Funguje zde moderní ekonomika, která umožňuje zhruba 10% převážně bílých obyvatel žít na velmi nadstandardní úrovni a asi 20% na standardní životní úrovni. Protipólem této úspěšné části Namibie je 50 až 60% obyvatel, kteří výhod ekonomiky využít nemohou či neumí, žijí v chudobě a jsou nezaměstnaní. Tato chudá většina má k dispozici na den cca 1 až 2 USD, (což nevystačí ani na balíček toustového chleba a mléko), a minimální možnost uživit se mimo omezený formální pracovní trh. Předchozí generace byly kolonisty připraveny o svoje tradiční způsoby obživy – stáda skotu jim byla zabavena a pastviny zabrány. Černošští obyvatelé Namibie byli za apartheidu omezováni i v přístupu ke vzdělání a tak jim chybí i potřebné vzdělání, se kterým by se mohli pustit do podnikání nebo dostat dobrou práci.
Na konci roku 2001 však svitla naděje alespoň pro některé. Nevládním organizacím se totiž poprvé otevřela možnost spustit na africkém kontinentě rozvojové projekty z peněz oficiální rozvojové pomoci české vlády. Ačkoliv patří Namibie mezi nejvyspělejší africké země, rozhodl se Člověk v tísni působit právě tam. Jedná se totiž o stát, který patří k zemím nejvíce zasaženým pandemií HIV/AIDS. Hlavními problémy většiny těchto obyvatel jsou nezaměstnanost a chudoba. Sami nemocní neuvádějí jako svůj hlavní problém nemoc, ale fakt, že nemají práci, a tudíž žádný příjem.
Práce v chráněné dílně, která se nachází ve slumu Tseiblaagte na okraji města Keetmashoop, živí 20 – 50 lidí, především chudých žen. Množství lidí, které dílna může zaměstnat, závisí na velikosti zakázek. Vyšívání, výroba ozdob z korálků a pštrosích skořápek, výroba panenek z textilu – to vše patří k tradicím kmene Namů a Křováků, žijících v polopoušti, které jsou v dílně udržovány i dnes.
Dílna se snaží vytvářet prostor pro rozvoj těchto tradičních řemesel a dovedností, které postupně upadají v zapomnění. Zároveň umožňuje chudým lidem ze slumu Tseiblaagte, kde nezaměstnanost dosahuje asi 90%, vydělat si peníze na živobytí pro sebe a své rodiny. Plat jim umožňuje zaplatit za pitnou vodu, školné pro děti, nebo například sunar.
Krom finanční pomoci na pokrytí provozních nákladů poskytl Člověk v tísni také pomoc v oblasti získávání grantů, marketingu nebo v ekonomickém a personálním řízení.
Po deseti letech prochází projekt transformací. Dílna získala podporu místních úřadů (navštívil ji i premiér) a namibijská vláda se po dlouhých jednáních zavázala, že přestane školní uniformy, které v Namibii nosí prakticky každý školák, dovážet z Číny a začne je odebírat od místních firem. Dílna Karas Huisen Crafts by se tak mohla stát dodavatelem školních uniforem pro jih Namibie a stát se tak nezávislou na podpoře svých zakladatelů.
Za deset let fungování chráněnou dílnou prošly desítky zaměstnanců. Někteří z nich našli později místo na nechráněném trhu práce, jiní si založili vlastní malé podnikání a nabyté dovednosti využívají při šití nebo výrobě šperků na vlastní pěst. Dílna Karas Huisen Crafts tak pomáhá svým zaměstnancům, aby si mohli pomoci sami, k čemuž by měly směřovat všechny projekty rozvojové pomoci.