Historie otroctví v Africe IV.

Autor: Jaromír Němec <nemec(at)afrikaonline.cz>, Téma: Lidé, Zdroj: Jaromír Němec, Vydáno dne: 06. 11. 2001

Otrokem se člověk mohl stát velmi snadno a bylo k tomu hned několik cest. První cestou byla kariéra válečníka. Pokud voják padl do zajetí, byl okamžitě prodán. Například kmen Baganda ve východní Africe vedl mnoho válek s okolními kmeny Bunyoro a Basoga. Zajatci byli prodáváni. Tato velmi výnosná činnost vedla později k tomu, že důvody k válce se stávaly stále malichernějšími, až později nebyly "vyhlašovány" žádné. V západní Africe pak množsví prodaných válečníků rozhodlo výsledek války mezi královstvími Dahomey a Oyo. Jinou cestou bylo spáchání "trestného činu". Prodáváni byli zloději, násilníci, ciložníci, čarodějové, či jiní provinilci proti jistým společenským řádům...

Arabský obchod s otroky

David LivingstonePro úplnost je třeba uvést i obchodování s otroky v arabském světě. Nutno však zdůraznit, že zdroje nejsou věrohodné, ale jsou díky propagandě velmi zkreslené. Tu vedli proti Arabům Angličané v době jejich války na Blízkém Východě. Některé zdroje uvádějí celkový počet až 17 miliónů otroků, kteří byli zavlečeni z Afriky do arabského světa. V tomto čísle je však zahrnuta i arabská kulturní oblast v Africe a číslo je značně nadnesené. Věrohodnější jsou však čísla, která hovoří o tom, že mimo Afriku bylo do arabských zemí v 18. století zavlečeno 44 tisíc lidí, v devatenáctém století pak již jen 3 tisíce osob. Tento obchod však v menší míře pokračuje dodnes.
Reparace
Během posledních let se stále častěji nastoluje otázka reparací za otrokářství. Hovoří se též o jakémsi holokaustu Afriky. Silná slova však tuto otázku nevyřeší. Problémem je, koho odškodnit - konkrétní lidi a které? Či odškodnit postižené země, které tímto dříve trpěly. Vznesenou otázku komentoval při Konferenci proti rasismu, xenofobii a intoleranci v Durbanu 2001 generál Powell z USA větou:"budu snad odškodňovat sám sebe".
Čísla zavlečených lidí se též různí. První a nepravděpodobné odhady hovoří o 50 miliónech lidí zavlečených do zámoří, jiní badatelé udávají počet 15 miliónů, další však jen 12 miliónů. Z toho je nutné odečíst asi 10% ztrát na lidských životech, při úmrtnosti otroků na otrokářských lodích.

Dopad na populaci
Pravdou však je, že otrokářství mělo nepříznivý vliv na africkou populaci. Jedním z hlavních dopadů bylo to, že byli zavlékáni převážně muži. Žen bylo v Africe mnoho a mělo to za následek ukotvení polygamní společnosti v zemích na jih od Sahary. Dalším dopadem je odhad celkové populace obyvatelstva v subsaharské oblasti. Podle určitých modelů měla mít Afrika v devatenáctém století (1850) na 50 miliónů obyvatel, v důsledku otrokářství však jen polovinu.

Jak se stát otrokem
Otrokem se člověk mohl stát velmi snadno a bylo k tomu hned několik cest. 
První cestou byla kariéra válečníka. Pokud voják padl do zajetí, byl okamžitě prodán. Například kmen Baganda ve východní Africe vedl mnoho válek s okolními kmeny Bunyoro a Basoga. Zajatci byli prodáváni. Tato velmi výnosná činnost vedla později k tomu, že důvody k válce se stávaly stále malichernějšími, až později nebyly "vyhlašovány" žádné. V západní Africe pak množsví prodaných válečníků rozhodlo výsledek války mezi královstvími Dahomey a Oyo. 
Jinou cestou bylo spáchání "trestného činu". Prodáváni byli zloději, násilníci, ciložníci, čarodějové, či jiní provinilci proti jistým společenským řádům. 
Třetí cestou do otroctví bylo stát se potomkem či členem rodiny dlužníka. K splacení dluhu jste snadno mohl posloužit i Vy.
Určitý počet otroků pro vlastní potřebu vyžadovali a vyžadují kouzelnici a šamani. Otrok se zde snadno mohl stát i obětinou.
Část otroků byla požadována i pohlaváry jednotlivých oblastí. Každá vesnice odváděla poplatky ve zboží, plodinách i určitém množství otroků.
Poslední a zdaleka nejrozšířenější cestou - byla cesta bílého muže. ÚNOS. Celé karavany otrokářů putovali subsaharskou Afrikou a unášely celé vesnice a království.
Stejně hrůzný osud čekal i vdovy, sirotky, nadbytečné dcery a chudé příbuzné. Poslední cestou jak se stát otrokem je narodit se jím.

Vzedmutí odporu
Těžké dopady na obyvatelstvo, společnost a ekonomiku si začali uvědomovat i sami Afričané velmi brzy. Tento odpor začal někdy v 16. století. 
Pohlavár Koro Liman IV z Gwolu v západní Ghaně, začal pro své lidi budovat opevnění, aby nemohli být zavlečeni do otroctví. Král z Beninu (dnešní Nigérie) Oba okolo roku 1550 viděl, jak mu otrokářství devastuje království. Zavlékáni byli hlavně muži. Tak okamžitě otroctví zakázal. V prosperitě mu to však cestu nezatarasilo, ba právě naopak, stal se důležitým vývozcem pepře a slonoviny.
Afonso I, král Konga, podobně došel k zjištění, že mu portugalští otrokáři ničí zemi a na jejich praktiky si stěžoval portugalskému králi: "Je zde mnoho obchodníků po celé zemi. Přinesli (nám) jen ruiny ... Každý den je uneseno a zotročeno mnoho lidí, dokonce i členové královské rodiny".
Muslimský pohlavár a reformátor Nasr al-Din roku 1670 v Senegalu zakázal prodej otroků Evropanům.
V jiných místech lidé pod tlakem okolností zrušili i své zvyky a přestali spolu s pánem pohřbívat a zabíjet jeho otroky. Např. král Eyo Honesty II z Creek Town zakázal zabít své otroky až umře. V jiných oblastech k tomu donutili místní pohlaváry povstání otroků.
V 18. století pomalu začíná v Evropě hnutí  za zrušení otrokářství. Snahy se posilovaly zvláště po roce 1789, po Francouzské revoluci. 
Hlavní obrat však přišel s Williamem Wilberforcem.
Williamem Wilberforce se stal hlavním představitelem abolitionistů, kteří začali silně lobovat v anglickém parlamentu a pracovat s veřejným míněním. Měli představu, že vrátí otroky do jejich vlasti a všechny osvobodí. K dosažení svých cílů jim nahrálo několik událostí: 

Přes zjevné potíže začala Velké Británie těžit z nové situace, její ekonomická pozice sílila. S ekonomikou přišly na řadu i změny sociální. V roce 1807 zakázala britská vláda prodej, transport a nákup otroků. Vlastnit otroka opatřeného před účiností zákona však nebylo trestné. V srpnu 1834 Parlament osvobodil v Západní Indii děti pod 6 let, plantážníci dostali od vlády kompenzaci 20 miliónu liber. V témže roce bylo zcela zrušeno otroctví v Anglii a koloniích.
Do kampaně proti otroctví se zapojil i David Livingstone, který poukazoval na tíživou situaci v Africe.
V roce 1865 bylo zakázáno otroctví v Americe. Zákaz otroctví postupně přijaly všechny koloniální země i země Afriky a Asie. Nejpozději asi Nigérie, která přijala zákon v roce 1936. Nutno však opět připomenout, že otroctví stále žije. Nejen v Africe či arabském světě, ale i v průmyslově vyspělých zemích.