Africké pohádky

Před mnoha a mnoha lety žili jako dobří přátelé kuře a orel. Jednou se kuře nudilo a rozhodlo se opravit a zašít si svá poničená křídla. Nemělo však jehlu, a tak šlo poprosit orla, aby mu jehlu půjčil. Orel rád kuřeti vyhověl. Kuře si tak mohlo křídla opravit, ale když si opravená křídla zkoušelo, ztratilo při tom půjčenou jehlu. Kuře bědovalo a snažilo se jehlu najít, bohužel bez úspěchu.

Za nějaký čas přišel orel za kuřetem na návštěvu a při té příležitosti požádal o navrácení zapůjčené jehly. Kuře se přiznalo, že jehlu ztratilo. „Víš, stále ji hledám a zítra ti ji snad už vrátím,“ řeklo kuře. „Pokud ji nenajdu, koupím ti novou, aby si neutrpěl škodu.“

Navzdory velkému úsilí jehlu nenašlo, hledalo dlouho do noci a zapomnělo i na slíbenou návštěvu orla.

Další den opět přišel orel za kuřetem a chtěl jehlu zpět, ale kuře se ze studu před orel ukrylo a neotevřelo mu svůj příbytek. Při své smůle nemělo ani peníze na nákup nové jehly.

Proto se dodnes kuřata před orly stále schovávají, protože nemůžou vrátit půjčenou jehlu.

Naopak orel za nesplacenou půjčku, kdykoli může, kuře chytí a sní.

Kuřata by se ráda hněvu orla zbavila, a tak stále hledají jehlu. Svýma nohama stále hrabají v zemi a hledají kdysi ztracenou jehlu. Jsou tím hledáním tak zaměstnané, že si od těch dob nespravují křídla, a proto nemohou létat.

Zamilovaným se zdá i skála jako louka.

Pokud by pavouci spojili sítě, chytí lva.

Svědkem krysy je jiná krysa.

Blázen mluví, chytrý naslouchá.

Blázen žízní i u prostřed vody.

Hýbej svou hlavou v rytmu hudby (Omoro)

Myšlenka v hlavě je stejná jako rána na prstu (Omoro)

Před dávnými časy spolu žili pes, osel a koza. Dováděli, pracovali, jedli, hráli si a vůbec dělali vše společně. Jednou si večer povídali o životě. Během svého hovoru došli k názoru, že současný život je už pro ně nudný a stále stejný.

Žijeme příliš dlouho na jednom místě, říkal pes.

Musíme pořád sloužit ku prospěchu našich pánů, na to oslík.

Nakonec koza navrhla, že by mohli zkusit štěstí někde jinde. Tak se rozhodli zaplatit si návštěvu jiné země, aby si od současného života odpočinuli.

Druhý den za svítání odešli z domu. Zastavili si taxi na silnici a zeptali se řidiče, zdali by je odvezl do jiné země.

Jakmile souhlasil, koza nastoupila do auta a honem, honem, se utíkala schovat pod sedačku. Pes a osel si v autě sedli na svá místa.

Sotva byli v jiné zemi a auto už skoro stálo, koza vyskočila z auta a utíkala pryč, co ji nohy stačily, aby si jí řidič nevšiml.

Poté co auto zastavilo, řidič začal při vystupování lidí z taxi vybírat jízdné za cestu.

Oslík vystoupil a zaplatil jízdné.

Pes vystoupil a platí své jízdné a teprve teď řidič poznal, že koza už v autě není.

Zeptal se tedy psa a oslíka, zda nevědí něco o své kamarádce koze a zdali jí neviděli. Po pravdě tvrdili, že si ji nevšimli, ani nevědí, kde vystoupila. Sotva odpověděli, taxi okamžitě odjelo.

Pes si v ten okamžik vzpomněl, že řidič mu nevrátil peníze na jeho velkou bankovku. Zaplatil tak za cestu příliš velké peníze. Pes se velmi rozesmutněl.

Tato dávná událost z jejich společného výletu, vysvětluje chování psa, osla a kozy k autům.

Od těch dní je obvyklé, vidět psa štěkat na auta a pobíhat po silnicích, protože chce stále vrátit peníze na své předražené jízdné.

Naopak osel často hloupě stojí uprostřed silnice, neuhýbá autům a nijak se jich nebojí, protože si myslí, že když jízdné zaplatil nic se mu od řidičů stát nemůže.

Naopak koza, jakmile vidí auto, utíká pryč, protože se bojí, aby řidič nechtěl peníze za jízdné, které nikdy nezaplatila.