Alexander mauricijský (Psittacula echo)

Autor: Vladimír Zikán <zikan(at)afrikaonline.cz>, Téma: Fauna, Vydáno dne: 25. 01. 2012

Tento papoušek je nejvzácnějším alexandrem, jelikož jejich populace dosáhla počtu pouze deseti jedinců na Mauriciu a podpůrným odchovem byly jejich stavy zvednuty. I tak však je stále do počtu žijících jedinců na posledním místě rodu alexander.

Orientační mapka rozšíření akexandra mauricijského Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Aves (ptáci)
Nadřád: Neognathae (letci)
Řád: Psittaciformes (papoušci)
Čeleď: Psittacidae (papouškovití)
Podčeleď: Psittacinae (papoušci)
Rod: Psittacula (Alexander)
Druh: Psittacula echo (Alexander mauricijský)

Alexander mauricijský je endemický na ostrově Mauritius. Vyskytuje se v lesích a křovinách s dostatkem potravy. V minulosti se vyskytoval v zalesněných partiích po celém ostrově, nyní je výskyt omezen na Black River George v jihozápadní části ostrova.

Alexandři mauricijští jsou středně velcí papoušci o velikosti kolem 42cm, přičemž rozpětí křídel je 17 – 19cm a délka ocasních per je 16 – 20cm. Dospělí jedinci dosahují hmotnosti okolo 170-190g. Základním zbarvením tohoto druhu je světle zelená, horní strana křídel je odstínu tmavší zelené. Líce jsou modrozelené. Zobák je karmínově červený u samců v horní polovině, dolní polovina zobáku je černá. Nohy jsou šedé, oči žluté s červeným okružím. Pohlavní dimorfismus se projevuje pestřejším zbarvením samce, kdy samci mají růžový límec okolo krku, ve spodní části přecházející do černé a spojující se ve spod se zobákem. Samci mají líce a zadní část hlavy výrazněji modře zbarvenou. Samice mají límec taky, ale žlutozeleně zbarvený. Ocasní pera nemají tak dlouhá jako samci. Zobák mají černý, což je asi nejvýznamnější pro rychlé určení samic. Hrudní partie jsou u obou pohlaví světlejší zelené, někdy až šedavé.

Velikost hejn je dost omezena počtem jedinců. Při vyšších stavech by patrně vytvářeli v místech dostatku potravy hejna v řádech desítek jedinců. Populace na ostrově má poměr samic ku samcům 1 : 3. To způsobuje, že hnízdící pár se skládá z jedné samičky, jednoho dominantního samečka a až dvou náhradníků. V dutině stromu rodu Canarium, Mimusops (opíhled), Calophyllum (kalaba) nebo Sideroxylon vybudují hnízdo, do nějž v září či říjnu samička naklade 2-4 vejce. Po 22-24 dnech se vyklubou ptáčata, o které se stará pár po dobu až tří měsíců. K opeření dochází mezi 8. a 9. týdnem. Pohlavní dospělost nastává třetím rokem života. Alexandři mauricijští se dožívají 25 let.

Alexander mauricijský - samička
Samička alexandra mauricijského; foto: Colin Houston

Potravou jsou především výhonky místních stromů, semena, traviny, proso, konopí, obilniny, oříšky, květy a listy stromů. V posledních letech byly pozorovány návštěvy na plantážích, především u plodin jako kvajava jahodová (Psidium cattleianum) a karambola obecná (Averrhoa carambola). Za potravou mnohdy letí i několik kilometrů.

Introdukce nových druhů na ostrov, především makaků jávských (Macaca fascicularis) a krys (Rattus rattus), kteří konkurují jednak v potravě, tak i vybírají hnízda, a odlesňování vedlo k rapidnímu snížení počtů alexandrů na Mauritiu. I přes snahy o záchranu od roku 1980 jejich počet klesal až do roku 1990, kdy zbyly poslední tři páry. Do roka 1993 se podařila tendence poklesu zvrátit a stav zvýšit na 30 kusů. Intenzivním odchovem počet alexandrů mauricijských překročil v roce 2000 hranici 100 jedinců. V roce 2007 byl jejich stav dle IUCN přehodnocen z kriticky ohrožené na ohrožené. K dnešnímu datu žije na Mauritiu více jak 500 jedinců. Uvažuje se i o introdukci na Reunion a Seychely, kde alexandři jiného druhu již vyhynuli.