EGYPT - Jebel Uweinat

Autor: Vladimír Zikán <zikan(at)afrikaonline.cz>, Téma: Prostředí, Zdroj: Photos: NASA (1,2,3); Gruban (4); V.Z. (map), Vydáno dne: 18. 04. 2013

Když jsem se občas stavil u Míry v práci, mohl jsem si vyslechnout od jeho kolegy vyprávění o pobytu v Libyi. Vyprávěl o geologické rozmanitosti severu Sahary a o tom, jak se jim párkrát stalo že zapršelo, a wádí se za hřmění tekoucí vody zaplnily vodou. To byl okamžik, který naprosto proměnil krajinu, kdy poušť rozkvetla. Tento okamžik je vzácný a trvá jen krátce, než vše spálí sucho a žár. Zmiňoval se i o oázách a ostrovech vegetace, skrytých v nehostinné poušti. Jedním z těchto míst byl i Jebel Uweinat.

Jebel Uweinat z vesmíru

Představuje nejvyšší bod Libyjské pouště a jeden z vegetačních mezníků Sahary. Samotné jméno pohoří bývá vyslovováno jako Jabal, Gebel, Djebel Al Awaynat, Auenat, Ouenat, Ouinat, Owainat, Oweinat, Uwaynat, Uweinat, Uwenat, Uweynat...atd. Pohoří dává jméno i poušti Uweinat, která je na severovýchod a regionu ve stejném místě. Narozdíl od Velkého písečného moře na severu, je tato oblast posetá krátery a skalními útvary. Jedná se o hraniční pohoří mezi Egyptem, Libyí a Súdánem. Východní strana pohoří je tvořena pískovcem, kdežto západní intruzívní žulou, jakožto pozůstatkem někdejší vulkanické činnosti, která zapříčinila vznik tohoto pohoří. Její výška 1934m nad mořem postačuje k tomu, aby ovlivnila pasátové mračna a občas zde zapršelo. Poslední větší déšť zde byl v roce 1998 a nemusí zde 10-15 let pršet, jinak zde také pršelo v roce 2005 a 2007. I to málo srážek však stáčí k udržení vegetace ve stylu suché savany, kde se lze setkat i se zvířaty. Jsou zde i dva nevysychající prameny. Pískovcové podloží funguje jako aquifer, kterým jsou obzvláště po deštích napájené okolní prameny. Celkem jich je tu osm. Patrně je však jen otázkou času, kdy poslední stín severoafrické savany padne, jelikož v období 10 000 let p.n.l., kdy bylo údolí Nilu bažinaté, byla tato oblast s příznivými podmínkami hojně obývána. O tom ostatně svědčí skalní malby i archeologické nálezy. Až do 30. let minulého století zde trvale žili lidé. Nyní je tato oblast nejsušším místem na Zemi. Do zelených údolí chodí i dnes pást dobytek lidé z oázy Kufra.

Rozvetlé wádí po dešti pro Ajnu Akáciový lesík u Karkur Talh
















Obrázky: Akácie rostoucí ve wádí Karkur Talh a rozkvetlé wádí po dešti v roce 2007; Autor: NASA.


Role v pouštním ekosystému

Význam pohoří v rámci Sahary lze sledovat na jiných pohořích v Sahaře, kde zatím nepanuje tak suché klima. Například v pohoří Air, které ačkoliv je sevřeno pouští, disponuje v údolích i vodními plochami. Díky nim a vlhkosti zde ve vegetaci lze nalézt antilopky, damany, chameleóny, ale i dravce jako jsou psy hyenovití nebo izolovaná populace krokodýla nilského. Stejně jako na Uweinatu i tady se vyskytuje Adax. Pohoří Tibesti je již v podobném klimatickém stavu jako Uweinat, proto jsou zde již jen zbytky vegetace a kdysi bohatá fauna, nyní výrazně řídne. Dalším příkladem by mohly být alžírské hory Ahaggar a Tassili. Fauna až na krokodýly je podobná jako v nigerském pohoří Air, ale flóra obsahuje několik vzácných druhů, jako je například saharský cypřiš Cupressus dupreziana nebo saharský druh myrty.
Z hlediska flóry a fauny jsou tyto pohoří zajímavé, jelikož se zde již po několik tisíciletí rostlinné i živočišné druhy vyvíjí izolovaně, podobně jako na ostrovech, ale mohou nabízet i obraz původní druhové skladby a rozmanitosti zelené Sahary. Ve všech zmíněných pohořích doplňují střípky někdejší divočiny také prehistorické malby z období neolitu, ale i paleolitu, kdy pohoří poskytovali útočiště jak lidem, tak zvěři. Tím je Uweinat zároveň cennou pokladnicí pro archeology.

Cypřiš saharský

Obrázek: Saharský cypřiš (Cupressus dupreziana) v pohoří Tassili; Autor: Gruban.


Objevování pohoří Jebel Uweinat

Poloha pohoří zůstávala až do roku 1923 západnímu světu utajena. V příbězích bylo sice pohoří zmiňováno podobně jako oáza Kufra v Libyi, nebo doposavad neobjevená Zerzura (Ztracená oáza), ale pro svou odlehlost a polohu za Velkým písečným mořem byl průzkum této oblasti prakticky nemožný. Až po objevení oázy Kufra vzdálené od Uweinatu vzdušnou čarou kolem 300km, bylo možné se k pohoří přiblížit. Tuto výpravu z Kufry podnikl v roce 1923 Ahmed Hassanein na velbloudech. Další průzkum provedl Princ Kamal el Dine Hussein, syn egyptského sultána, ze severovýchodu přes Gilf Kebir. O následné zmapování této oblasti se zasloužili Britové Patrick Andrew Clayton a Ralph Alger Bagnold, jeden ze zakladatelů LRDG, a maďarský šlechtic László Almasy. Jejich trochu upravený příběh byl zpracován do filmu Anglický pacient, díky kterému vešel Uweinat lehce v patrnost, jelikož se poblíž nachází Jeskyně plavců, která je v Gilf Kebiru

Bližší popis pohoří Jebel Uweinat

Východní část masivu Uweinat je zajímavá i pro paleontology, jelikož se ve zdejších sedimentech nachází spousta zkamenělin, typických pro Afriku v období prekambria. Celý masiv by pak šel rozdělit do několika částí:

Jebel Uweinat a Gilf Kebir

Obrázek: Mapa N.P. Jebel Uweinat a Gilf Kebir.


Cíl výpravy - Jebel Uweinat

Pokud se někdo vydá k pohoří Uweinatu, expedice do této oblasti pořádá několik společnosti, které jdou snadno kontaktovat pomocí internetu, měl by zvážit, co chce vidět. Masiv je rozdělen do území tří států a přechod mezi lokalitami je tím komplikovaný a zakázaný. Nejdostupnější je Uweinat z Libye, kde se nachází většina zajímavých lokalit. Zbytek archeologických lokalit se nachází na území Súdánu. Pro výstup na vrchol hory je asi nejvhodnější přijet z Libye nebo z Egypta, kde absenci množství prehistorických maleb nahradí plošina Gilf Kebir, přes kterou se nyní jezdí, jelikož kratší jižní trasa vede skrze zaminované území a potom, co zde v roce 2003 najelo jedno z expedičních vozidel na minu, je velice komplikované získat povolení na průjezd. Výstup na vrchol Uweinatu trvá asi 16 hodin a z jednoho ze dvou vrcholů se otvírají úžasné pohledy na okolní poušť.