Vejcožrout africký (Dasypeltis scabra)

Autor: Vladimír Zikán <zikan(at)afrikaonline.cz>, Téma: Fauna, Vydáno dne: 24. 09. 2013

jak již název napovídá potravní specializací tohoto rodu úžovkovitých hadů je pojídání ptačích vajec, k čemuž má přizpůsobenou anatomii i způsob života.

mapka vejcožrout 1 mapka vejcožrout 2

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Reptilia (plazi)
Podtřída: Amniota (blanatí)
Řád: Squamata (šupinatí)
Podřád: Serpentes (hadi)
Čeleď: Colubridae (užovkovití)
Podčeleď: Colubrinae (pravé užovky)
Rod: Dasypeltis (vejcožrout)
Druh: Dasypeltis scabra (vejcožrout africký)




Rod Dasypeltis je v Africe endemický a poměrně široce rozšířený, obývající krom deštného pralesa, vysokohorských pásem a aridních oblastí, prakticky celou subsaharskou Afriku v jedenácti druzích.

Svou obdobu mají afričtí vejcožrouti i v Asii, a sice v druhu Elachistodon westermanni - vejcožroutu indickém.

Vejcožrouti jsou pro člověka neškodní hadi. Nejsou jedovatí a nemají zuby, které by jim bránili v polykání ptačích vajíček. Jejich zbarvení je značně variabilní v závislosti na daném druhu a lokalitě výskytu. Proto dále budu popisovat jen nejrozšířenější a nejznámější druh, vejcožrouta afrického.

Tento druh hada dorůstá do velikosti mezi 50 až 90cm. Dorsální část je šedá, s tmavým, olivově zeleným příčným klikatým pruhováním. Ventrální partie jsou s krémově žlutým nádechem a většinou tmavě černým řídkým krupičkováním. Svým zbarvením může být na severu Afriky zaměněn za zmiji paví ( Echis carinatus), nebo v subsaharské Africe s pazmijí vejcorodou ( Causus rhombeatus).

vejcožrout rezavý Vejcožrout africký
vejcožrout africký  po jídle

Obrázky: Vejcožrout africký - Dasypeltis scabra - (autor: Mike Richardson and Sarah Winch), vejcožrout africký po jídle (autor: Mond76), vejcožrout rezavý - Dasypeltis medici.

Žije spíše pozemním způsobem, až na okamžiky, kdy za se za potravou vydá k ptačím hnízdům na větvích stromů. Má dokonale vyvinutý čich, který mu umožňuje rozpoznat vývojové stádium vejce, zda je vhodné ke konzumaci, či zda je již zárodek příliš vyvinutý a není proto vhodný ke konzumaci. Ústa mají na okraji zhrublý povrch, podobný vzoru na prstech, napomáhající uchopení vajec při polykání. Vnitřek dutiny ústní je navíc vystlán lepkavým epitelem. Pojídání vajec jsou uzpůsobeny i obratle, kdy vejcožrout polkne celé vejce tak,aby jej vzpříčil proti pevné překážce, kterou tvoří 28. a 30. obratel. 22. až 28. obratel prořízne skořápku, čemuž had napomáhá krouživými pohyby tělem. Obsah vajíčka pokračuje dál trávícím ústrojím, kdežto skořápka je regurtirací vyloučena.

Při obraně tře boky o sebe a vydává tím skřiplavý zvuk, podobný jenž vydávají některé africké zmije. Dalším zajímavým obranným mechanismem je, že dokáže lehce roztáhnout od sebe, některé krční obratle, čímž může imitovat malou kobru.
Vejcožrouti jsou vejcorodí. Samice snese časně z jara 5-25 vajec, z kterých se po inkubační době vylíhnou mláďata o velikosti 21-24cm dlouhá. O rozmnožování toho není moc známo, jelikož většina (pravděpodobně všechny) exemplářů pochází z odchytů z volné přírody.
V domácím chovu bývají vejcožrouti uměle dokrmováni vpravením obsahu vejce injekční stříkačkou do hrdla. Pro hada je to velice stresující zákrok a proto se doporučuje až při delším hladovění. Ve volné přírodě hadi loví vejce v období hnízdění ptáků a pak po zbytek roku spočívají ve stavu hybernace, proto je těžké se s nimi mimo jaro setkat. Velikost pojídaných vajec odpovídá velikosti hada, avšak ani dospělí vejcožrouti nepojídají větší vejce než má například křepelka. Většinou vybírají hnízda snovačům, frankolínům, leskoptvím, vrabcům a zpěvným ptáčkům velikosti sýkorky.
V rámci IUCN je řazen vejcožrout na nejnižší stupeň ohrožení. Největší hrozbu pro něj představuje ztráta původní lokality a úbytek hnízd.