Africké nemoci aneb kde aktivní uhlí nepomáhá.

Autor: Karel Koreš <kores(at)afrikaonline.cz>, Téma: Lidé, Zdroj: Karel Koreš, Vydáno dne: 26. 07. 2012

Omlouvám se mým věrným čtenářům, že část tohohle příběhu je opsaná z článku “Na vršíčku v Africe”. Jedna moje známá paní novinářka, teď učitelka španělštiny (zdravím tě Adélo) mi řekla, že zmínka o vzteklině do té povídky nepatří, že je to odbočka, která narušuje spád příběhu. Souhlas. A protože chci všechny příběhy vydat knižně, musel jsem kvůli téhle připomínce napsat nový příběh, tentokrát o nemocích, protože mi bylo líto příběh o opičce jen tak vyhodit. Vy, co to už znáte, tak to tam dole prostě přeskočte.

Tímhle článkem bych chtěl projevit uznání a vzdát úctu všem lékařům, kteří v Africe pracují v podmínkách velice vzdálených od vyleštěných a antiseptických klinik v Evropě a s platy hluboko pod „děkujeme - odcházíme“.

V Africe jsem se většinou potkal s lékaři, kteří pomáhají opravdu tak, jak jim to již 400 let před Kristem přikázal Hyppokratés. O jednom takovém lékaři jsem se už zmínil, ano zásadový Mike v povídce o panu Mashimangovi. Teď vám tedy povím o Bertovi. Pocházel z velmi bohaté německé rodiny, ale tatínek mu řekl, že by měl Bert napřed, než mu koupí tu kliniku, že by měl napřed do světa na zkušenou. Bert na to, že ano, ale když na zkušenou, tak zkoušet. Přes DED (Deutscher Entwicklungsdienst), tedy prakticky jako dobrovolník s minimálním platem a s nárokem na jednu letenku jednou za dva roky, si sehnal místo všeobecného lékaře na malé klinice v Pangani, kterou tam opravila jiná německá organizace v rámci jednoho rozvojového programu. Byl tam jediný lékař a s ním jenom pár místních sester a uklízeček, protože všichni místní lékaři chtěli pracovat v Evropě, v horším případě v Dar es Salámu. A navíc, co by dělal lékař v nemocnici, když tam chyběly nejen léky ale i prostěradla. Bert se ale nedal a domluvil se s tím rozvojovým programem, aby mu poslali nějaké léky a ostatní lékařský materiál. Poslali, dokonce i povlečení přidali. Když kontejner přijel, vzal si Bert jen ty nejnutnější léky do ambulance a ostatní věci nechal uklidit do skladu a věnoval se své činnosti lékaře. Neměl žádné zkušenosti, přišel rovnou ze školy, ale nechtěl se v Africe učit na Afričanech, chtěl opravdu pomáhat. A tak když měl volno, jezdil do nemocnice do Tangy mezi tamější lékaře a zdarma pomáhal a učil se u zkušenějších.

Nemocnice v Tanze byla také zoufale vybavená a s léky to bylo to samé jako v Pangani. Pro ilustraci - měli tam jenom dva páry operačních rukavic, které po každé operaci umyli a sušili před operačním sálem. Když to lékař Bert zjistil, utíkal do nejbližší lékárny. Jaké bylo jeho překvapení, když operační rukavice měli. A pak nastal šok, když zjistil, že to jsou ty rukavice, které dostal z Německa a které před týdnem dal do skladu v jeho nemocnici. Navíc v té lékárně za ně chtěli dvojnásobek ceny co v Německu. Normální člověk by šel na policii a žádal vysvětlení. Ne tak Bert - oni přeci ty rukavice i ostatní léky potřebují, jinak by je jistě neukradli - to byl jeho závěr. Někdy si říkám, že charita je na škodu stejně jako krádež!

Bert si koupil letenku, v Německu naplnil dva kufry léky a materiálem pro tu svoji nemocnici. Jenže za měsíc to bylo zase ukradené. A tak Bert jezdil a kupoval a kupoval a kupoval... . Jednou přijel a povídá: Představ si Karl, že táta mi koupil kliniku, myslíš, že to zvládnu? Nezvládneš, Berte, leda bys tam měl nad sebou nějakého finančního Kerbera. Ale i bez toho hlídače asi tvýmu tatínkovi vyjde levněji koupit a financovat ti tvoji kliniku v Německu, než financovat státní nemocnici v Pangani... .

Pojďme k nemocem. O ebole jsem se už zmínil (Příběh “Jak jsem přechodil ebolu aneb za hrst diamantů”), co takhle vzteklina?

Zřídil jsem v komplexu kanceláří v Tanze computer room, dle mého názoru nejbezpečnější místo v Africe. Na deseti metrech od kanceláře do auta mě jeden den před Velikonocemi stihla pokousat opička Blue Vervet. V období dešťů se opice přicházejí do města schovat a tahle jedna měla zrovna vzteklinu. Zkuste hledat vakcínu proti vzteklině v místech, kde občas nejde proud a vakcína se musí udržovat při teplotě 4°C. Jak říkal jeden lékař v místní nemocnici – škoda, že vás nekousl had, nějaké hadí sérum bychom tu snad našli, ale opice? Na vzteklinu se bohužel umírá, a vy, máte pane už jenom pět dní na to, abyste to sérum dostal, jinak určitě zemřete. Tak jsem sháněl po všech čertech, zejména po ambasádách, protože v místních nemocnicích nebyla šance. Němci řekli, bohužel, nemáme, ale odtransportujeme tě do Frankfurtu, kde na tebe bude čekat sanitka na letišti. Příští letadlo ale letí až za čtyři dny, a to je poslední den, kdy bys měl vakcínu dostat, jinak zemřeš. Francouzové řekli, můžeme tu vakcínu dovézt z Pasteurova ústavu v Paříži, ale dřív jak za týden to nestihneme a za čtyři dny už bude pozdě – zkuste to u Američanů, ti jsou obvykle dobře vybaveni. Na americké ambasádě si pro mě udělal čas jejich medical adviser. „Ano, mám tu vakcínu, říká, ale jaká je Vaše národnost?” “Proboha co má co společného moje národnost s tím, že potřebuji lék”, nestačil jsem se divit. Adviser začal couvat a povídá: „Víte, ona je ta vakcína strašně drahá, tak jenom jestli na ni máte”. „Mám dost peněz, a navíc i pojištění v Německu, protože pracuji pro německou firmu”. „Tak tedy požádejte německého velvyslance, ať mi zavolá” ukončil hovor americký lékař.

Seděl jsem v kanceláři německého velvyslance a poslouchal, jak telefonuje americkému kolegovi. Telefon byl přepnut na hlasitý příjem, a tak jsem mohl slyšet, co si mezi sebou oba pánové říkají. Americky velvyslanec řekl, že není v jeho kompetenci přikazovat něco lékařskému poradci, od toho je to poradce, aby věděl, co se správně dělá a co ne. Ale že se přimluví, ať čekáme, že nás přepojí. Seděl jsem tam jak obviněný u hrdelního soudu, čekajíce na rozsudek. Máte–li už čtyři dny v sobě virus vztekliny a zbývají vám tři dny, jistě si to umíte představit. Po chvilce se ozval mě již známý hlas lékařského poradce: “Mám tu bohužel jenom jednu dávku, a potřebuji ji pro naše lidi. Ale dám vám radu – jestli ten váš člověk nebude mít zajištěnou příslušnou léčbu do tří dnů, tak určitě zemře” a zavěsil. Německý velvyslanec k tomu dodal – neobávejte se, ještě jsem nevyčerpal svoje možnosti. Z Nairobi pak přiletělo letadlo speciálně vypravené pro tuhle moji vakcínu. Byla uskladněná v malém chladicím kontejneru a injekci mi píchl německý lékař pan Weiss a dodal – no vidíš, to bylo nějakého spěchu, a teď máš ještě celý den k dobru. V německé komunitě mi pak ještě nějakou dobu přezdívali Affenbiss.

Co by to bylo za článek o afrických nemocech, kdyby tam nebyla malárie, že ano. Já už po těch asi patnácti záchvatech ani nepotřebuji tlustou kapku. Suchá a napnutá kůže, bolesti kloubů, zvracení a průjem a horečka taková, že se stavím i na uši (ten příměr je hloupý, já vím, ale nenapadá mě nic lepšího, co by tu hrůzu vyjádřilo, zejména když si představíte, že při té malárii musíte pořád sedět na záchodě, a teď k tomu ta stojka na uších…). Vaším úkolem v této situaci je neomdlít, a mít v hlavě neustále zafixovanou jednu myšlenku - zavodnit se, aby vám nehrozila smrtelná dehydratace. Hlavně na tu umírají africké děti a mohlo by se to stát i vám. Dehydratační sůl a antimalarika se dají v Africe koupit všude a pijte co nejvíc, případné škody vyléčíte později, teď vám jde o život.

Ale co když mám teplotu a kolem jen buš a laboratoř 50 km daleko? Nezbývá nic jiného, než slepá diagnóza, jak to dělají prakticky v každé nemocnici v Nigérii. Ať už tam přijdete s jakoukoliv nemocí, když to zrovna není zlomená noha, tak vám oznámí, že máte malárii a tyfoidní horečku a dají vám antimalarika a širokopásmová antibiotika. Vozte každopádně alespoň jedno balení od každého, pokud jste víc než 24 hodin vzdáleni od civilizace, ale vždycky těch prvních dvacet čtyři hodiny počkejte, třeba se to spraví aspirinem. Když už se tedy musím léčit, vozím sebou pro každý případ krabičku Lariamu a Sumamedu, ale vy se napřed domluvte s vaším doktorem.

A co profilaxe, tedy chránit se před malárii už předem? Dlouhodobé používání antimalarik má jednak nepříznivý vliv na zdraví a jednak u lehčího průběhu může potlačit příznaky a malárie se může zanedbat. Jestli tedy jedete do malarické oblasti na tři měsíce a nechcete z toho týden proležet v horečkách, užívejte lék na prevenci. Jestli ale jedete na třicet let, tak nějaký ten týden v posteli vás už nezabije.

Tak jak je to s tím černým uhlím, co ho v nadpisu inzerujete, pane Koreš? Vozte ho sebou, protože průjem je ta nejčastější nemoc v Africe, ale rozhodně se na to uhlí v kritické situaci nespoléhejte, protože nezabírá okamžitě. Když jsem byl na vojně, tak v kasárnách se jedna rota nakazila salmonelou. Vojenský felčar nasadil živočišné uhlí a ještě jakýsi lék, na který si už nevzpomínám. Teoreticky měl ten lék zabrat do tří dnů (a taky zabral), ale velitel se rozhodnul, že rota musí druhý den nastoupit stůj co stůj, alespoň na cimrách a třeba i v pyžamu, vždyť jsou nacpaní živočišným uhlím, tak co. V té době se v těch kasárnách přidělovala pyžama v oranžové barvě, takže vojáci vypadali každý večer jako zájemci o účast na Pride Parade. Byl tam takový předpis, že se v kasárnách mění pyžama jednou týdně, a takový předpis na vojně, to je rozkaz! A tak tedy salmonelisti nastoupili v tom týden starém nočním úboru, a navíc nebyli ještě zdaleka vyléčení a někteří se holt neudrželi. Na nástupu to tedy rozhodně nevypadalo jako příprava na duhový pochod, ale díky těm dávkám aktivního uhlí vojáci vypadali spíš jako teplí horníci, co zrovna vylezli z šachty (proboha, nemám nic proti homosexuálům, abyste mě neobviňovali z homofobie, a proti horníkům nemám už vůbec nic). Tak to vidíš, Adélo, stejně jsem se odbočce nevyhnul.

Dobře, já k tomu tedy přidám i moji zkušenost, když jinak nedáte. Ne že bych se s tím chlubil, přeci jenom to snižuje pocit důležitosti, když se člověk na břehu řeky Niger podělá. Ale já v mém věku už nemám potřebu si na něco hrát. Jel jsem se svým týmem z Tombuktu do Mopti, povodeň už ustala (přečtete si “Jak se vozí voda Tuaregům”) a tak jsme doufali, že seženeme přívoz. Ale převozník byl na druhé straně a tak jsme museli ve vesnici na břehu přespat. Moji silní průvodci mi postavili uprostřed vesnice stan, Kadjatu mi nachystala postel a rybáři z té vesnice mě pozvali na večeři - pečená ryba s rýží. To přece nemůže být nic špatného, řekli byste si, vždyť ryba se připravuje na ohni a rýže se vaří. Jenže ve vesnici se používá voda pouze z řeky, do které se ze všech okolních vesnic a měst vypouštějí odpadní vody, a navíc po povodních bylo v korytě řeky Niger spíš bahno než voda. V osm večer byla večeře a na mě tyhle problémy přijdou po čtyřech hodinách, to už mám vyzkoušené. O půlnoci to začalo. To není žádná sametová stolice, to jsou křeče, které vám trhají vnitřnosti, to je studený pot a mžitky před očima, které signalizují mdloby. Teď musíte okamžitě najít místo. Ale hledejte ho na návsi uprostřed vesnice. A když půjdete za vesnici do pouště, tak tam jsou psi. Žádní vesničtí voříšci, ale hladové bestie, které se vám chtějí zakousnout do té části těla, kterou na ně vystrčíte. A tak jsem musel do řeky Niger, tam si psi netroufli. Vozím sebou lék Reasec, který je mi schopen zablokovat střeva na 24 hodin. Je to ale lék jen na předpis a proto ho napřed konzultujte s vaším lékařem. Mě už párkrát vytáhl z prekérní situace. Ráno jsem nastupoval do lodě jako fořt…

A tak rada na závěr: Buďte opatrní, to ano, ale v žádném případě nebuďte kvůli nemocem vystrašení. Jeden stařičký Alžířan mi říkal, že nemoc dostane jenom ten, kdo se jí bojí. Něco na tom je. On například říkal, že se nikdy nebál žloutenky a taky ji nikdy nedostal. Zato se bál cukrovky a tou se nakazil na jedné hostině…

S přáním pevného zdraví,

Váš Karel Koreš