Afrika Afrika  
Dnešní datum: 23. 11. 2017  
Cestopisy

* Západní Afrika 2005 (Ghana-Togo-Benin) 2. díl

Vydáno dne 26. 08. 2006 (16084 přečtení)

Ostatním jsem přeložil ještě jeho dvě historky s tím, že největší úlovek je pro ně silnej běloch, protože získají jeho sílu, která je prý větší než z černochů. Protože jsme tam byli opravdu pouze jediní bílí a já byl zdaleka největší, všichni znejistěli ještě více. Průvod čarodějů a čarodějnic, kterým bylo vidět jen bělmo, jak je Tony označil vyrazil směrem k nám. Raději jsme ani nečekali na mopedy, se kterými jsme měli schůzku za padesát minut a uháněli za Tonym, který ani netušil jakým směrem se mám dát pryč.



Neděle 27.205

auto v BeninuNikomu se dnes ráno z postele nechtělo, výjimkou byl pouze Tony, který šel s Lenkou někam pryč. My jsme leželi a plánovali podle průvodce kam dnes vyrazíme. Za chvilku Tony na mě něco oknem křičel, jestli chci jít na internet, tak ať si pochvátnu, že zbývá asi patnáct minut. Za minutku jsem byl na místě, ani Kamil mi nestačil dát adresu k němu domů, abych mu poslal taky maila. Na internetu jsem poslal domů zprávy, Lenka poslala konzulovi na ghanskou ambasádu vzkaz, že jsme již v pořádku dorazily do Toga. Po uplynutí internetového limitu jsme šli zpět na pokoj, tam si Kamil vzpomněl, že chce také on poslat maila, takže jsme se sebrali, a šli zpět poslat zbylé maily a Kamil se musel kouknout na stránky milované Sparty. Potom zbývalo jen sbalit všechny věci, pěšky jsme dorazily přes místní největší kruhový objezd v Cotonou na stanoviště taxíků a jeli směrem k jezeru Ganvie vzdáleného asi dvacet minut jízdy. Míjeli jsme státní fotbalový stadion a spoustu místních žlutě oděných řidičů taxi-mopedů. U jezera si pronajímáme za 24000CFA motorový člun s průvodcem, nasedáme a vyplouváme. Průvodce nám cestou vypráví o vzniku jezera a vesnice na něm. Cesta ze zátoky, kde jsme nasedli, až do vlastní vesnice je asi 8 km vzdálená. Míjíme tzv. místní rybníky v jezeře, což jsou vlastně jakési rákosovým plotem obehnané kusy vody, v nichž má každá rodina svoje ryby. U každého rybníčku je i malý přístřešek, pod nímž mohou rybáři i přenocovat, nebo se ve dne schovat před spalujícím sluncem. Projíždíme vesnicí, což jsou vlastně domky postavené na dřevěných pilotech zaražených v bahnitém dně. Jeden takový domek má životnost prý 25 let. Pak piloty uhnijí a domek se zhroutí do vody. Odmítáme vystoupit v místní hospodě, protože to by byl jen další tahák na peníze. Objíždíme školu, hřbitov (jediné pevninské místo ve vesnici), tržiště, na kterém se obchoduje přímo z loďky na loďku, vodárnu, kterou sponzorují Italové, sochu prvního krále, sochu prvního králova syna a jedeme zpět. Právě zde v Ganvii jsme opět po delší době potkali opět trochu více bělochů, protože Ganvii se říká “Benátky Afriky“. To ale neznamenalo, že jediný čumilové v Ganvii jsou běloši, cestou jsme potkali i velkou výletní lodici plnou jakýchsi muslimských černochů, kteří měli i vlastního kameramana s profesionální kamerou.

GanviePo vysednutí z lodě bereme mopedy a odjedeme na hlavní cestu chytnou nějaký odvoz do Abomey. Opět nasedáme do oblíbeného bush taxi. Jede nás 12. Já s Lenkou vedle řidiče, Michal, Kamil a ostatní postupně ve třech řadách vzadu. Řidič nemá rádio, tak si alespoň celou cestu zpívá, vypadá přesně jako ten v televizní reklamě. Po menších komplikacích měníme auto a dojíždíme do centra Abomey. Podle Tonyho do jednoho z nejnebezpečnějších míst v celém Beninu. Abomey je totiž centrum černé magie voodoo. Vylézáme na tržišti, a protože Tony je očividně nervozní a neví kde hledat ubytování, vytahuji průvodce a vybírám hotel La Lutta. Nasedáme na mopedy a po kličkování mezi loužemi kdesi na okraji města dojíždíme do hotelu. Cena je dobrá. Jeden pokoj s příslušenstvím (v místní kvalitě ovšem) za 3500 CFA a druhý bez záchodu za 3000 CFA. Tony dostal od šéfa hotelu, který vypadal jako prostý pobíječ much ze Tří veteránů, ale ve skutečnosti to byl jeden z největších bossů voodoo v oblasti, svůj pokoj zdarma. Jelikož jsme všichni již dost vyprahlí, tak hledáme hospodu, musíme jít ale docela daleko. Tony kupuje maso zabalené ve špinavých novinách. Neustále hladoví Kamil s Michalem ho do sebe naházejí během okamžiku. Cestou míjíme místní kino, na kterém je obrovský plakát Silvestra Stalloneho z filmu Over the Top. No asi to je tuhle sezonu místní trhák. Konečně přicházíme do hospody, kde si dáváme místní pivo Beninase a potom Flag. Tony si kupuje kanky, Kamil šmidrá hladem a ochutnává společně s Michalem Tonyho specialitu. Po jídle dáváme před sebe mapu a průvodce a dohadujeme se kudy a kam přejet z Beninu do Toga a pak zpět do Ghany. Kluk, co nás sem dovedl, říká, že do Parakou jezdí vlak. Všichni jsme tedy pro to, jet vlakem, cesta trvá prý 15 hodin. Vysílám Tonyho s Michalem, aby zjistili, jak je to s tím vlakem doopravdy. Za více jak hodinu jsou zpátky. Mezitím jsme s Kamilem vypili další piva. Tony povídá, že vlak jede jen ve středu, protože na kolejích jezdí opravdu jen jeden vlak Beninem pořád nahoru a dolů. Tolik času ale nemáme. Tony s sebou přivezl taxíka a říká ať jdu osobně dohodnout cenu do Parakou. Dohaduji. Po dlouhém jednání s řidičem cenu 4000 CFA za osobu, ale musíme platit osob šest i když je nás jen 5, aby se mu cesta vyplatila. Je jen na nás, zda si seženeme někoho s sebou a nebo pojedeme ve větším pohodlí, i když taky namačkaní, ale přece jen ne tolik. Začíná se stmívat a my pospícháme na hotel, protože šéf hotelu nám nabídl, že se můžeme podívat na opravdovou slavnost voodoo, která ale není atrakce pro turisty, takže je přísně zakázáno cokoli fotit nebo natáčet.

GanvieTaxík nás odváží na ubytovnu a domlouváme se, že nás ještě před rozbřeskem nabere. Prostý pobíječ much nám říká, kde to je. Přijíždí první moped Kamil s Michalem nasedají za řidiče a šéf ubytovny mu vysvětluje kudy kam. Já s Tonym a Lenkou stojíme venku a bavíme se se šéfem o voodoo a čekáme na další mopedu. Boss nám vysvětluje, jak se pomocí voodoo zabijí. Na fetiš trhu koupíte vycpanou hlavu psa, fotku toho, koho chcete zabít strčíte do huby, převážete mašlí, nakapete na hlavu vlastní krev a o půlnoci přijdete na hřbitov se třemi svíčkami, pronesete tajné heslo a něco vrazíte hlavě do oka a vaše oběť zemře. Když dopověděl tuhle historku přijel další moped. Nasedá Lenka a odjíždí sama. Asi za dalších 15 minut přijíždí poslední moped a já s Tonym nasedáme. Za 15 minut jedeme neosvětlenými vesnicemi a lesíky ke slavnosti. Michal s Kamilem prý měli docela strach, než jsem se objevil já s Tonym. Tony má obrovský strach a vysvětluje mi všechny věci ohledně voodoo. Já to pak překládám ostatním. Mezitím tanečníci udělali zástup a za zvuku bubnů protancovávali shlukem čumilů ven, když nás míjeli, byli jim vidět pouze oční bělma. Pro všechny překládám Tonyho historky týkající se voodoo. Na Lenku začali dorážet místní kluci a Tony povídal, že z davu mohou klidně někoho vytáhnout a ubít. A skutečně jsme viděli dvě skupiny, jak do někoho mlátí a kopou, až ti dva nebožáci zmizeli úplně, ustoupili jsme i s ostatními lidmi o kus dále, protože Lenka se začala bát a Tony byl hrůzou skoro bez sebe. Nepřestával vykládat další voodoo příběhy. Ostatním jsem přeložil ještě jeho dvě historky s tím, že největší úlovek je pro ně silnej běloch, protože získají jeho sílu, která je prý větší než z černochů. Protože jsme tam byli opravdu pouze jediní bílí a já byl zdaleka největší, všichni znejistěli ještě více. Průvod čarodějů a čarodějnic, kterým bylo vidět jen bělmo, jak je Tony označil vyrazil směrem k nám. Raději jsme ani nečekali na mopedy, se kterými jsme měli schůzku za padesát minut a uháněli za Tonym, který ani netušil jakým směrem se mám dát pryč. V okamžiku, kdy se na nás začal dotahovat nějaký mrzák s berlemi, Tony už skoro běžel. Po asi dvou kilometrech ostré chůze neosvětlenou vesnicí, nás dohonili mopedisti a ptali se proč jsme na ně nepočkali. Lenka, Michal i Kamil odjeli do hotelu napřed a já s Tonym jsme šli dál pěšky směrem, kterým jsme si mysleli, že je hotel. Cestou probírali další otázky týkající se voodoo a víry. Za dvacet minut přijeli doba mopedy, my jsme nasedli a jeli do stánku koupit alespoň vodu. Půl hodiny po ostatních jsme dorazili na hotel také. Tony odmítl tuto noc spát sám ve svém pokoji a vytrucoval si, že bude spát s Michalem a Kamilem, dokonce jim zakázal zhasnout, a povídal, že on bude hlídat a celou noc se modlit. Podle kluků, ale přerušoval motlitby častým chrápáním. S taxíkem jsme byli dohodnuti na ráno v šest, že vyrážíme do Parakou. Původně jsme chtěli s Kamilem ještě navštívit fetiš parket v Abomey a koupit si domů nějakou tu hlavu, avšak Michal s Tonym a Lenkou nás přehlasovali.

Pondělí 28.2.2005

Ganvie - trhovkyněV hotelu La Lutta vstáváme v půl šesté. Tedy budí nás Kamil, který se k nám šel vykajdit. Tony se každého ptal, co se mu v noci zdálo. Kamil pověděl, že se mu zdálo o jídle a Tony mu pověděl, že je to špatné znamení, že se něco v nejbližší době stane, právě ohledně jídla. A stalo se.
Michal, říkal, že se mu zdálo o nějaké černošce a Tony mu pověděl, že podle voodoo je to taky špatné znamení, protože ta černoška ve snu mu vzala možnost mít děti se svojí holkou v Čechách. A stalo se.
To už Michal ale neunesl a řekl koukněme už tohohle posraného místa vypadnout. Taxík už čekal před vchodem. Loučíme se se šéfem hotelu, nastupujeme a vyrážíme směrem Parakou severní Benin. Do osmé hodiny všichni v autě spí. Řidič vypnul radio, aby nás ve spánku nerušil. Pozorujeme měnící se krajinu, cestou si kupujeme buráky a benzin z velkého demižonu, který nám ušmudlaný kluk pomocí trychtýře vlil do nádrže. Potom pokračujeme dál.
V deset hodin v Parakou dostává Tony 150 eur a má za úkol je někde rozměnit. Přichází i s eury ovšem v hodně nevýhodném kurzu. Za 150 eur dostává jen 75000 CFA, ale jak jsem se potom osobně přesvědčil, v téhle části země lepší kurz neseženete. Do Parakou jsme jeli takhle ráno abychom tu chytli jiné auto přímo do Kary v Togu. Bohužel jsme přijeli ale pozdě a všechna auta do Kary na trh již odjela. Nezbylo nám tedy nic jiného než zůstat v našem autě a za 3000 CFA na osobu opět (5osob + jedna fiktivní), aby bylo auto vytíženo, pokračovat do Djougou. Ještě když jsme čekali v Parakou na Tonyho vzpomněl si Kamil, že nechal v Abomey v hotelu rozdvojku. Zrovna šel okolo týpek z prodlužovákem a pětirozdvojkou, bohužel v kapse jsem měl jen 300CFA tak žádný obchod nebyl. Konečně jsme vyrazili. S Tonym, jsme probírali sexuální otázky. Proč jezdí bělošky do Ghany za černochama, proč si starý dědkové berou za manželky 15-letý holky, proč jsou skoro všichni Libanonci, co tu jsou teplouši… Tony povídal, že jeho kamarád syn bývalého prezidenta tzv. Big butcher (president zemřel před třemi týdny), když ho navštívila nějaká návštěva, tak bělochovi dal třeba 1000 dolarů, jen tak, asi z lásky. Už jsme se ze srandy domlouvali, že mu dohodíme Lenku a vyděláme na ní nějaký prachy. Pak přišla další historka jak měl Tony problémy s Libanoncema, který ho chtěli dostat do postele, ale on se nedal. Konečně jsme dorazili do Djougou. Větší konec světa jsem asi neviděl. Všude strašná bída a žebráci, co snad neviděli v životě bělocha. Všichni jsme vystoupili trochu se protáhnout a sehnat další vůz do Kary. Venku bylo příšerné vedro. Já šel dohadovat koupi nějaké vody, Michal s Kamilem a Lenkou vylézali z druhé strany. Lenka najednou zavřela oči, úplně zbělala a vrhla se Michalovi do náruče, ten jí šel naproti jako by jí chtěl dát pusu. Pak si ale uvědomil, že mu pusu dát nechce, ale že je v bezvědomí a nic nevnímá. Najednou se kolem nás shluklo skoro celé tržiště. Michal Lence zkoušel otevřít pusu, ale ta byla v křeči. Tak musel násilím. Jazyk zapadlý naštěstí neměla. Jakmile pusu otevřela jeden místní ji do pusy strčil ananasový bonbon. Já ji posadil do stínu auta a začali jsme ji omývat hadrem s vodou v zátylku a na čele. Nakousl jsem ji pytlík s vodou a napojil jí. Na jeden zátah vypila všechno. To jsem u ní ještě neviděl. Najednou přišla k sobě a pořád se divila, co se kolem děje, proč je tu tolik lidí a všichni se na ni koukají. Později ji Michal pověděl, že ji vzkřísil svým mlékem lásky. Byla to dehydratace spojená s nedostatkem minerálů, a tím, že jsme už dost dlouho nejedli, přesně tak jak předpověděl Tony z Kamilova snu.

trh s fetišemKdyž se dala Lenka jakžtakž do kupy. Vzala si bonbon z hroznového cukru, aby do sebe dostala trochu energie. Jen co vypila další pytlík s vodou už tady bylo bush taxi, do kterého se nás tentokrát naskládalo 14 lidí plus jedna slepice, která Kamila pořád klovala do zátylku. Cestou jsme míjeli cyklisty, kteří vezli v košíku psy a jeli s nimi na porážku do další tím vyhlášené vesnice. Po chvilce jízdy jsme přestoupili do dalšího auta a jeli s ním na Beninsko-tožské hranice. Na beninské straně byli vojáci v pohodě. Za stolem seděli dva vojáci a my čtyři stáli naproti. Ten starší, tlustý byl strašně pomalý a druhý pořád spal a hlavu měl složenou na papírech na stole před námi. Vždy, když nám ten první tlustý chtěl dát nějaké papíry ohledně výstupu ze země musel kolegovi opatrně nazdvihnout hlavu a papíry vytáhnout. Druhý kolega se za chvíli sám vzbudil a znechuceně na nás koukal, kdo že ho to otravuje. Po chvilce znechucený výraz vzdal a pokračoval ve spánku dál v sedě.
Na tožských hranicích už to tak příjemné nebylo. Navíc se slunce dostalo přímo nad hlavu a začalo ostře pálit, takže jsme měli strach o Lenku, aby zase neomdlela, protože tempo tožškých vojáků bylo tak dvakrát pomalejší než beninských. Vzhledem k politické situaci v Togu vojáci odchytli Tonyho a dlouze a nepříjemně ho vyslýchali odkud nás zná a co má s námi společného, proč s námi jede do Toga.

trh s fetišemJen co jsme přejeli hranice, tak nás na prvních checkpointu zastavili další vojáci a chtěli 500CFA - prý na vodu. Když ho nedostanou, tak nám prý rozmontují auto a nás předvedou k výslechu. Nezbývalo nám nic než zaplatit. Šlo o nicotné peníze, ale bylo to nepříjemné. Konečně jsme dorazili do Kary, prvního většího města v Togu. Tony nás posadil do hospody a šel sehnat ubytování. Povídal, že tu má tři známe – syna prezidenta, prazidentova bodyguarda, a majitele jeho domu v Lomé. Tam, kde jsme čekali až skončí nepokoje v centru. Jsme vyprahlí a bez elánu. Dáváme si nějaká piva a limonády. Tony se vrací více jak za hodinu. Jak jsme si tipli nemá nic co sliboval. Jdeme podle Lonely planet do nejbližšího guesthousu. Já s Lenkou dostáváme pokoj s příslušenstvím, Michal s Kamilem a Tonym bez příslušenství. U nás v pokoji vaříme na tuhém lihu gulášovou polévku s nudlemi. První várku jedí Kamil s Michalem a moc jim to nejede. Když dají ochutnat Tonymu ten jim navíc sní všechny nudle a jim nechá pouze vodu. Druhou várku pro mě a Lenku ochucuji ještě dvěma kostkami masoxu a tentokrát je do dostatečně silné i pro Tonyho. Tony má ale ještě hlad, tak jde s klukama do hospody Já za nimi přicházím za chvilku, dám si jen jedno pivo, sodovku a jdeme si lehnout. Večer nám na pokoj Tony donáší ještě vodu a Lenka píše SMS svému kámošovi doktorovi do Čech o radu, co s její únavou.

Úterý 1.3.2005

Mešita LarabangaTony má dneska narozeniny. Michala s Kamilkem budí rapem. Pořád se směje a všem tvrdí, že je mu 32 let. Přitom však podle papírů je mu 30. Sám tomu nemůže uvěřit. Vstáváme brzo, protože na nás čeká řidič, který nás má odvést do národního parku Kara Togo. Bohužel když tam dojedeme, vrata jsou zavřená. Právě přilétá vrtulník, vyskakuje chlap s puškou a říká, že ke vstupu potřebujeme vládní povolení. Nemám náladu se zase s někým hádat a když nepomáhají ani peníze vzdáváme to. V parku toho k vidění asi stejně nic nebude. Tak zase nastupujeme do auta a jedeme zpět do Kary. Tony volal domů a zjistil, že v Lomé jsou již větší problémy, že vojáci začínají vyhledávat spřízněnce bývalého diktátora, tak chce jet z Kary domů. Na cestu domů do Lomé a za svoje služby od nás Tony dostává dvacet dolarů. Ještě před tím, než se rozloučíme nám Tony sežene za posledních 8000CFA auto, které nás dostane až na ghanské území. Poslední hromadná fotka. Loučíme se a nasedáme do auta. V osobáku, myslím, že to byl ford, je nás osm, čtyři černí vepředu a my čtyři bílí vzadu. Když to porovnám, máme oproti nim opravdoví luxus. Cesta na hranice trvá asi dvě hodiny. Těsně před hranicemi řidič zastaví a všichni se jdou vymočit, pak ale jakoby z ničeho nic vyndají šroubování a vymění poznávací značky na autě. Na tožské straně hranice končí asfalt. Pak už jen vede cesta plná hlubokého písku. V budce na tožské straně seděl takový stařík v uniformě, pořád se usmíval, byl tedy zase africky pomalý, ale příjemný a všechny bez problému pustil z Toga ven. Zato v budce na straně Ghany seděl nějaký civil s holkou co byla zmalovaná jako nějaká lehká děva a na hlavě měla čepici s nápisem I love Jesus. Mě Lenku a Kamila po vyplnění potřebných formulářů a kontrolou pasu neochotně pustil, jenže na Michala docela ostře vyjel, proč má v pase jiný podpis. Byl to podpis, kdy mu bylo 15 let a na formuláři taky jiný. Proč to tak je? Museli jsme se mu omluvit. Michal se podepsat znovu než byl spokojený a propustil i jeho. Zatímco jsme byli v imigrační budce, černá posádka našeho vozu i s našimi zavazadly na nás trpělivě čeká. Do nejbližší ghanské vesnice Tataliki je to ještě tak 10 kilometrů a po cestě není ani památky. Naše auto si těžce rozdírá podvozek, ani se nedivím, že ten týpek na imigračním byl tak protivnej. Byli jsme možná tento měsíc možná půlrok, první cizinci, kteří použili tento hraniční přechod, protože tahle oblast Ghany v okolí města Yendy je vyhlášená jako nebezpečná zóna. Už konzul v Ghaně nám důrazně nedoporučoval tuto oblast navštěvovat. V centru vesnice Tataliky, nás řidič vysazuje a ukazuje odkud můžeme chytnou další auto do Yendy. Bylo to místní „autobusové nádraží“. Tam se hned kamarádím s Moshim, je to syn bývalého místního policajta. Říká, že nejbližší náklaďák odtud odjíždí tak za 2-3 hodiny, máme tedy čas a hlavně žízeň a jdeme se do místní hospůdky občerstvit. Po vypití nějakých piv a limonád si jdeme s Moshim prohlédnou místní vesnici. Něco fotíme a místní dokonce, když vidí fotoaparát ihned rychle běží k nám a pózují na fotky. Ani za to nic nechtějí. Pokračujeme dál, kolem pána co šrotuje obilí až k místní škole, tam budíme obrovské pozdvižení všech odhadem tak 150 dětí. Okamžitě přerušujeme vyučování. Všichni se na nás běží podívat a všichni se chtějí vyfotit. Fotíme do to doby než přibíhá ředitel a ptá se, kdo nám dovolil přerušit vyučování a fotit jeho děti. Tak se s pomocí Moshiho omlouváme a jdeme navštívit jeho otce a matku. Po příchodu zpět na to autobusové nádraží, zjišťujeme, že žádné auto ještě nedorazilo. Přesto za 40000 cedi kupuji čtyři lístky a čekáme v hospodě. Za chvilku přijíždí nákladní auto, na jehož korbě jsou dvě dřevěné lavice a železná konstrukce, na niž se během cesty přivazují zavazadla a různé věci, které se na korbu nevejdou. Z Tataliky nás odjíždí dvanáct, všichni sedí v pohodě na lavicích. Jedeme po polní cestě plné výmolů a venku je strašné vedro. Cestou k nám přistupují další a další lidé, kteří si navazují svůj majetek na kostru auta. Dokonce i cyklistu, kterého jsme cestou přibrali, si kolo přivazuje na kostru. Po asi hodinové jízdě se už na korbě mačkáme a lidé si sedají přes sebe na zem. Ženy kojí za jízdy přímo na korbě. Na další zastávce nastoupila pouze jedna ženská, která jela do Yendy na trh a s sebou měla asi 150 hliněných hrnců a nádob. Když se to všechno naskládalo na korbu, já s Michalem a za chvilku i Kamil, jsme museli sednou nahoru na konstrukci. Co chvíli jsme se museli uhýbat větvím, které se nás snažily strhnout z výšky na zem. Náš náklaďák pořád houkal, aby odehnal stádečka ovcí pořád pobíhajících sem a tam. Jedno stádečko však bylo bohužel vytrvalejší než ostatní tak jím náš šofér prostě projel a pod pneumatikami zůstali tři krvavé fleky. My ze shora slyšeli pouze jemné křupnutí. Nikdo si toho však nevšímal. Asi je to tu normální. V naší výšce asi čtyři metry nad zemí se auto pořádně naklánělo ze strany na stranu a museli jsme se pevně držet, abychom nespadli dolů. Další nepříjemností byly proti jedoucí auta, protože za sebou vždycky zvířila velké množství prachu a dýchat se dalo pouze přes trička natažená přes hlavu. Těsně před Yendy na police checkpointu, mě policajti nakázali abych slezl a sednul si na prdel k ostatním ženským. Prej, že je to pro bílý nebezpečný, jezdit jako domorodec na rámu vysoko nad zemí. Nezbylo mi nic jiného. Michal si sednul na mě a u všech to vyvolalo záchvat smíchu, ale opravdu už nebylo místo kam si sednou, protože všude byly hrnce. Naštěstí za pět minut jsme stáli na „autobusáku“ v Yendi.
Larabanga - kluciHned z korby auta skáčeme do taxíku a řítíme se na Tamale station. Jen co tam dorazíme okamžitě kupujeme lístky do Tamale, nastupujeme já dostávám zase prominentní místo vedle řidiče a okamžitě vyrážíme dál. Jedeme něčím, mezi autobusem a tatrou. Má to označení TATA. Kamil seděl na motoru a Lenka s Michalem vzadu. Do Tamale jsme dorazili už za úplné tmy. Kolikrát nás to ještě asi čeká, hledat nocleh v neznámém městě a za tmy. Všichni jsme byli totálně vyprahnutý, protože v tom spěchu jsme si ani nestihli koupit žádné tekutiny. Řidič autobusotatry mi pomohl sehnat taxíka, přeházeli jsme batohy do auta a jeli podle Lonely Planet do Christian guesthouse. Tam však bylo plno. Taxíkem se vracíme kousek zpět do Marcus guesthouse, je to vzadu mezi barabiznama, musíme přeskakovat louže a výkaly z domků okolo. Je to 2 minuty od hlavní cesty. Chtějí 20000 cedi za pěkný pokoj, jen záchody, jsou špinavé a sprcha netekla. Vyfasovali jsme kýble vody a ukázaly nám sudy s divnou tekutinou. Po vyčerpávajícím dnu pánbůh zaplať. Po celodenním cestování jsme byli všichni totálně červený od prachu. Osobně jsem už padal na hubu žízní. Poprosil jsem kluka, co dělal na recepci, jestli by nám prodal vodu. Ale on povídal, že žádnou nemá. Šel s námi na místní benzínku, kde pití měli. Koupili jsme tedy 12 pytlíků s vodou (6litrů), sprite a okamžitě jsme to vypili. Na ubytovně jsme ze sebe postupně smyli nejhrubší špínu. Kamil nevydržel s nervama a nadával úplně na všechno. K večeři jsme si uvařili francouzskou polévku s nudlemi a snažili Michalovi proříznout bouli na noze, protože se mu zapálila a asi dvakrát zvětšila. Po třech marných pokusech jsme to vzdali. Zasypali jsme to antiseptikem a obvázali. Po jídle jsem byl pořád strašně vysušenej a poslal jsem Kamila s Lenkou pro další vodu. Když to přinesli, sám jsem vypil dva litry a konečně pod větrákem usnul.

Středa 2.3.2005

Škola v severní GhaněRáno všichni vypadali že znovu dobyli síly a provedli jsme osvěžující hygienu. Protože jsme už neměli cedi, tak jsem se už včera domlouval s klukem z recepce, že mu zaplatím dneska až něco rozměníme. Kluk šel ráno s námi. Vzali jsme taxíka a kluk navigoval šoféra až ke směnárně. Měníme sto euro. Po rozměnění peněz nám šel kluk ukázat nějakou restauraci, protože všichni máme hlad jako vlci a včera jsem všem a hlavně Kamilovi slíbil nějaké pořádné jídlo. Restaurace byla v areálu STC (největší přepravní firma). Dáváme si kuře s rýží a rýži bez kuřete. Já s Lenkou se jdu porozhlédnout okolo a napsat maila domů. Bohužel bez úspěchu. Ve všech internet kafích mi hlásí net mimo provoz, protože v celém městě nefunguje síť. Vracíme se tedy ke klukům do restaurace a popíjíme kolu. Hned vedle státní STC je bus station kam se jdeme zeptat na autobus do národního parku Mole. Kupujeme lístky za 16000 na osobu a jelikož autobus má odjíždět až ve 13.30 máme skoro tři hodiny čas. Vracíme se do čekárny STC, kde mají pod střechou větráky a usedáme na lavičky a odpočíváme. Michal spí na lavici, hned vedle spí nějaký unavený černoch a výborně se doplňovali v tom kdo zaujme pohodlnější pozici. Když nastal čas odjezdu jdeme na bus station a snažím se zjistit jaký autobus a odkud do toho národního parku vlastně jede. Stálo to hodně nervů a sil než jsem to konečně zjistil. Předbíháme všechny černochy a usazujeme se na číslované sedačky. Asi po 4 hodinách uspávající cesty dorážíme do Damanga. Tam máme asi dvě hodiny pauzu. Vystupujeme z autobusu a procházíme se po Damongu. Čekáme, kdy autobus bude pokračovat dál. Kluci z Larabangy, což je kousek před Mole, říkají, že v Mole v hotelu je všechno již obsazené a na nás drahé. Rozhodujeme se tedy, že dneska přespíme v Larabanze. Ta je asi ještě hodinu jízdy autobusem a je tam zároveň nejstarší mešita v západní Africe. Larabanga má asi 4000 ortodoxních muslimů. Kluci nám ukazují místní „penzionek“, jehož majitele jsme odmítli již v Damangu, když se nám nabízel, že nás do Larabangy doveze. Každej někdy udělá chybu. Přestože Larabanga je 100% muslimská, já s Lenkou dostáváme společný pokoj čtvercového půdorysu v jehož jednom rohu je odpadní díra a stojí tam vědro se špinavou vodou. To je sprcha a možná i záchod v jednom. Michal i Kamil každý dostávají svůj pokoj, protože je nepřípustné, aby spali na jedné posteli. To se Kamilovi nelíbí a tajně leze k Michalovi ještě před tím, než se jdeme najíst do místní hospůdky. Dáváme si rýži s dvěma kusy antilopího masa. Na zítra domlouvám, že do národního parku Mole, který je asi šest kilometrů vzdálený, pojedeme na kolech. Nájem kola stojí 10000 cedi za kolo. Ještě v noci mě budí místní kluci a ukazují kola na kterých zítra pojedeme a prosí mě o peníze na nový kopačák. Jdu tedy k Michalovi do pokoje, kde s Kamilem mastí karty o peníze. Peníze jim beru a dávám klukům.
S Lenkou zkoumáme noční stolky. V jednom z nich nacházíme rodinné fotky z černošské svatby a ve druhém stolku knihu hostů. Nacházíme tam i dvě česká jména – byli tu asi dva měsíce před námi. Po dnešku jsem po dlouhém kodrcání autobusy dost utahanej a pod vánkem z jednoho funkčního větráku usínám. Zítřejší budíček je domluven na 5 ráno.





[Akt. známka: 1,17 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5

Známkování jako ve škole

Sdílet na Facebooku | | |

Celý článek | Autor: Jan Rozvoral | Počet komentářů: 33 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek | Zdroj: Jan Rozvoral

  Hlavní menu

  Pro cestovatele

DOVOLENÁ

- Zájezdy do Afriky

LETENKY

Převody měn
Očkování
Pronájem aut pro region jižní Afriky od Europcar.co.za

  Galerie
Astrild černohrdlý
Astrild černohrdlý - Ortygospiza atricollis
zobrazení: 4819
známka: 2.00

  Vyhledávání
Custom Search

  Personalizace
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

  Poslední komentáře
  • Rychlé a spolehlivé půjčky:
    "Ahoj, Jaké jsou vaše finanční potřeby? Požádejte o všechny druhy úvěrů s úrokovou sazbou 2%. Pot . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Bezplatná půjčka, která odpovídá vašemu rozpočtu.:
    "Ahoj, Zde je nabídka úvěru pro vás? Jsme legitimní a garantujeme družstevní záložny a poskytují . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci!:
    "Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci! Jste v současné situaci v potížích nebo vás hrozí v . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Dostal jsem půjčku 500.000 Kč.:
    "Dobrí prátelé. Potrebujete ješte pujcku? Jmenuji se Daniela a chci, abyste vedeli, že senátor Walter . . . " (Podvod století nebo zlatý důl)
  • Další hodnotný článek k tématu:
    " Respekt; Kvíz pro pokročilé: Jak zastavit migraci z Afriky? " (Africká migrace do Evropy)

  •   Partnerské servery
    ZANZIBAR | Ligurie
    active24
    Autoatlas | Fotografie | Dárky

    Přidejte si naši stránku k oblíbeným (CTRL+D)
    Upozornění! Zde zveřejněné články a fotografie jsou vlastnictvím autorů. Pro studijní účely jsou však při uvedení autora volně využitelné.
    © Afrika online.cz 2001 - 2013.

    Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS.
    RSS - článků Atom 0.3 - články RSS - diskuzní fórum

    CC