde nebyla zavedena elektřina ani vodovod. Místní si sami stavěli školy, zdravotní střediska a kulturní centra z dobrovolných finančních prostředků. Všude na mě byli velmi přátelští a i velmi staří lidé mi děkovali a projevovali úctu za snahu jim zlepšit jejich životní podmínky, což bylo mojí největší odměnou.

V 70tisícové Buei jsem se začal orientovat velmi rychle. Během pár týdnu jsem znal názvy všech čtvrtí a hlavních křižovatek. Hromadná doprava funguje v Africe jen opravdu v těch obrovských miliónových městech, jinak se jezdí ve městě mikrobusy nebo jen taxíky, jako v Buei. Taxíky jsou všude staré dobré toyoty a řidič je schopný po své cestě nabrat i 6 lidí, na venkově pak 8. Nejezdí se podle tachometru, ale dopředu vy sami navrhnete sumu, kterou jste ochotni zaplatit a buď se domluvíte nebo ne. V Buei jsem platil maximálně 13 Kč za 7 km. Takže s Evropou to má společné snad jen ten název taxi. Africké jídlo mi nepřirostlo k srdci už v západní Africe, a tak jsem tušil, že i v Kamerunu budu mít problémy a měl jsem. Místní jí nejčastěji takové kaše zvané fufu z hlíznatých plodin yam nebo kasava. Má to absolutně nepopsatelnou chuť, ani jsem nevěděl, že něco takhle může chutnat. Do některých jídel rádi přidávají drcený kámen a to se pak už nedá jíst opravdu vůbec. Afričani jedí neradi třeba libové maso, raději si dají šlachy, vnitřnosti nebo kosti, z kterých mají lepší pocit, že něco žvýkají. Do místních kantýn a vývařoven jsem teda chodil akorát na obědy, jinak večeře jsem si vařil sám. Nakupovat jsem chodil čerstvé suroviny na trh. Jak jsem byl šťastný, když jsem uviděl na trhu i brambory nebo vepřové maso, které jsem si mohl sám naporcovat a udělat si třeba řízky. S vodou jsem si nedělal moc starostí a pil jsem tu z kohoutku. To bych asi přišel na mizinu, kdybych si měl denně kupovat třeba 2-3 láhve balené vody. Nikdy jsem z vody zdravotní problémy neměl.
No, říkalo se, že Buea má díky své poloze u hor nejlepší vodu v Kamerunu. Chlapi ovšem nejraději pijí pivo. Jsou stejní milovníci piva jako my Češi a vypijí ho neskutečné množství. Teď si nevzpomenu na nikoho ze svého okolí, kdo by tam pivo nepil, staré babičky nevyjímaje. V Kamerunu platí, kdo nepije s námi, pije proti nám a tak nebylo výjimkou, že jsem i v pracovní době v 35 stupních musel vypít u oběda dva lahváče 0,66 l, protože mě pozval buď nějaký úředník, voják nebo učitel. I proto mě v Buei místní kmen Bakweri přijal velmi dobře a během pár týdnů jsem znal desítky lidí zvláště potom, co jsem začal po práci pravidelně chodit na věhlasné místní palmové víno nebo kukuřičné pivo. Z práce jsem měl volno vždy o víkendech. To jsem chodil hrát ping-pong nebo fotbal. Kamerunci milují fotbal nade vše. Nejznámější Samuel Eto, hrající v Barceloně, je největším kamerunským hrdinou. Každý patnáctiletý kluk mi okamžitě hned dokázal říct nejméně 3 české hráče.

V Africe platí, že běloch kvůli bezpečnosti nemá po setmění v 6 hodin večer venku co pohledávat. To naštěstí v Buei moc neplatilo. Po celém městě jsem se sám pohyboval i do desáté a v mé čtvrti i do dvou. Za celou dobu se mě nikdo nepokusil okrást, a to jsem běžně jezdil s laptopem. Přece jenom běloch upoutá pozornost ihned. Podle valné většiny jsou totiž absolutně všichni běloši děsně bohatí. Takový průměrný Kamerunec zná z Evropy jen Anglii a Francii, že existuje nějaká Albánie, Bělorusko nebo Moldávie, kde lidé žijí za pár dolarů na den, stejně jako oni, o tom nemají ani páru. Dost dobře jsem nepochopil, jak je možné, že když spousta lidí nadává na Evropu a USA, tak proč by se tam skoro každý nejraději přestěhoval. Marné, lidé si vždycky vyberou to, co se jim hodí. Upřímně, kolik procent českých chlapů nemá v oblibě černochy, ale kolik by jich chtělo chodit s černoškou. To procento bude kupodivu stejné ne-li vyšší. Kolikrát já jen vysvětloval, že jim nemohu pomoci s vízy, že nejsem od FBI ani CIA, že nemůžu každému koupit pivo, že všichni běloši nejsou rasisti atd.. Ze začátku jsem se snažil slovně bránit při každém oslovení, ale časem jsem rezignoval a bavil jsem pouze se vzdělanými lidmi, kteří to vše chápali. Ono je ale těžké se divit, když ti, které jsem potkal, nechodili třeba vůbec do školy a rodiče jim to vysvětlit nemohli, protože to sami nevěděli. Kolik bych toho asi věděl já, kdybych nikdy nechodil do školy?

Kamerunu se říká Afrika v miniatuře, a proto jsem se v době volna snažil cestovat co nejvíce. V Kamerunu lze narazit na tradiční lokální kultury na západě a severu země s bohatými tradicemi, které jsou dodnes přísně dodržovány, krásné pláže s černým lávovým pískem na severozápadě nebo bílým na jihozápadě, jedny z nejdochovalejších deštných pralesů naší planety, kde mají útočiště šimpanzi, pralesní sloni a vzácné gorily, savany, kde pro změnu žijí různé druhy antilop, žirafy, lvi nebo pštrosi v národním parku Waza. Jen velmi nerad jsem téměř po roce nasedal na letadlo směr Evropa. Kamerun si mě opravdu získal jak svou přírodou, historií, tak i mírumilovnými a přátelskými lidmi. Zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou silné.

A teď ještě pár rad na závěr pro potenciální dobrovolníky:

  • 1. Začněte co nejdříve šetřit, dobrovolnictví je drahá záliba. Je třeba si koupit letenku, zajistit pojištění, očkování, víza a další.
  • 2. Pokud nejste James Bond nebo Indiana Jones, vyberte si pokud možno stabilní zemi, kde se nebudete muset bát za každým rohem (Ghana, Gabon, Kamerun, Botswana, Keňa…)
  • 3. Osobně doporučuji raději venkov nebo maloměsta, kde jsou mnohem lepší mezilidské vztahy, bezpečnost, hygiena a hlavně hned zapadnete a místní vás budou brát. 4. Největší pozornost věnujte výběru organizace. Stovky inzerátu jsou na serveru idealist.org. Seznam tisíců neziskovek je pak na stránkách www.devdir.org.
  • 5. Předem si vyjednejte všechny podmínky kontraktu, zjistěte, co vůbec budete dělat, kde budete bydlet apod. Snažte se získat informace z dalších nezávislých zdrojů (internet, místní samospráva, mezinárodní organizace).
  • 6. Na místě se snažte respektovat místní zvyklosti, nekritizovat poměry nebo vládu na veřejnosti a nenadřazujte se před i velmi prostými lidmi.





[Akt. známka: 1,39 / Počet hlasů: 51] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Pavel Muroň | Počet komentářů: 62 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Strop pralesu
Při pohledu do korun stromů, je nádherně vidět učinná obrana proti škůdcům. Stromy se vzájemně nedotýkají a tím je ztížen přenos škůdců.
zobrazení: 3360
známka: 3.00

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • úverovú ponuku medzi súkromnou osobou:
    "Sme oprávnený a renomovaný peňažný veriteľ. Pôžičky pôžeme ľuďom, ktorí potrebujú finančnú pomoc, po . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • úverovú ponuku medzi súkromnou osobou:
    "Sme oprávnený a renomovaný peňažný veriteľ. Pôžičky pôžeme ľuďom, ktorí potrebujú finančnú pomoc, po . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • úverovú ponuku medzi súkromnou osobou:
    "Sme oprávnený a renomovaný peňažný veriteľ. Pôžičky pôžeme ľuďom, ktorí potrebujú finančnú pomoc, po . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • úverovú ponuku medzi súkromnou osobou:
    "Sme oprávnený a renomovaný peňažný veriteľ. Pôžičky pôžeme ľuďom, ktorí potrebujú finančnú pomoc, po . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • úverovú ponuku medzi súkromnou osobou:
    "Sme oprávnený a renomovaný peňažný veriteľ. Pôžičky pôžeme ľuďom, ktorí potrebujú finančnú pomoc, po . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Fotografie | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC