Západní Afrika 2005 (Ghana-Togo-Benin) 1. díl

Autor: Jan Rozvoral <jendaroz(at)seznam.cz>, Téma: Cestopisy, Zdroj: Jan Rozvoral, Vydáno dne: 22. 08. 2006

Bobbo snědl svou porci a dal si okamžitě repete. Když se dosyta nafutroval, odchytnul si slepici, která se potulovala kolem a ze zadku ji vytrhl brk. Ten otrhal a udělal si z něj štěteček, kterým si vyčistil uši. Vždy, když štěteček vyndal z ucha ....

Úterý 22.2.05

Michal, Kamil a já se setkáváme krátce po půl sedmé na nádraží v ČB. S Michalem, který se prohýbá pod batohem, jde Radka. Za 315 Kč si kupujeme skupinovou jízdenku do Prahy. Vlak odjíždí v 7:00. Těsně před odjezdem, když už popíjíme slivovici, vidíme, jak kolem vlaku pobíhá Michalův bratranec David a přináší nám 4 baterky do foťáku. Hned jak se vlak rozjede překládáme pár věcí a prohlížíme natočené věci v kameře, kterou nám půjčil kolega Mesr. Cesta začala svižně, okamžitě jsme se pustili do svačin, aby nám nevadily v cestě a nezabíraly místo v batozích, které jsme hned museli přeskládat, abychom na letišti nezdržovali. Svačiny jsme zapíjeli slivovicí od Kamila, který ji měl určenou jako desinfekci.

Vlak jel tentokráte načas a v Praze jsme vystupovali přesně. Přestupujeme na metro a autobus. V 10:15 se setkáváme v letištní hale s Lenkou. Venku sněží ještě víc než v Budějovicích. Po chvilce se jdeme odbavit. My tři máme jeden batoh, dohromady váží přesně 21 kila. Batoh Lenky 9 kilo. Odnáším náš batoh do sekce nadměrných zavazadel, procházíme pasovou kontrolou a usedáme před naším gatem. Dopíjíme slivovici a vyndáváme míček a začínáme si mezi sebou kopat, občas když nám míč ulítne zapojíme i ostatní cestující. Po chvíli když jsme dostali opět žízeň a slivovice došla. Jdu s Michalem do freeshopu koupit alespoň vodku, aby nám doposud dobrá nálada, kterou jsme si vypěstovali během cesty na letiště neupadla. Prodavačka, ale chce vidět naše palubní lístky, které u sebe nemáme, tak se Michal vrací pro lístky do batohu. Za chvilku je ale zpátky s tím, že kvůli špatnému počasí nám zrušili let ve 12:05 do Milána. Vracíme se tedy zpět, z dopravníků bereme náš batoh a jdeme vystát frontu ke stánku Alitalia, abychom se informovali o situaci. Všechny sedačky a lavičky v hale jsou již plně obsazené. Michal hlídá bágly a ostatní se mnou stojí frontu. U okénka se dozvídáme, že nikdo neví, kdy se začne létat, že sněhová situace vypadá špatně. Přesto si přendáváme letenky na 17:05 a doufáme, že se dostaneme dneska alespoň do Itálie. V tuto chvíli je jasné, že se dneska do Ghany již nedostaneme, protože z Milána se létá do Nigérie a odtud do Ghany a to pouze jedno letadlo denně v 14:50.

No nedá se nic dělat usedáme na dlažbu letiště, která se po chvilce úplně zaplní, že není skoro možné ani projít z jednoho konce na druhý. Kopeme si s míčem, hrajeme karty – prší, sedmu, dudáka… Nakonec nejdéle zůstaneme při hře záchod, kterou prohrál Michal s jeho šňůrou pěti proher v řadě. Flákáme se po letišti a čekáme až se budeme moci odbavit. V půl čtvrté zahlásí, že ti co letí s Alitalií se můžou jít konečně odbavit – už jsme tomu přestávali věřit a plánovali v jakém podniku strávíme noc v Praze. Celou proceduru s odbavením tedy absolvujeme znovu, dostáváme palubní lístky na dneska do Milána a na zítra do Accry. Do poslední chvíle, ale ještě nevíme jestli odletíme, čekáme před naším gatem, až konečně v půl šesté naskočí boarding a jedeme autobusem zasněženou ranvejí k našemu letadlu. Michal má oči na vrch hlavy, než odlétáme, pilot zahlásí, že je to skoro zázrak, že odlétáme, protože ten den zrušily přes sedmdesát procent letů. Letadlo se ještě zvenku musí nastříkat proti námraze a konečně rolujeme a odlétáme.

Po celý let do Itálie pokračujeme v samých srandičkách, jenom Michal sedí u okna a nadává, že je v letadle poprvé a nic nevidí, protože venku sněží a je mlha. Máme hlad jako vlci, všichni sedíme v 23 řadě, tedy vzadu, a tak člověk, co seděl před námi dostal jako poslední šunkovou bagetu a na nás zbyla jen sýrová, kterou jsme nechtěli. Ptám se letušky jestli nemají schovanou ještě nějakou šunkovou pod pultem a ona se jde podívat. Já hlady nevydržím a zakusuju se i do té sýrové. Letuška je v okamžiku zpátky i s šunkovýma bagetama. Všichni si je tedy vymění, jenom ode mne nakousnutou sýrovou nechce. Pak dáváme pití, pivko, kolu a sodu, Lenka džus. Sotva dopijeme, tak jdeme na přistání. Je půl sedmé, vystojíme dlouhou frontu v tranzitu, procházíme detekčním rámem a ocitáme se v transfer hall, kde máme strávit 22 hodin. Procházíme transferem sem a tam. Usedáme před velkou televizi, kde očekáváme, že budou dávat ligu mistrů. Máme ale smůlu, je to pouze jen nějaký letištní reklamní kanál. Ptám se dědy v informacích, jak daleko je to do města, kde je nejbližší hospoda a jestli tady někde je normální televize, kde můžou dávat fotbal. Do nejbližší normální hospody mimo letiště bychom museli jet taxíkem, do Milana do města musíme jet asi za 12 euro vlakem, tak se rozhodujeme, že tady těch pár hodin vydržíme. Na otázku s televizí děda povídá, že bohužel nikde televizi nemají, leda v salonku Alitalia. Bohužel, když tam dorazím, říkají, že není problém, ale zrovna se jim rozbila, takže zase smůla. Vracíme se tedy zpět k ostatním, začínáme hrát karty, potom fotbal a nakonec nohejbal přes řady lavic. Takhle zabijeme asi dvě hodiny, běhemž nich se letiště postupně vylidňuje. Po sportování dostáváme chuť na pivo, takže jdeme do poslední otevřené hospody. Česky objednávám 3 piva za 9 euro, číšník si myslí, že jsem Němec, když točí do kelímku, tak mu říkám, že chci do skla. Dostáváme 2 piva do skla a jedno do kelímku. Další rundu dostáváme celou do kelímku, s tím, že cirka za 5 minut končí. Je 23.00, jdu pro Lenku , která sedí u batohů, píše deník a čte knížku. Neseme všechny batohy k nám ke stolku do hospody a hrajeme dudáka. 3 rundu objednává Kamil a po pozdravu sieg dostává všechny piva do skla. Pomalu dopíjíme, koukáme, jak zavírají hospodu. Necháváme skleničky na stolku a jdeme najít fleka na spaní. V koutku haly jsou sedačky s ulámanými ručičkami, takže se tam dá pohodlně natáhnout. Před spaním se ještě projedeme halou na invalidních vozíkách a po jedné ranní usínáme.

Středa 23.2.2005

Po probuzení provádím hygienu na záchodech, potom budím ostatní a čeká nás opět dlouhé čekání na letišti. Hrajeme jen karty a kopeme míčem mezi luxusními butiky. Okolo 11:00 dojídáme veškerý obsah tašek a batohů a pomalu se přesouváme k našemu gatu B57. Oproti loňsku tu nejsou jen samí afričani, ale docela dost bělochů. Po 14 hodině přichází Radek a další 3 Češi. S Radkem jsem telefonoval asi před týdnem a vysvětloval jsem mu nějaké věci. Vítáme se, říkají, že na ně má na letišti v Accře čekat nějaký Čech, který jak jsme zjistili, je příbuzný Lenky a jehož jsme odmítli. Nasedáme do zpola zaplněného letadla, celou cestu hraju s Lenkou a Michalem prší. Kamil prospí celý let. Hrajeme jen na dvě karty a pět výher v sérii, kdo prohraje jde ke stevardům pro piva pro ostatní, po pěti pivech nám už další odmítají vydat, což se nám nelíbí, ale naštěstí přistáváme již na Murtala Muhamad airport v Lagosu v Nigérii. Tam Michal z ničehožnic pronese větu „To je divnej pocit, v životě jsem nebyl blíže smrti než teď, tedy mimo jednou, to jsem spolknul duhovou kuličku“ – uviděl totiž z okénka na letišti nějakého chlapíka se samopalem. V Lagosu čekáme asi 50 minut, běhemž nich se letadlo uklízí a vysává, po úklidu k nám začínají nastupovat další cestující – šaman s hlavou plnou korálků a velkou bílou sukovicí (by mě zajímalo, jak mu ji mohli nechat pronést) a spousta Italů. Vyplňujeme lístek pro imigrační oddělení Ghany a opouštíme Nigérii.

Stará AccraPo krátkém letu dosedáme na letišti Kotoka v Akře. Nikdo nevěří, že teplo, co je venku, nejde z turbín letadla, ale že tak to tady bude pořád – a bude hůř. Z české skupiny procházím odbavením první, hned na letišti měním peníze alespoň za 50 dolarů. Dostávám stejně jako loni 445000cedi. Po mě prochází Kamil a rozměňuje si také. Češi z druhé skupiny si nás skoro nevšímají. Ani se jim nedivím, jsou tu poprvé. Přichází také Lenka s Michalem. U pasů čekáme na náš jediný batoh. Druhá skupina dostává své zabalené batohy dokonce ještě dřív než my náš společný majetek a mizí nám z dohledu. U odbavení zavazadel, mě zastavuje celnice a chce vidět pas. Když vidí, že tu nejsem poprvé, ptá se, kde mám tu svojí manželku. Po chvilce vtipkování náš pouští dál. 23:00 SELČ a 22:00 místního vycházíme před letiště, kde se na nás klasicky vyhrne tlupa taxikářů, ale moje nabídka 15 000 cedi do Kokomlemle je bezpečně odradí. Nebojí se si říct ani o 200 000 cedi. Jdeme dál od lidí k hlavní cestě, mávám na projíždějícího taxíka. Nesmí zastavit, protože je to soukromník a letiště má pod palcem jistá firma. Kdyby zastavil, pěkně by mu zvalchovali - nejméně auto. Jdu tedy při něm kus pěšky a dohaduju cenu 25 000 cedi (2,5dolaru). Sám ho navedu před hotel Roots. Vystoupíme, zaplatím auto a ostatní nechám hlídat batohy. Jdu do hotelu domluvit pokoje a ceny. Mají volno double za 73600, bereme dva pokoje, bohužel jeden nejde zamknout, takže se Michal s Kamilem dávají věci ke mně s Lenkou. Já spím na posteli jako loni. Převlékáme se a pak platíme pokoje, protože v hotelu již pivo nedostaneme. Správce nám ukazuje budku kousek vedle, kde si můžeme dát letos naše první ghanské pivo Star za 7000/ks, povídáme, každý vypijeme asi 3 pivka. Michal kupuje cigarety a jdeme se vyspat na pokoje.

Čtvrtek 24.2.2005

Po probuzení následuje opět hygiena při které si všichni stěžují na kvalitu hotelu, že v horším v životě nespali. To ještě neví, že za 3 týdny v tom samém pokoji se budou rozplývat blahem z luxusu, který teď nazývají humusem. Potom následuje přebalování batohů a igelitek, hlavně vyhazování zbytečností, jako je kosmetika, vlasové gely…tyhle věci dáváme do igelitek a zvlášť z batohu. Okolo osmé ráno se balíme a cestou zacházíme co internet café - hodina stojí osmset cedi. Všichni píšeme domů maily, za půl hodiny nemáme už co psát, jsme tu přeci jenom teprve pár hodin. Vycházíme ven na rušnou hlavní tepnu Akry Ring Road Central a pokračujeme směrem na českou ambasádu. Cestou ostatním ukazuji hotel, kde jsem spal loni první noc za 220000. U ambasády jsme 10 minut před devátou. Včera jsme se dohodli z druhou poloviny Čechů, že se setkáme před desátou hodinou v hospodě před ambasádou. Když tam vstupuji okamžitě mě majitelka pozná a vítá se se mnou. Objednáváme si pivo a limo. Když svlažíme žízeň, batohy si necháváme schované v hospodě a jdeme na ambasádu, kde nás přivítal můj starý známý pan Hamršmíd a jdeme dovnitř, kde už sedí ostatní Češi, co povídali, že večer je vyzvedl sjednaný kontakt na letišti dovezl k němu domu, kde se ubytovali. Pak prý šli s velvyslancem Hamršmídem na pivo. Zdravíme se s ostatními Čechy mezi dveřmi, počkáme než jim dá Hamršmíd obecné rady na cesty oplátkou za chléb s řízkem a kávu Jihlavanku. Vzal si od nich jejich nepotřebné věci a propustil je. Když jsme se přivítali, dokonce již věděl, že letos chceme jet do Toga a Beninu. Řekl nám, že pronic za nic nedával na internet prohlášení, že se doporučuje všem českým občanům odložit cesty do této oblasti. O mě si ale myslel svoje a nakonec pověděl, že včera přijel do Ghany nějaký Beninec a projel prý již bez problémů. Dostali jsme doporučení, že když už tam chceme jet, tak máme Togo pouze projet bez jediné zastávky rovnou do Beninu a zpět jet přes Burkinu. Hranice do Toga hlavně nemáme překračovat v noci a o víkendu a v žádném případě nespat v hl.městě Lomé, protože jsou tam o víkendu časté a velké demonstrace, co se čas od času zvrhají v násilnosti.

Předměstí LoméNakonec jsme na ambasádě nechali platební karty, záložní peníze a ofotili jsme si pasy. Michal se ho ze srandy ptal, jestli má o nás strach, ale jeho vtip byl nepochopen. Popřál nám hodně štěstí a vypouští nás ven. Hned jsme se vrátili do hospody, objednali si rýži s kuřetem a nějaká piva. Mezitím byl majitelce ukraden mobil, tak sledujeme hysterickou scénu. Radši platíme, loučíme se a vyrážíme na beninskou ambasádu. Taxíkem ji nacházíme okamžitě. Na ambasádě každý vyplňujeme dva formuláře na visum a dáváme dvě fotky. Každý využije jejich záchod. Při předáváním víza jsem se s chlapíkem bavil o fotbale a Petru Čechovi. Při zpáteční cestě stavíme na Danuagh Circle, aby se Kamil nechal za 35000 vyfotit na čtyři pasové fotografie. Za pět minut je hotovo, měníme taxíka za levnějšího a jedeme do Akuma village, což je hospoda s výhledem na oceán, kde jsme loni s Kennym pili. Taxikáře jsem bohužel musel navádět sám, protože napřed všechno odkýval, že přesně ví, co kde je, ale skutek utek. Na místě jsme sehnali ubytování, sice jeden pokoj za 120000, ale vyspali jsme se tu všichni čtyři. Potkal jsem tu Bobba – rastamana a akrobata, který si mě pamatoval z loňska. Dali jsme pár piv a Bobbo nás šel provést po Usher town a Old Accra, rybářské čtvrti, tržnici a okolo centra staré Akry. Na tržnici jsme si za malý bakšiš fotili život. Na pláži Michala nejvíce zaujalo, jaký tu mají bordel a hlavně černoch, který v klidu přišel, stáhl si kalhoty a sedl na bobek a bez ohledu na kolemjdoucí začal v klidu vykonávat velkou potřebu. Šli jsme kolem věznice, majáku, okružní procházku jsme zakončili v hospůdce, kde jsme popíjeli místní pivo Star, colu a jedli pečené kousky masa na špejli a klobásy. Když se začalo stmívat pomalu jsme vyrazili směrem k domovu. V Akumě jsme sedli ke stolu s výhledem na moře a Michal s Kamilem do sebe začali házet jedno pivo za druhým, Lenka pila limonádu, že prý pivo nepije a já, protože mě od rána bolelo v krku, jsem pil pivo, ale hodně pomalu. Ke stolu pomalu docházeli Bobbovi kamarádi z jeho akrobatické skupiny s bubny. Jak jsme popíjeli nálada se zvedala a začalo se zpívat a bubnovat. Z počátku to moc nešlo, ale potom se černoši zhulili a začali rapovat. Michal se nedal zahanbit a zarapoval vlastní hit – když jsem zhulenej - po kterém sklidil ohromný potlesk a ovace. To Kamil měl úplně jiné problémy, po prvních silných slovech na adresu místních děvčat, se na něj začala lepit černoška jménem Aisha. Ze začátku se jí nebál, ale za chvilku, když mu přímo řekla o sex a začala ho olizovat (jak prohlásil Michal jako Calipo) vyměk a nevěděl kam před ní utéct. Všichni se bavili na jeho účet. První šla spát Lenka na africkou matraci (tenká bambusová rohožka). My 3 ostatní jsme pili asi do 3 hodin do rána a hádkami a smíchem jsme budili černochy co spali okolo. Jednomu jsme dokonce museli vyklidit náš stůl, protože to byla jeho postel. Okolo třetí jsme spali všichni. Michal a Lenka na afrických matracích, já s Kamilem na manželské posteli.

Pátek 25.2.2005

Spaní s Kamilem na manželské posteli, mělo jednu nevýhodu a to náš váhový rozdíl asi 40 kg. Já, jak jsem byl těžký, jsem vždy postel promáčkl, až se Kamil skutálel na mě. Okolo sedmé hodiny vstáváme jako první. Michal, jelikož to včera s konzumací místního piva přehnal a byl ožralý jako vepř, musel ráno nechtěně ulevit žaludku. Kamil šel koupit vodu a já s Lenkou sedím u stolku, koukáme na moře, snídáme müsli tyčinky a píšeme deníky.

Michalovi se nechce vstávat, tak za ním posílám Bobba, aby ho vzbudil. Mezitím na pódiu začali vystupovat místní bubeníci. Za půl hodiny, když se Michal konečně vyhrabal, se vydáváme zadem přes Kwane Nkrumah park, ale za chvilku nás vyhodili, že jsme neplatili, tak to alespoň točíme přes plot do místního Art centra, kde má být večer představení bubeníků a tanečníků. Cestou zpět vcházíme do areálu soudu a po dohodě procházíme okolo budov a zjišťujeme, že zde se nesoudí, ale jsou to jenom administrativní budovy a soudní síně jsou rozházené po celém městě. Po návratu do Akumy village je mi docela špatně a bolí mě v krku a hlava. Michal s Kamilem se jdou dolů na pláž ponořit do vln a cachtaj se v oceánu. Já s Lenkou fotím Bobba, jak dělá akrobatické figury. Po chvilce si jdeme sednou do hospody a dáváme si k obědu kuře s rýží. Bobbo snědl svou porci a dal si okamžitě repete. Když se dosyta nafutroval, odchytnul si slepici, která se potulovala kolem a ze zadku ji vytrhl brk. Ten otrhal a udělal si z něj štěteček, kterým si vyčistil uši. Vždy, když štěteček vyndal z ucha i s mazem, strčil ho do pusy a jako laskominu snědl. Po jídle Kamil odpadl a usnul na pokoji jako špalek. Ostatní balí, točíme Michala, jak tlačí na záchodě. S batohy na zádech jdeme na hlavní tah chytnout taxík k beninské ambasádě. Bobbovi jsem dal úkol sehnat taxík za 25000. Na druhý pokus se to povedlo, sice až po dlouhém smlouvání, ale podařilo se. Cesta která trvá normálně 10 minut se u nás protáhla skoro na hodinu, protože šofér i přesto, že odkýval, že ví kde ambasáda je, tak o tom neměl ani páru. Ve finále nás zastavili policajti, kteří chtěli po řidiči vidět papíry. Řidič se policajtovi, který měl v ruce AK47 bránil a nic mu nechtěl ukázat, až to vypadalo, že ho násilím vytáhnou ven. Dokonce vlastním tělem bránil policajtovi, aby mu sebral klíče od vozu, situace se docela vyostřovala, až se na místě objevil nějaký týpek ve velkém jeepu a všechno vyřešil a my mohli jet dál. Na ambasádě Zimbabwe nám ochranka vysvětlila cestu a náš zaostalý řidič snad pochopil. Po hodině kličkováním Accrou jsme doopravdy na ambasádě Beninu.

Kuchař TonyVšichni tři kluci dostáváme pasy i s vízy kompletně podepsané, jenom Lence zapomněli do víza dát podpis, takže musíme znovu sehnat ambasadora, který je prý doma. Všichni tedy sedáme na pohovky do čekárny a zase čekáme, jsme přece v Africe, takže žádný problém.

Věděl jsem že to „chvilku“ potrvá, tak jsem šel ven zaplatit taxikáři, který chtěl mermomocí na nás venku čekat. Když jsem mu šel zaplatit vyžadoval pro mě místo 25000 celých 50000, nakonec po krátké hádce dostal 30000 s tím, že na nás počká a pak za další peníze nás odveze zpět. Jenže čekání se protáhlo ještě o dalších 50 minut, tak řidič znechuceně odfrčel pryč. Bobbo na ambasádě žongloval s pantoflí na nose a s všudypřítomným míčkem jsme si házeli a kopali, abychom si zkrátili čekání. Když se nakonec konzul dostavil a podepsal poslední vízum, za všechny 4 jsme zaplatili 80 dolarů. Po opuštění ambasády jsme se vydali chytnut trotro na Aflao station (podle cílového místa se vždy jmenuje jednotlivá stanice), což je velká trotro station. Na místě jsem koupil vodu a za 32000 cedi na osobu lístky až do Aflaa, což je poslední vesnice (a zároveň předměstí tožského hl. města Lomé) v Ghaně, těsně před hranicemi s Togem, kde jsme chtěli přenocovat a ráno jedním vrzem přejet neklidné Togo rovnou do Beninu. Najdeme naše auto a Michal, Lenka i Kamil si našli již ve skoro plném autě poslední místa vzadu. Já se nacpal hned vedle řidiče na místo „velitele vozu“. Vedle mne si sednul chlapík se svou malou dcerkou v klíně. Představil se jako Tony Amendokpo, říkal že bydlí v Lomé v Togu, kam právě teď směřuje se svou celou rodinou. V autě ještě seděla jeho manželka původem z Nigérie s druhou dcerkou.

Kousek za Accrou, nám praskla poklice u kola, řidič tedy vystoupil a šel jí sundat. Auto ale zapomněl jaksi zabrzdit. Auto se začalo pomalu rozjíždět z mírného kopečka samo bez řidiče a lidé začali ve voze panikařit. Jedna tlustá černoška to neunesla. Prdelí dvakrát tak velkou, než byl okénko, se jím procpala ven. Já jsem z obtížemi v přecpaném autě nacpal nohu na brzdu a zastavil. Při téhle vynucené zastávce, ta tlustá černoška vylezla ven, vykasala si sukně, popotáhla kalhotky z levé strany na pravou a ve stoje se vyčurala, což se strašně líbilo Kamilovi, Lence i Michalovi. Hned, jak to Kamil viděl, tak se mu chtělo taky, ale po tomhle představení si to rozmyslel. Po pauzičce se konečně vyrazilo dál. Cestu jsem se s Anthonym bavil o životě. Povídal mi, že je to pastor a mimo to, také dělá různé kšeftíky s auty. Nabídl mi, ať jedeme s ním do Lomé, že nám pomůže překročit hranice a ukáže nám vhodné místo pro přenocování. Za oplátku chtěl, abychom v Beninu u jedné Američanky, která tam má školu uspořádali přednášku o AIDS. Než jsme dorazili na hranice, s Antonym jsem se domluvit na způsobu, jakým máme hranice překročit. Když jsme vystoupili okamžitě se kolem nás seskupili místní žebráci a různá svoloč. Nedívali jsme se napravo nalevo a razili si cestu davem směrem k hranici. Bylo něco po deváté hodině a při rychlosti místních vojáků jsme měli co dělat, abychom do 22:00 vstoupili do Toga. Všichni jsme se drželi Anthonyho a jeho manželky nesoucí děti. Všude byl obrovský zmatek, protože z Toga do Ghany již začali proudit první uprchlíci. Na ghanské straně jsme na imigration office vyplnili papíry pro opuštění Ghany. Pak jsme všichni prošli přes dalšího vojáka, který chtěl vidět batohy a odtud již přes poslední ghanské vojáky, kteří se potýkali s tožskými uprchlíky. Nadávali jim a čas od času někoho přetáhli řemenem nebo tyčí. Michal s Kamilem, kteří tohle chvilku pozorovali, nevěděli, co o tom mají myslet a vypadalo to, že nejsou vůbec ve své kůži. Jakmile, ale vojáci viděli 4 bělochy okamžitě všechny černochy odstrkali a udělali nám kordon, kterým jsme mohli v klidu dojít do pásma nikoho. Přešli jsme pomalu k tožským vojákům, kde naše cesta opět vedla na imigration office, kde tlusťoch v civilu probral všechny naše bágly a pustil nás dál ke stolu s dalším vypaseným důstojníkem, kterému jsem místo pozdravu společně s pasy vtiskl do ruky padesátidolarovku. Na oplátku se mě zeptal, odkud jsme. Českou republiku ve svém seznamu všech zemí světa prostě nenašel. Musel jsem si tedy od něj seznam vzít a jako možnost jsem jsem mu nabídl Tschechoslovaque, vedle které byl napsáno v ceníku víz 25 dolarů na osobu a on to odkýval. Potom každému z nás rozdal formuláře, kvůli vstupu do Toga, jenže tam asi moc turistu nejezdí a formuláře byli ofocené pouze tak, že byli čitelné jen z jedné poloviny. Vyplnili jsme tedy jen první polovinu a čekali až nám důstojník dodá, alespoň vyplněný čitelný vzor, podle kterého by jsme mohli vyplnit zbytek. Údaje jsme tam, ale museli doplňovat opravdu pouze od oka, protože jsme dostali formulář starý asi deset let. Od nějakého Francouze jsme opsali zybtek i místo jeho pobytu, což byl Palm Beach hotel. A to byl problém, protože Tony asi vojákům řekl, že budeme spát u něj. Tak jsem musel zahrát divadlo, že ho neznám a že nám pouze ukáže Palm Beach hotel, který jsme si vybrali v průvodci. Vojákům, ale asi bylo jasný, když nás viděli v docela otrhanejch hadrech, že v Palm Beach, který byl nejdražší v Togu, spát asi nebudeme. V každém hotelu se musí vyplňovat karta pobytu a policie si to pak přes počítač kontroluje. Když tam host není nebo to nesedí se vstupním formulářem, je po něm vyhlášeno pátrání. Nakonec jsme dostali víza i pasy a konečně vkročili do Toga. Ostatní jsem nechal čekat s Anthonyho manželkou v jednou hokynářství u cesty a s Anthonym jsem šel rozměnit alespoň 100 eura, za které jsem dostal 65000 CFA. Anthony si zatím vyřizoval svoje kšefty. Když jsem za ostatními přišel do hokynářství, očividně se jim oddechlo. Tonyho žena se mě ptala, jestli jsem si měnil sám. Jestli ano, tak zda mě tam neokradli. Za chvilku byl zpět i Tony, vzali jsme taxi - Tonyho rodina plus vyplašený Michal v jednou autě a my ostatní v závěsu v druhém voze. Jako první jsme vysadili Tonyho rodinu u něj doma a pak jeli do penzionu, který nám Tony vybral. Za 14000 jsme dostali dva pokoje s klimatizací, jenže když jsme klimatizaci zapnuli v obou pokojích najednou, vyhodili jsme v celém baráku proud. Po čtyřech dalších neúspěšných pokusech jsme to vzdali a za 11000 franku jsem dohodl 1 pokoj, kam nám donesli dvě matrace z druhého pokoje. S Tonym jsem ještě došel ven koupit vodu. Ostatní se zatím osprchovali a uvařili. S Tonym jsem se dohodl, že ráno okolo osmé přijdeme. Poví nám, jak vypadá situace s demonstranty, se kterými jsou v centru poslední dobou velké problémy. Po dnešním náročném dnu jsem se také osprchoval, snědl svůj díl nudlové polévky a protože jsem měl náběh na pořádnou angínu, tak mi Lenka naordinovala antibiotika a spokojeně jsem usnul.

Sobota 26.2.05

Tonyho dcerkyAnthony nás vzbudil již okolo sedmé hodiny ráno. Lenka se nachladila z klimatizace. Tony povídal, že ráno odjet nemůžeme, protože v centru jsou silné demonstrace, jsou slyšet výstřely a rozhání to tam armáda. Tak jsme posnídali müsli a vyrazili alespoň na procházku předměstím Lomé. Hned za rohem jsme si stopli mopedy a jeli do Tonyho domu pozdravit jeho rodinu. Prohlíželi jsme si jeho fotky a hráli s jeho holčičkami. Za chvilku jsme se ale zvedli a šli pěšky, podívat se na místní trh. Cestou jsme se zastavili na místním fotbalovém plácku, kde místní kluci hráli fotbal, a hned jsme se k nim přidali. Já byl s Michalem na jedné straně a Kamil s Tonym stáli proti nám. Lenka to točila na kameru a hrála si s místními dětmi, které se k ní seběhli jako koťata. Kamil musel po deseti minutách odstoupit, protože si strhnul puchýř na noze. Za půl hodiny jsme skončili všichni úplně schvácení, protože bylo docela hodně husto a pokračovali jsme dál k trhu, kde kupujeme vodu.

Vcházíme na malý trh, kde Kamil natáčí. Na trhu vidím poprvé v životě černošského albína. Po prohlídce trhu jdeme navštívit Tonyho kamaráda, který má „fotostudio“ a je to taky otec představený. Uměl trochu anglicky. Říkal, že ho angličtinu učí Tony. Chvilku jsme poseděli s jeho rodinou, kterou nám představil. Ve finále se za nás francouzsky pomodlil. My všichni jako správní ateisti jsme nevěděli co dělat, tak jsem napodobil otce, sklonil hlavu, sepnul ruce a něco si mumlal, ostatní mě následovali, všechno ukončil slovem amen.

Po rozloučení a přání hodně štěstí na cestě jsme se na mopedech vraceli na hotel. Kamil to všechno zase točil na kameru a za jízdy ztratil čepici, pro kterou jsme se museli vracet. Moped stál 100CFA na osobu. Všichni se sprchujeme a já s Tonym a Lenkou jdeme znovu nakoupit vodu do foroty. Relaxujeme, pomalu balíme věci a na mopedech jedeme k Tonymu domu. Chvilku si zase hrajeme s jeho dětmi. Tony si šel k sousedovi poslechnout rádio. Po návratu povídá, že musíme minimálně ještě dvě hodiny počkat, protože situace v centru se ještě nezlepšila. Už je kolem poledne a všichni dostáváme hlad. Tony se nám nabídne, že když koupíme suroviny, tak nám osobně uvaří. V místním obchůdku kupujeme špagety a hovězí v plechovce. Během 40 minut, než je velká kopice jídla hotová, si hrajeme s míčem s Tonyho holčičkami. Sedíme venku na dvorku pod palmami a dostáváme z obrovské mísy do našich misek špagety s hovězím a nerezové příbory. Sníme z velké mísy tak jednu čtvrtinu a jsme úplně nacpaní. Všechno zapíjíme vodou z pytlíku s nezdravým ledem. Po jídle ae zvedáme a loučíme se s manželkou, kterou jsem přejmenoval na mama Togo. I když víme, že je z Nigérie, ale líbilo se jí to. Tony se ji ptá o svolení, jestli může jet s námi do Beninu. Mama Togo nemá nic proti, takže se balíme a vyrážíme chytnout taxíka.

Jdeme k oceánu v centru Lomé, kde vidíme velké molo a velké vlny. Na pláži leží pod palmami spousta policajtů s obuškama na helmám a zásahových štítech. Michal s Kamilem, přesto neodolají a vrhají se do vln. Je tu spoustu homosexuálů, co se drží za ruce. Něco fotíme, točíme, ale za chvilku chytáme další taxík a jedeme po hlavní přímořskou spojnici z Ghany přes Togo do Beninu. Cestou předjíždíme náklaďáky plné vojáků s plnou polní - se zbraněmi a štíty. Postupně je odváží z demonstrace. Po chvilce jízdy stavíme u policejního checkpointu. Všichni musíme vystoupit a ukázat pasy. Jen od Lenky si vezmou její pas a chtějí znát další údaje, jako jméno otce matky. Konečně můžeme zase nasednout. Jedeme a tentokrát vystupujeme až na tožsko-beninských hranicích. Zase vypisujeme pár papírů. Docela pohodový přechod na místní poměry. Na hranicím potkáváme docela dost bělochů. Celníci v Beninu jsou stokrát příjemnější než vojáci v Togu. Po přechodu chytáme další taxík, jen pro nás pět, přímo do Cotonou. Cestou stavíme ještě ve městě Ouyadah, která má svou univerzitu voodoo, kde se tomuto umění učí lidé z celého světa. Vcházíme dovnitř, procházíme konferenční halou třídami – ubytovnami. Průchodem areálu dostáváme od průvodce utržený lístek, nějaké byliny ze zahrady ve které prý pohřbívají lidi po těžké nemoci, zločince a vrahy. Každá rostlina tu má svůj účel. Naše rostlina má fungovat proti moskytům, když ji dáme do pokoje, kde budeme spát, nic tam nevlítne. Prohlížíme si i místní minimuzeum a po ukončení prohlídky dáváme správci univerzity 500CFA. Do Cotonou (do 3 hlavního města) přijíždíme opět za úplné tmy. Vyskakujeme na jedné z hlavních tříd. Tony nám nechává batoh a odjíždí na mopedu sehnat co nejlevnější ubytování. Jdeme tedy hned do nejbližší hospody, jsme vyprahlí. Bohužel je to jen kavárna, kde nám pivo nemají. Musíme tedy o dům dál, asi o tři metry vedle. Kamil a Michal si dávají piva Beninsebier, Já a Lenka Mako – kafe se sodou. Za více jak hodinu přijede Tony a povídá, že oběhal všechny ubytovny a hotely. Na nakonec prý našel jeden přímo naproti přes cestu. Domluvil za jeden pokoj cenu 9000CFA + 2 větráky + jednu matraci pro něj. Když jsme tam ale dorazili, rázem se cena změnila a chtěli 14000. Ukecali jsme to na 11000. Tony šel koupit něco k snědku, přinesl pečené kozí maso zabalené ve výplatní pásce. Všichni se sprchujeme, Tony dostává svou africkou matraci. Je ovšem plesnivá, tak ji vyhazujeme, kluci mu dávají své prostěradlo a Lenka svůj dětský spacák. Srážíme postele a uleháme, chceme usnout. Jenže nakonec koukáme do mapy a průvodce, protože Tonymu se nechce spát a vypráví nám o Nigérii, ze které pochází jeho žena. Na jihu jsou prý oblasti, kde se dodnes udržuje kanibalismus. Varoval nás před cestou do těchto míst a návštěvou tamních rodin. Mají tam prý křeslo s propadlištěm a když tam spadnete, polijou vás vařící vodou a sní. Pořád by mlel a mlel, jenže já byl dneska nějak utahanej a hlavně se mi už nechtělo překládat. Tak jsem to ukončil a všichni jsme usnuli spánkem spravedlivým.