Dželada (Theropithecus gelada)

Autor: Vladimír Zikán <zikan(at)afrikaonline.cz>, Téma: Fauna, Zdroj: Vladimír Zikán, Vydáno dne: 29. 01. 2008

Dželada je ohrožena pouze zvyšující se rozsahem míst, využívaných k zemědělské činnosti a tím i zmenšováním prostředí jejich přirozeného výskytu. V patrnost vešly především svým velmi obratným palcem, schopným dokonalé opozice proti ukazováku, což nejlépe demonstruje při výběru travních semen.
Jinak tento blízký příbuzný paviánů je častou hvězdou stříbrného plátna.


Rozšíření dželady

Říše: Animalia (živočichové)
Kmen: Chordata (strunatci)
Třída: Mammalia (savci)
Řád: Primates (primáti)
Podřád: Anthropoidea (opice = vyšší primáti)
Infrařád: Catarrhini (úzkonosí)
Nadčeleď: Cercopithecoidea
Čeleď: Cercopithecidae (kočkodanovití)
Podčeleď: Cercopithecinae (kočkodani)
Rod: Theropithecus (dželada)
Druh: Theropithecus gelada (dželada)

Dželada je středně velký pavián přizpůsobený na život v náhorních planinách Etiopie a Eritrey až do výše 4600 metrů nad mořem. Od pliocénu se vyvíjí samostatně, ale jsou blízcí příbuzní rodu Papio. Od paviánů se liší kratšími čelistmi, dlouhý obličej s tupým nosem, vystupující lícní vaky, velmi dlouhými špičáky a stoličky, mající typický vrásčitý povrch (T-komplex), což je adaptace na pojídání travních semen.

Dželada Tiergarten

Obrázek: Dželada v Berlin Tiergarten.

Rozeznávají se dva poddruhy dželad:

Dospělý samec dželady je 70-75cm dlouhý, těžký okolo 21kg. Ocas je na konci opatřen šošolkou a má délku 45-50cm. Tělo je pokryté delší bohatou srstí na hřbetu a bocích, především v přední polovině těla a vytváří jakousi hřívu. Srst je tmavě hnědé barvy; hlava (v oblasti mozku), ocas a zadní končetiny jsou žluto-hnědé barvy. Z hlavy se táhne k ramenům mohutná kštice. Lysá část obličeje a konce končetin jsou sytě tmavě hnědého zbarvení. Oční víčka jsou světlá a narůžovělá, což má význam ve vizuální komunikaci. Pod krkem z přední části a na hrudi v místě srdce je lysá růžová skvrna mající tvar velkého srdce či přesýpacích hodin. Hruď je šedo-bílá a břicho bílé.
Dospělá samice dželady je 50-65cm dlouhá o hmotnosti okolo 15kg. Ocas s šošolkou na konci je dlouhý 30-40cm .Tělo je pokryté vůči samcům kratší srstí žlutohnědé barvy. Hříva od hlavy k ramenům chybí. Splanchnokraniální část hlavy a konce končetin jsou sytě tmavě hnědého zbarvení. Oční víčka jsou světlé a narůžovělé. Pod krkem z přední části a na hrudi je růžová skvrna ve tvaru přesýpacích hodin, lemovaná korálkovými zduřeninami. Velikost, tvar a barva skvrny je podobně jako barva a otok v oblasti genitálií závislá na hormonálních změnách samice.
Dželada se po zemi pohybuje po čtyřech končetinách.

Průměrná délka života v zajetí bývá 30 let, v přírodě se odhaduje na 24 let. Pohlavní dospělost nastává u samic mezi čtvrtým až pátým rokem života a u samců až mezi pátým a sedmým rokem života. Období páření není časově určeno, ačkoli většina mláďat přichází na svět v období dešťů. Délka březosti je 5-6 měsíců. Rodí se obvykle jeden potomek. V zajetí se ojediněle mohou narodit dvojčata.
Novorozenci jsou světle hnědí a mají světlejší obličej. Do roka ztmavnou a získávají zbarvení dospělého jedince. Od mateřského mléka je mládě odstaveno mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem po narození. Za dobrých podmínek může samice zabřeznou po roce od porodu. Péče o mláďata je hlavně na matkách, samci se příliš neuplatňují při výchově (od svých potomků si přesto nechají vše líbit) a pouze chrání svou skupinu. Především však pečují o samice.

Dželada - samec

Obrázek: Samec dželady v ZOO Brno.

Dželady vytvářejí početné skupiny, které jsou tvořeny podjednotkami jednoho samce s několika samicemi a jejich potomky. Ostatní dospělí samci se vyskytují poblíž a vytvářejí bakalářské skupinky. V období říje dochází mezi samci k soubojům o harém samic. V těchto bojích nerozhoduje jen síla, zkušenost a věk soupeřů. Rozhodujícím prvkem je především náklonnost samic k samci. Nebývá tudíž ojedinělé, že samice odeženou vítěze šarvátky a podpoří postavení poráženého, který se pak páří s celým harémem. Pokud ovšem nestačí společensky uspokojit všechny členky svého harému, může dojít k rozpadu tlupy a vyhledání nového adepta k založení nové skupiny.
Samice si svého ženicha někdy natolik opatrují, že když se naskytne nějaký rival, který by jej vyzýval k potyčce, vypořádají se s ním samice tak, aby se jejich milému nedostalo újmy a mohl věnovat svou pozornost pouze jim. Pouto k partnerovi je tak silné, že se stává, pokud dojde k úmrtí dominantního samce, že samice se po určitou dobu drží v jeho přítomnosti a chrání ho.
Skupinám dželad vládnou samice.

Mezi nejznámější projevy vizuální komunikace patří například přivírání očních víček, jenž jsou světlejší než obličej – jedná se o projev dominance. Dalším znakem je výrazné ohrnutí horního rtu až k nosu, při čemž vynikne maxilla i s dásní v plné své kráse – jedná se o projev obranného chování, výzvy ke konfliktní situaci, popřípadě i strachu. K dalším projevům patří zívání, upřené pohledy, strnulý výraz, pohyb rtů a podobně.
Při akustické komunikaci vydávají dželady pestrou škálu zvuků – vřískot, varovné signály, mručení, štěkání…
Pachová komunikace se uplatňuje při signalizaci připravenosti samic k páření.
Doteková (hmatová) komunikace spočívá především v probírání srsti mezi jedinci tlupy, což posiluje sociální vztahy, nebo se dotýkají nosy, což může být bráno jako forma pozdravu a ostatní dotyky při utěšování, rozepřích a péči o mláďata.

Dželady samice

Obrázek: Samice dželad v Berlin Tiergarten.

Potrava je striktně rostlinná. V listopadu tvoří semena trav 70% jejich stravy. V období sucha jsou převážnou částí stravy travní oddenky (asi 68%), dále pak hlízy, kořínky a různé bylinky. Během období dešťů, červenec a srpen, převládají v potravě travní výhonky, které představují zhruba 93% přijímané potravy.
Protistojný palec jim umožňuje dokonalé třídění trávy a travních semen. Krátké a robustní prsty jim zároveň umožňují v období sucha vykopávat hlíza a kořínky. Při krmení sedí na bobku a tak mají obě ruce volné. Jednou rukou třídí a v druhé shromažďují potravu, dokud si nevytvoří sousto vhodné ke žvýkání a spolknutí.
Vzhledem k náročnosti získávání obživy, tráví dželady většinu dne pastvou. Mladší nebo nemocné dželady se mohou stát kořistí dravců, ale nejvíce jsou ohroženi lidmi. Populační expanze v Etiopii a Eritrey rapidně zvyšuje nároky na zemědělskou půdu. Horských luk ubývá a životní prostor se těmto primátům snižuje. V rámci IUCN jsou řazeni do nižšího rizika ohrožení. Jejich lov je povolen pouze na vládní povolení v rámci státního zájmu nebo pro vědecké účely. Pokud se vyskytnou na obdělávané půdě, farmáři je i přes zákaz zabíjejí a chytají.
V N. P. Simien se jim naskýtá jedno z posledních útočišť, kde by mohly nerušeně žít bez vyššího ohrožení činností člověka.