Historie otroctví v Africe II.

Autor: Jaromír Němec <nemec(at)afrikaonline.cz>, Téma: Lidé, Zdroj: Jaromír Němec, Vydáno dne: 14. 08. 2001

Transatlantický obchod s otroky Před 16. stoletím nebylo považováno otrokářství za něco špatného a čile se s otroky obchodovalo. Masový rozvoj otrokářství, s podvědomím, že otrokářství znamená obchod s obyvateli Afriky, započal objevením Ameriky...

Transatlantický obchod s otroky

Před 16. stoletím nebylo považováno otrokářství za něco špatného a čile se s otroky obchodovalo. Masový rozvoj otrokářství, s podvědomím, že otrokářství znamená obchod s obyvateli Afriky, započal objevením Ameriky. V té době dochází uvnitř Afriky k profesionalizaci obchodu s lidmi mezi vnitrozemím a pobřežím, kde se ústředím obchodu stala otrokářská tržiště.

Tržiště

Tržištěm zde myslím místo, kde se shromažďovali otroci z různých regionů. Bylo to velmi významné místo. Jedním z nich byla Salaga (v jižní části severního regionu) v severní Ghaně. Do Salagy byli otroci sváženi karavanami obchodními cestami z Nigérie, Burkiny Faso, Mali a dalších významných měst a států regionu. Na tržišti bylo místo, kde byli skladováni, nebo ti, kteří byli určeni přímo k prodeji byli upoutáni u stromů (podle dochovalé tradice u "guavy") a kůlů na tržišti. V místech jejich přechodného ubytování se jim dostávalo určité péče. Byli umyti, nakrmeni, potřeni máslem či tukem - to vše pro zvýšení jejich ceny. Po této péči vypadali silnější, velcí a zdravější. 

S rozvojem obchodu a značným ziskem pro určité osoby se obchod s lidmi stal též postrachem regionu. Nebylo neobvyklé, že po hádce dvou lidí zorganizoval jeden lov na soka a pak ho prodal na tržišti. Nejvíce však z obchodu těžili místní vládci, kteří si z prodávaných otroků vždy vybrali některé pro sebe a nadbytečné zpeněžili. Přesto se zde objevovali lidé, kteří tento obchod odsuzovali a kritizovali nelidské zacházení s nimi. Tato kritika byla však velmi nebezpečná, viz. výše. 
Otroci byli pro region okolo Guinejského zálivu stejně důležitým zbožím jako sůl a zlato. Díky zvýšené poptávce bílých kolonistů (těžba kovů a zakládání plantáží v Americe) se obchod s otroky zvyšoval. 


Následky otrokářského období nese region dodnes. Některé kmeny v této oblasti (asi 13) mají svůj původ v otrocích zde dovezených. To má za následek určitou segregaci v současném životě ghanské společnosti. Moc se o tom nemluví - je to tabu. Vyřčené neplatí jen pro Ghanu - viz. aféra lodi Etireno - tito otroci pochází z potomků dřívějších otroků.

Amerika

Vraťme se však zpátky do historie. Nejdůležitějšími a hlavními odběrateli otroků z Afriky byli Portugalci. V letech 1440 bylo africké pobřeží kolonizováno Portugalci a byly zde založeny pevnosti, které jejich moc zde upevninily. V roce 1510 byli z této oblasti poprvé převezeni otroci přes Atlanský oceán. Brzy se obchodu ujali též Britové, Holanďané a Francouzi, kteří také chtěli z obchodu s lidmi těžit. Obchod s otroky uvnitř Afriky se začal měnit. Nebývalá poptávka po lidech začala prudce devastovat rozsáhlé oblasti. Již se neobchodovalo s "lidmi druhé kategorie", ale podnikaly se rozsáhlé výpravy, které vylidňovali celé státy. Došlo tak k narušení sociálního a ekonomického řádu oblasti.  Schéma obchodních cest mezi Afrikou, Evropou a Amerikou.

Předpokládá se, že do konce 18. století bylo zavlečeno každý rok do Ameriky na 70 tisíc lidí a odhad celkového množství je asi 12 miliónů pro celý svět, pro Ameriku okolo 6 miliónů lidí.
Transatlantický obchod byl pro otroky velmi surový. Čekala je náročná a útrpná cesta lodí, kde nebylo jídla a vody nazbyt. Vše pro větší komerční užitek. Jeden otrok měl na lodi k dispozici prostor 1,5 na 1,2 metru. Otroci se tísnili v několika palubách i na té horní pod širým nebem. Jedna loď mohla takto přepravit 250 až 600 lidí. Cesta, která je čekala byla velmi dlouhá. 6500 kilometrů zabralo 35 dní, v lepším případě pouze jeden měsíc. Zde se jedná o cestu Angola - Brazílie. Anglické a francouzské lodě byly na cestě dva až tři měsíce.
"Náklad" většinou směřoval do oblasti mexického zálivu - 42% otroků bylo vysazeno na karibských ostrovech, 38% otroků bylo vysazeno v Brazílii a zbylé 2% našlo svůj cíl v Severní Americe. Lidé byli na palubě rozděleni na muže a ženy. Muži byli k sobě připoutáni řetězy. Často trpěli průjmy a mořskou nemocí. Potravy a vody bylo velmi málo. Dvakrát za týden směli otroci na lodi tancovat. Pokud se na palubě objevily neštovice a úplavice, byli nemocní otroci okamžitě hozeni přes palubu. 
Ženy sloužily k obsluze v kuchyni a často byly terčem sexuálního (někdy i znásilňovány) obtěžování posádkou a kapitánem. 
Obecně však platí, že se kapitáni snažili dovézt otroky do Nového světa v pořádku, protože co jedinec, to určitý finanční obnos. Přesto však cestu nepřežilo okolo dvaceti procent otroků. 

Být otrokem, který je poslán do Ameriky, byla nejhorší možná volba. Být otrokem v Americe bylo něco jiného než v dřívějších dobách v Evropě či v té samé době v severní Africe a jiných arabských zemích. Zde měl totiž otrok určitou společenskou naději, že statut otroka nebude požívat věčně. Muži se mohli zalíbit svým pánům oddaností a získat svobodu, taktéž ženy mohly zvýšit své společenské postavení například sňatkem. V Americe však dochází k segragaci jednotlivých "ras".