Prezidentské volby na Pobřeží Slonoviny po Africku

Autor: Tomáš Matoušovic <tmat(at)post.cz>, Téma: Politika a Společnost, Zdroj: Tomáš Matoušovic, Vydáno dne: 14. 12. 2010

Volby na Pobřeží Slonoviny, na které se čekalo 5 let dopadly tak, že země má dva prezidenty, nejistota v zemi se prohloubila a bohužel nikdo nemá recept na řešení situace.

Když letos počátkem srpna úřadující prezident Laurent Gbagbo vyhlásil další termín voleb na konec října, nedostalo se tomu velké pozornosti a už vůbec ne bouřlivým diskusím na ulicích. Afričané určitě nejsou k politice lhostejní. Svou angažovaností, nebo alespoň zájmem o veřejný život, nám mohou jít příkladem. V tomto případě se však nešlo čemu divit, protože volby byly šestkrát odloženy a celkově pět let opožděné za prvním slíbeným termínem. Taktéž několikaleté nepokoje, rozdělení země na sever a jih, pokles životní úrovně a korupce muselo “Ivorijce“ zákonitě dovést k jisté politické otupělosti. Nikdo tedy více méně nevěřil, že by volby mohly v tomto termínu skutečně proběhnout.


mapa IC 2002

Země je od konce roku 2002 rozdělena na dvě poloviny. Sever ovládají rebelové, jih je pod kontrolou vládních sil. Nicméně v posledních letech náhodný turista ani nepoznal, kde je pomyslná hranice. To se zřejmě s výsledkem voleb zase brzo změní.

Každého tedy překvapilo, když se počátkem října začaly distribuovat volební průkazy a posléze 15. října současný prezident oficiálně zahájil volební kampaň. Město do týdne vyzdobily billboardy s portréty kandidátů doplněné otřepanými frázemi . 8000 mise OSN na Pobřeží Slonoviny (ONUCI) se po 6 letem vyčkávaní probudila z otupělosti a nastražila uši. Stejně tak francouzská armáda, která již tradičně žije svým životem kousek od abidjanského letiště.

2

Billboardy Gbagba, ze kterých čiší lehký nacionalismus.

Ze 14 kandidátů byly oči upřeny především na 3 z nich: Laurenta Koudou Gbagba (LMP), bývalého předsedu vlády Alassan Outtare (RDR) a bývalého prezidenta Henri Konan Bediého (PDCI-RDA). Všechny spojoval podobný program opětovného nastartování ekonomiky, hledání nových pracovních míst pro mladé a samozřejmě zastavení nesmyslného 10 letého konfliktu. Každý z nich měl též diametrálně odlišnou voličskou základnu. Patriot Gbago z kmene Bété měl podporu mezi mládeží, inteligencí a obyvateli na západě a jihu, především několikamilionového Abidjanu. Ouattara, muslim s předky z Burkina Faso, získal podporu mezi přistěhovalci a obecně muslimy na severu. Bedié z kmene Baoulé měl svou voličskou základnu v hlavním městě Yamoussoukro.


noviny

Celá země, a nakonec i okolní státy, začaly být s blížícím se termínem voleb trochu nervózní, protože se nedalo odhadnout, jak se jednotliví kandidáti budou vyrovnávat se svou případnou prohrou. V té době armáda poslala do éteru všeobecné varovaní pro všechny – „l'armée ne tolerera aucun debordement. Allons aux élections, le vainqueur sera le vainqueur.“ - tedy, že armáda nebude trpět žádný protiúder, vítěz bude vítězem.

Po prvním kole voleb, které proběhlo 31. října, nenastalo žádné překvapení. Volební účast 80% na kontinentě dlouho nikdo nezaznamenal. Dle očekávání favorité obhájili vítězství ve svých tradičních enklávách. Nicméně žádný z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, a tak oba vítězi prvního kola - Gbagbo a Ouattara, upřeli své naděje do druhého kola voleb, plánované na 21. listopadu, které bylo posléze posunuto o týden. Všichni si následně oddechli, že nedošlo k žádnému zpochybňování volebních výsledků ze strany neúspěšných kandidátů, což bylo dobré znamení pro druhé kolo. Po prvním kole začaly nekonečné dohady napříč společností o tom, komu voliči Henri Konan Bediého dají své hlasy.


První kolo voleb IC

První kolo voleb v jednotlivých regionech nepřineslo žádné překvapení. Gbagbo populární na jihu, Ouattara jasný vítěz na severu země.

Ve čtvrtek 25. listopadu proběhl mezi kandidáty druhého kola dvouhodinový televizní duel v americkém stylu, který shlédl celý národ. Postupně s blížícím se termínem druhého kola začalo přibývat nervozity a následně i potyčky, které den před volbami skončily střelbou policie do davu. Bylo jasné, že další posunutí jen o jeden týden by bylo pro zemi fatální. V neděli 28. listopadu pak byli Ivorijci patřičně nažhaveni do finále voleb. Už od časných ranních hodin se začaly tvořit fronty před volebními místnostmi. 70% účast byla překvapivě nižší než u prvního kola. Hlasování proběhlo bez problémů, ale pro jistotu bylo v zemi zakázáno shromažďování a večerní vycházení a to až do neděle 5. prosince. Samozřejmě v mezidobí, kdy se sčítaly hlasy, se objevovaly spekulace o jasném vítězství jednoho nebo druhého kandidáta, které budily bojové nálady ve společnosti. K vážným potyčkám ale nedocházelo, když tedy nepočítáme zhruba 20 mrtvých, což je běžný africký standard na volby.


Volby Abidjan

Jedno z volebních míst v Abidjanu.

Volby za asistence ONUCI a nezávislých pozorovatelů proběhly velmi transparentně. Ve čtvrtek 3. prosince nezávislá volební komise IEC vyhlásila vítěze voleb, kterým se s 54.1% stal Alhassan Ouattara. Výsledky byly bohužel okamžitě zpochybněny druhým kandidátem L. Gbagbem. Došlo k uzavření hranic, přerušení diplomatických styků a země se ocitla v nejistotě. Posléze nastal jistý paradox, kdy ONUCI, tedy mise OSN na Pořeží Slonoviny a nezávislá volební komise (IEC), které monitorovaly průběh voleb potvrdily vítěze dle volebních výsledků. Ústavní soud, zřejmě nakloněný Gbagbovi, ale následně anuloval výsledky v sedmi volebních regionech na severu (přibližně 500 000 hlasů), který jsou tradičními volebními enklávami Ouattary a o 2.9% deklaroval jako vítěze Gbagba. V sobotu 4. prosince ve 14:00 se pak Gbagbo v prezidentském paláci prohlásil prezidentem, následně v 16:00 v hotelu Golf to samé učinil Outtara za asistence mise ONUCI (mise OSN na Pobřeží Slonoviny). Pobřeží Slonoviny se tak stalo první zemí na světě mající dva prezidenty, dva předsedy vlády a dva kabinety (...a údajně 3 první dámy). V zemi začaly demonstrace a s tím spojený africký folklór pálení pneumatik. Armáda bohužel rychle zapomněla, co slíbila ohledně vítěze voleb a tradičně podpořila Gbagba. Force Nouvelle, tedy rebelské milice ze severu, které byly v roce 2007 „odzbrojeny“ a integrovány do armády Pobřeží Slonoviny, naopak podpořily Ouattaru. Bohužel, státní média převážně sídlící v Abidjanu zůstala věrná Gbagbovi.


Gbagbo a Ouattara

Gbagbo a Ouattara těsně po prezidentské přísaze. Gbagbo (vlevo) překvapivě se spokojeným výrazem ve tváři. Ouattara (vpravo) naopak trochu rozpačitý.

Za Ouattaru se postavila kromě OSN též Francie, země EKOWASu (Economic Community Of West African States), IMF (který prohlásil, že pro ně bude partnerem jen vláda, kterou podpoří OSN), USA a EU. Zatímco Rusko a Čína z nějakého důvodu váhalo až do 7.prosince. Do země v neděli 5. prosince též na rychle, jako mírový posel africké unie, dorazil bývalý jihoafrický prezident Thabo Mbeki. Vyjednával dva dny a bez valného úspěchu zase odcestoval.
9. prosince pozastavuje Africká unie Pobřeží Slonoviny členství v organizaci. Její šéf Ramtane Lamamra prohlásil, že to bude až do doby než vítěz voleb Alhassan Ouattara převezme vládu v zemi. Ještě před tímto aktem pozastavilo členství Pobřeží Slonoviny i EKOWAS.


pneumatiky1
pneumatiky 2

Africký folklor pálení pneumatik vydržel jen pár dní a po té se země navrátila do zaběhnutých kolejí.

Je zajímavé pozorovat reakce obyčejných Ivorijců. I přes jasný volební podvod má Gbagbo stále podporu svých voličů, masírovanými vládními médii. Očekávaným favoritem napříč společností byl beze sporu Gbagbo, přezdívaný “ Vieux Renard“ - tedy Starý lišák kvůli své schopnosti do nekonečna odkládat volby nebo alespoň do té doby než si byl alespoň trochu jistý, že zvítězí. Bohužel pro zemi se tentokrát přepočítal a z jeho chování je zřejmé, že do penze se zatím nechystá.

Situace je tedy patová, ačkoliv nakonec Gbagbo dal Ouattarovi nabídku. Nabídka zněla post vice prezidenta, když ho Ouattara uzná prezidentem, tedy vítězem voleb. Nikdo ovšem neočekával, že na toto Ouattara uslyší. Země měla poslední 4 roky provizorní vládu sdílené moci a každému je jasné, že taková vláda je pro znovu nastartování ekonomiky země k ničemu.
Gbagbo je nyní jako prezident uznávaný jen sám sebou a svými přívrženci. Ouattara, který je pod ochranou OSN a má podporu mimo hranice země, přebývá v Abidjanu uzavřen v luxusním hotelu Golf, a jeho moc končí u obvodové zdi hotelu. Prakticky nedává žádné signály o tom, jaké další kroky bude podnikat. Celá země je v nejistotě, i když pomalu nabíhá do starých kolejí.

Ať to nakonec dopadne jakkoliv, jisté je, že brzy dojde k nějakému radikálnímu řešení, tedy jednoduše řečeno - nějak po africku bude jeden prezident zbaven funkce. Raději nespekulujme o tom, jak k tomu dojde. Před novou vládou pak bude stát nelehký úkol uklidnění situace a posléze začít s rekonstrukcí země, ve které se před více než 10 lety doslova zastavil život. To, jak se obávám, se nepovede docílit Gbagbovi, který ukázal velmi svérázné chápání demokratickým principů. Problém je, že toto chápání je nepřijatelné pro zbytek civilizovaného světa, na kterém je ekonomika Pobřeží Slonoviny závislá. S jeho nestabilní vládou tedy není možné očekávat nějaké masivní investice a s tím související příliv kapitálu do země. Toto si dovede spočítat i průměrný Ivorijec, a tak rozumět tomu, proč je Gbagbo ještě populární, lze jen z toho úhlu, že Ivorijci si prostě ve své zemi chtějí vládnout sami. Bohužel Ouattara, ačkoliv jistě člověk na svém místě, je přeci jen na půl cizinec. V zemi, kde 30% obyvatelstva tvoří cizinci, v posledních letech rostlo jisté nacionální napětí, které se zvyšovalo s ekonomickými obtížemi země. A tak téma gastarbeiterů, kteří již v zemi zapustili kořeny a berou práci místním a navíc by ještě rádi mluvili do politiky, bude tím pravým důvodem neúspěchu voleb. Nicméně bez nalezení vhodného řešení nynější krize mohou Ivorici jen snít o své zemi s reputací nejlepší destinace v západní Africe, jako tomu bylo možná ještě před 10 lety.

K hledání cesty k demokracii už jim svět může jen popřát mnoho úspěchů, ale to je tak jediné, co pro to ještě může udělat. Osobně mám podezřeni, že se země po smrti prvního prezidenta F.H. Boignyho a celkové atmosféře na kontinentě už dávno zařadila mezi standardní ekonomiky Afriky s nejasnou budoucností.

Tomáš Matoušovic.